𝐿𝑖𝑠𝑡𝑒𝑛 𝑚𝑒 [𝐸𝑛𝑑𝐻𝑎𝑤𝑘𝑠]

『II』

Další ráno. Posadil jsem se do sedu a jedním ze svých pocuchaných křídel vypnul budík. Natáhl jsem ruce, abych si je mohl protáhnout. Zazíval jsem, jako malé kotě a protřel si rozespalé oči. Když jsem se rozkoukal, zvedl jsem se z postele a protáhl si záda.

Na to jsem si dal lahodnou snídani s posypem ptačího zobu. Strašně mi to chutná. Po porci se jen zaprášilo, udělal jsem si hygienu a poté se šel převléknout. Vzhledem k tomu, že profesi hrdiny věnuji většinu mého času, tak se rovnou převlékám do hrdinského úboru. Skládá se z černých rukavic a bot, žluté bundy s kožíškem na lemu, totožných kalhot s kožíškem na lemu a žlutých brýlích se sluchátky. Nejsou určeny k poslechu hudby, ale k tomu, aby tlumila proudy studeného větru, když létám.

Prohrábl jsem si své vlasy. Nemá smysl je česat. Už od přírody vypadají zacuchaně. Na to jsem si začal rovnat peří. To je jedna nevýhoda mít křídla. Každé ráno si ho musím rovnat.

Po řádné úpravě jsem byl připraven na ranní let městem. Je to něco podobného, jak večerní západ slunce, ale u tohoto nasáván ranní chladný vzduch. Lépe se mi poté dýchá.

Otevřel jsem balkónové dveře, které jsem zamkl a na to se ohromnou rychlostí vznesl do vzduchu. Vítr projel mými vlasy. Už jsem si zvykl na to, že mi je vždy zacuchá ještě víc než byly.

Prolétal jsem ulicemi a sledoval lidi, kteří v tuto ráno hodinu spěchali do práce, děti do školy a já se tu jen prolétávám. Pozoruji okolí. Mé jestřábí oči jsou pro to, jako stvořené.

Při mém letu jsem zahlédl Endeavora, který společně s mladým Shotem přecházel ulici.

Během chvilky jsem se objevil vedle něho a snažil se splynout s davem.

,,Co po mě zase chceš?" Tato otázka nebyla v souladu se včerejším rozhovorem.

,,Obhlížím město." Pokračoval jsem klidnou chůzí vedle něj.

,,To ti jde nejlépe ve vzduchu, tak se ztrať!" Byl plný vzteku.

,,Měl by ses ke mě chovat trošku jinak, když se ti snažím pomoci." Zastavil se.

,,Ve špatný čas na špatném místě ptáčku!" Zavrčel a nadzvedl mě do vzduchu za lem mé bundy.

,,O čem to mluví otče?" Ozval se mladý Shoto.

,,Pokračuj. Doženu tě..." Neodpověděl mu. Místo toho ho pobídl, aby šel dál. Jen přikývl.

,,Před mým synem se nevytahuj s tím, že za tebou chodím pro rady!" Z očí mu vyšlehlo několik plamenů pekelného ohně.

,,Měl by jsi projevit i svou citlivou stránku." S klidem jsem se na něj usmál.

Kéž by ji projevil aspoň mě.

,,Žádná není." Snažil se zamluvit včerejší večer a vlastně několik večerů před tím. Nebylo to poprvé, co mě takto navštívil na střeše.

,,Ale je. Někde pod tou hromadou suchařiny a nenapadnutelnou maskou tvrďáka se skrývá malé kotě, které potřebuje jen obejmout." Pustil mě zpátky na chodník.

,,To si s tebou ještě vyřídím..." Ukázal na můj úsměv prstem.

,,Budu čekat." Rozšířil jsem úsměv nejvíc, co to šlo a jedním očkem na něj mrknul.

,,To si nech..." Otočil se a šel za Shotem.

Já ho jen nadále sledoval svým jestřábím pohledem, jak pokračuje po chodníku mezi lidmi. Viděl jsem, jak se jeho zadek trošku vlní, což mě donutilo se trochu zachvět.

Bože, tady ne!

Pomyslel jsem si a rychle vzal nohy na ramena... Tedy křídla. Vznesl jsem se a rychle zmizel někam pryč.

Konnichiwa 💕

Jedna dávka příběhu pro  corey_duvalier33
Jelikož  bude mít hodinu fyziky a chce u toho číst můj příběh.😌

Zatím Sayonara!💕
28.1.2021

Vaše Rin ❤️