Miluji Tě ✔️

29. Kapitola

Ležím na posteli a čtu si, když v tom mi pípne mobil. Znuděně kouknu na displej a spatřím na něm jméno Jack. Jak se mi vůbec po tom dnešku ještě opovažuje psát? Chci ihned zprávu smazat, jenže něco uvnitř mi říká, abych to nedělala. Proč mám takový pocit, když mi tak moc ublížil?

Své svědomí nepřemůžu a tak si zobrazím tu zatracenou zprávu. Třeba to bude jen nějaká kravina a ulehčí mi, abych ho nesnášela ještě víc. Píše o tom, jak se chce sejít na našem místě a že tam mám být okolo osmé. Kouknu na Bublinu, která má položenou hlavu na mém stehně. ,,Neměla bych chodit, že?" 

Ihned na mě udělá nechápavý obličej.

,,Nekoukej na mě tak. Sama víš, jak mě poslal do patřičných míst a odešel. Přijde mi jako věčnost, když zmizel." A pohlédnu opět do displeje, přičemž mi jemně drápky přejede přes ruku. ,,Co je?" kouknu na ni zmateně. Začne kňučet. ,,No jo, tak já tam půjdu ale jen kvůli tobě." Okamžitě začne vrtět ocáskem a oblizovat mě.

Okolo šesté se teple obleču. Dnes v noci není zrovna teplo, i když léto ještě neskončilo. Vezmu si set. Černý Nike tepláky s bílými detaily, jež končí nad kotníky a k tomu stejnobarevnou mikinu. Udělám si vysoký culík, obuji boty a vyjdu ven.

Po nějaké době dojdu na naše místo a usadím se do trávy. Koukám na třpytivé hvězdy, když se za mnou ozve šramot. Vstanu, strčím zmrzlé ruce do kapes od mikiny a otočím se k nervóznímu Jackovi. Má na sobě černé tepláky a světle modrou mikinu s kapucí, kterou má přehozenou přes hlavu. Pramínky světle hnědých vlasů mu padají do tváře a modré oči září.

,,Nečekal jsem, že přijdeš," konstatuje.

Pokrčím rameny. ,,To já taky ne, ale jsem tu. Tak co chceš?" Zním dost nepřátelsky, ale asi to je dobře. Aspoň chápe mou zlobu.

,,Chápu, že jsi naštvaná. Já jsem na sebe taky naštvaný, ale pochop mě!" naléhá.

,,Pochopit tě?" řeknu pomalu výsměšně a pokračuju, ,,to si snad děláš srandu. Já mám pochopit tebe? Já o tebe stála, milovala tě a tys utekl jako malý kluk."

Jack sklopí oči a zopakuje. ,,Milovala? Už ne?"

K tomu se nevyjádřím. Upřímně mě jeho bolest zraňuje, ale zároveň jsem za ni ráda. Musí vidět vše, co cítím. Jinak bych toho jednou určitě litovala.

Nakonec to Jack přejde a šoupavým krokem se vydá ke mně. ,,Nedokázal jsem s tebou být, protože jsem napadl TVÉHO tátu! Kurva!" zakloní hlavu až mu spadne kapuce a chytne se za ni oběma rukama.

Mlčím. Chci, aby mluvil on. On mi má co vysvětlovat, ne já.

Nasucho polkne a řekne: ,,To, co tvůj táta řekl, je všechno pravda. Vždyť jsem nám zabil rodinu, zabil jsem tebe a..." To už nedořekne.

,,A co?"

Se staženými koutky úst a slzami v očích mi pohlédne do mých. ,,Zabil jsem svou sestru. Tak se rodiče seznámili. Začal jsem k němu chodit, protože jsem ji zabil. Vystřídal jsem za život spoustu psychologů, ale nikdo nepomohl. Začal jsem svůj vztek ventilovat ven skrz alkohol, drogy, ženy a rvačky. Proto jsme vyhledali jeho. Byl vyhlášený. A máma se zamilovala a zároveň byla nadšená, že budu pod věčnou kontrolou pana doktora."

,,Co se stalo?" přijdu k němu a chytnu ho za tvář. Vidím jeho ubrečené oči. Jeho smutek který se snaží navrchu skrýt. Bolí mě ho takhle vidět. Brečím s ním. Nechce mi to říct. ,,Teď ale musíš. Musím znát celou pravdu," pošeptám mu, když se opřu svým čelem o to jeho.

Po chvíli se od sebe odtáhneme a posadíme se do trávy. Panuje mezi námi hrobové ticho, ale já ho nechávám. Dám tu tolik času kolik jen potřebuje. Hlavně ho potřebuji pochopit.

,,Když mi bylo sedm, měl jsem mladší sestru, Riley. Byly jí čtyři. Ona byla hrozně moc usměvavá a furt si chtěla s někým hrát. Ale já nechtěl. Jednoho dne mě máma pověřila, abych ji hlídal. Lítala okolo mě a já byl otrávený, protože jsem chtěl být venku s kámoši. Byla na hřišti a hrála si tam na pískovišti, když v tom jsem spatřil kluky naproti ulice. Nechal jsem ji tam, přešel ulici a šel za nimi. Kecali jsme a já si ji vůbec nevšímal, i když na mě z druhé strany hulákala," steče mu slza po tváři, kterou ihned hřbetem ruky setře a pokračuje, ,,Pak jsem periferně viděl, jak běží ke mně s křikem, že mi chce něco ukázat. Jenže ji srazilo auto. Ten chlap byl ožralý jak prase a jel asi sto dvacet kilometrů za hodinu. To její malé tělíčko nemělo šanci. Jen jsem pak viděl spoustu krve a její bezvládné tělo," položí si jednu ruku na pusu a začne hrozně moc brečet. Držím ho za tu druhou. Pevně ji svírá. Objemu ho. Chci, aby věděl, že jsem tu pro něj. ,,Hlavně to neříkej," ozve se mezi vzlyky.

,,Co?" pohlédnu na něj nechápavě.

Zhluboka se nadechne a zadívá se mi do očí. ,,Tu typickou větu "ty za to nemůžeš", protože ano můžu. Kdybych nebyl debil, ona by tu pořád byla a táta by se kvůli tomu neuchlastal k smrti."

,,Heleť, byl jsi dítě. Ano, máš na té tragédii svůj podíl, ale to i ten opilý řidič a tvoje máma, že vás nechala bez dozoru. Máte na tom podíl všichni, ale stalo se a nezměníš to. A kvůli tomu přeci nesmíš přestat žít. Tvoje sestra ani táta by si to určitě nepřáli."

Na to už nic neřekne a zůstaneme na našem místě sedět až do rána. Konečně se mi otevřel. Konečně vše chápu. Jeho chování, chování jeho matky a mého otce vůči němu. Ale hlavně chápu, že ho naprosto a bezhlavě miluju.