𝐿𝑖𝑠𝑡𝑒𝑛 𝑚𝑒 [𝐸𝑛𝑑𝐻𝑎𝑤𝑘𝑠]

『X』

,,Bože. Bože. Bože..." Hystericky jsem vykřikoval slova.

Pleskl jsem se sebou o postel a dlaněmi si zakryl obličej. Bylo to k neuvěření. On mě opravdu požádal, abych u něj bydlel! Asi umřu radostí!

Půjdu se rychle osprchovat, navečeřet a pak spát, aby to uteklo rychleji.
_________________________________

Opravdu to uteklo rychle. Už bylo ráno. Byl jsem plný energie i přes to, že jsem právě vstal. Rychle jsem se protáhl a postavil se na vlastní nohy.

Během několika vteřin jsem byl oblečený, nasnídaný a už se chystal k odchodu. Otevřel jsem balkon a rychle se rozletěl k sídlu Todoroki. Nebral jsem si ještě žádné věci, jelikož se pro ně budu vracet později, abych se ujistil, zda to opravdu není sen.

Letěl jsem pouze chvilku a už jsem přistával. Postavil jsem se na nohy ke dveřím, které byli dokořán. Bylo to zvláštní.

Potichu jsem nahlédl dovnitř. Vypadalo to tu, jako po výbuchu. Většina věcí byla rozbitá, nábytek převrácený a vypadalo to, jako by se tu odehrál boj. Zdi byli popraskané a na několika místech to bylo spálené od ohně.

Udělá jsem několik kroků dovnitř. Pohyboval jsem se potichu. Musel jsem být opatrný.

,,Hajzle!" Zaslechl jsem hlas, který se ozval z  chodby. Nepoznával jsem ho.

Rozešel jsem se k chodbě. Potichu jsem otevřel dveře do chodby a rozhlédl se. Nikoho jsem stále neviděl.

,,Proč?" To už byl Enji!

Hlas vycházel z místnosti, která patřila Enjiho zesnulému synovi. Dveře byli otevřené dokořán, ale já do nich stále neviděl.

Opatrnou chůzí jsem dělal krok po kroku po parketách. Najednou jedna z nich zavrzala a já se zarazil.

,,Kdo tady je?" Ten cizinec pronesl. Jeho hlas zněl šíleně.

,,O nikom nevím..." Enji zněl zraněně. Trochu chraptil a na jeho hlase jsem vyčetl bolest.

,,Zůstaň!" Řekl vážným hlasem a pak jsem slyšel kroky mířící k chodbě.

Musel jsem se schovat. Rychle jsem udělal krok k otevřeným dveřím po mé pravici a následně vypustil několik mých pírek.

Kroky už byly na chodbě. Rychle jsem vytáhl jedno ze svých per, které mi poslouží, jako meč.

Blížil se. Slyšel jsem, jak už je skoro u mě. Najednou prošel kolem mne, což mi hrálo do karet, jelikož si mě nevšiml. Rychle jsem se k němu připlížil ze zadu a přiložil mu moje ostré pero ke krku.

,,Ani hnout!" Zašeptal jsem mu do ucha.

,,Uuuu, líbíš se mi." Ušklíbl se.

,,Být tebou, tak mlčím." Namířil jsem na něj několik svých peříček, která jen čekala až je přivolám.
,,Teď se ani nehni nebo z tebe bude jehelníček..." Sundal jsem pero u jeho krku.

Začal jsem si sundavat pásek.

,,Ty na to jdeš rychle." Laškovně se na mě usmál.

,,Ticho buď a dej ty ruce za záda!" Přesto jsem mu je tam dal sám a páskem mu svázal ruce.

,,Ještě jsme ani nezačali a ty už si myslíš, že si vyhrál." Jen se vysmál mému výrazu.

Vzal jsem ho za krk a vzal ho sebou za Enjim. Když jsem ho viděl, jak leží na podlaze v menší kaluži krve. Toho týpka jsem ho kopl do rohu a namířil na něj svá peříčka, aby nedělal problém.

,,Enji!" Rozběhl jsem se k němu. Zvedl jsem mu hlavu a on pootevřel oči.

,,Keigo, poslouchej mě... Dávej si na něj... pozor. Je to m-můj syn." Vypustil z úst a následně si odkašlal.

,,Cože?" Nechápavě jsem na něj pohlédl.

,,Pozor!" Z posledních sil mě odstrčil stranou a já se praštil do hlavy o roh skříně.

Jediné co jsem viděl byl modrý záblesk, který osvítil celou místnost. Hlava mě bolela.

Otevřel jsem oči a vzal se za hlavu. Krvácela mi. Motala se mi hlava a bylo mi mdlo. Začal jsem se opatrně zvedat do sedu a rozhlédl se kolem sebe. Viděl jsem Enjiho syna Toyu, který se psychopaticky usmíval. Pak mi to došlo... Podíval jsem se na Enjiho, který... který mě zachránil a obětoval se. Hleděl jsem pouze na jeho popel, který byl na podlaze a mně se do očí vedraly slzy.

,,Co jsi to provedl?!" Pokřikl jsem na něj. Podíval se na mě stále s tím úsměvem a s klidem mi odvětil.

,,Zabil svého otce, který mi tak solidně zničil život!" Začal se blížit ke mně.

Z posledních sil jsem do něj zabodl několik ostrých peříček a on zaskučel.

,,To jsi neměl!" Vzal první věc, která mu přišla pod ruku a trefil mě do hlavy.

Mé tělo se jen bezvládně svalilo na zem. To černo, které jsem měl před očima mě děsilo. Rozežíralo mě. Měl jsem pocit prázdnoty, který naplňoval každičkou část mého těla. I když jsem nebyl při vědomí, věděl jsem, že to není dobré. Tušil jsem něco špatného. To ještě nebyl konec...

3.2.2021

Konec prvního dílu!