Deníky Tribrida - Chapter |. (8/50)

Kapitola 5. - Sporýš

Jsou momenty, kdy se váš svět zastaví.
Jsou momenty, kdy se musíte zastavit vy, abyste stihli sledovat dění kolem vás.
Jsou momenty, kdy musíte usměrnit vaši mysl, aby byla schopná vnímat zvuky, které vám mají dát dohromady slova...

,,Nehýbej se." Zadíval se mi do očí a pak se mohla servat bitka.
Bratři se prali jako o život, šli si navzájem po krku. Já stála a jen zírala. Bez možnosti křičet, utýct, nebo se třeba přidat.
Jak pán přikázal, stála jsem bez hnutí na místě jako nejposlušnější pes. Stála jsem na trávníku před obrovskou vilou, možná bývalým penzionem, kterému jsem nedávno vylomila obrovská vrata. Ted vlastně ani nevím, jak jsem to dokázala. Mohl za to taky některý Dominikův pohled?
Dlouhou dobu byla rvačka vyrovnaná, ale po čase bylo znát, že Paul začal výrazně ztrácet sílu. A když se Dominikovi povedlo ho na pár vteřin dostat na kolena, naprosto záhadně se objevil za mnou. Vzal mě kolem pasu, pootočil jako hadrovou panenku a donutil mě se mu dívat do očí. ,,A teď tam zůstaň stát." Zadíval se za mě a já věděla, že pohledem hledá Paula.
,,Jinak jí zakážu dýchat." Po jeho slovech se mi špatně dýchalo i bez toho příkazu. Celých sedmnáct let života jsem žila s tím, že to jediný, co budu mít vždycky pod kontrolou je právě dýchání.
A teď se ukázalo, že to tak není.
,,Co mám tedy dělat?" Ozval se Paul.
,,Mám tě prosit? Mám ti připomenout minulost? Mám ti něco slíbit? Co chceš, abys ji nechal jít a konečně se zase vypařil?" Byl naštvaný. Ale taky se bál. O mě. Snažil se držet zpátky. Z nějakého důvodu by si mou smrt nejspíš neodpustil. Nechtěl, aby mě bylo ublíženo.
Doopravdy mě chránil.
,,Víš, proč tu sem." Odpověděl Dominik. Zamračil se, nasadil pohled, který jsem nedokázala nijak rozklíčovat. Myslela jsem si, že v lidech umím docela dobře číst. Jejich pocity. Pár vteřin předvídat, co udělají.
Ale to jsem ještě nevěděla, že jednou budu potřebovat předvídat činy upíra. A stále vlastně nevím, jestli to, že nedokážu číst jeho myšlenky, mě nemůže stát život.
,,Už dávno jsem se v tvých důvodech padlých na hlavu úplně ztratil." A pak jsem slyšela jen šust. Jako kroky, ale mnohem rychlejší. Něco se mi objevilo v ruce. Pevně jsem to sevřela mezi prsty a v dalším okamžiku Dominikovi vrazila facku, největší, jakou jsem v ten moment dokázala. Všechno se stalo tak rychle, že jsem to nestačila pořádně vnímat. ,,Zadrž dech!" Rozzlobeně vykřikl Dominik a opět mě donutil najít s ním oční kontakt. Oba jsme se divili, když se nic nestalo. A ještě víc, když jsem se v další moment dala na útěk. Už jsem měla jen kousek k vratům a v cestě domů by mi už nikdo nezabránil, jenže těsně před nimi jsem narazila do Dominika. Umí se upíři snad teleportovat?!
Pevněji jsem sevřela malý objekt v mojí ruce. Malé, kulaté. Asi prsten. Ať už to bylo cokoli, nejspíše mě to chránilo, nebo mi to nejméně dodávalo trochu odvahy. Dominikovi oči se opět zbarvili do červena a kůže pod nimi popraskala.
,,Uteč!" Dominik se pomalu vrhnul k zemi a ze zad, někde kolem ledvin mu trčel kus dřeva. Dala jsem se na útěk. Na jedinou vteřinu se ještě otočila. Našla jsem Paulův obličej. Byl jiný, než kdy předtím. Zbarvený do červena, myslím, že spálený, čekajíc, kdy odpadne spálené svalstvo z tváří.
V další chvíli už zmizel ve stínech domu.
Já se mohla dát na další zběsilý útěk. Srdeční tep, asi 180 za minutu na sebe nenechal čekat a já se opět vyděšeně vrhnula ulicemi.

•••

Kolem prstu jsem si točila prsten. Vím, že mi ho musel dát do ruky Paul.
Prstenu jsem si všimnula na Paulově ruce už, když nastoupil k nám na školu.
Na prstenu byl dost velký modrý kámen. Podle google konkrétně Lapis Lazuri.
To, že má tenhle modrý kámen posilovat imunitní systém, snižovat horečku, léčit krevní obtíže, potlačovat migrénové bolesti hlavy a pomáhat při detoxikaci, mi na googlu sice pověděli, ale jestli chrání také upíry před sluncem, nebo lidi před upíry, to už jsem se nedozvěděla.
Co bylo ale mnohem zajímavější byl vyčnívající kousíček stříbra pod kamenem. Uzavírání, jako na drahé peněžence. Trvalo mi snad hodiny ty malé kousky oddělit od sebe.
Když se mi to podařilo, byla jsem znovu jen překvapená. Pod kamenem se v prstenu nacházel malý prostor ze kterého se vysypala nějaká drcená, líbezně vonící bylina.
A tak jsem se musela vrátit ke google.

Trvalo mi to, ale nakonec jsem rostlinu, která by mohla doopravdy zahánět upíry přece jen našla.
,,Tato bylina se jmenuje Sporýš nebo také železník. Sporýši se přezdívalo železník, protože v dobách výskytu čarodějnic se věřilo, že tato bylina dokáže učinit tělo odolné proti ranám a střelám. Jako by, jste měli tělo ze železa. Proti upírům ovšem nijak neúčinkuje, alespoň tedy podle dostupných údajů." Proběhnula jsem celý článek očima.
,,Tak vaše dostupný údaje jsou pěkně na hovno." Odfrknula jsem si. Každopádně, než se budu moct vydat dělat cokoli jiného, musím tu bylinu vrátit do prstenu. Vzala jsem tudíž pinzetu a postupně vracela drcenou bylinu, tam, odkud se vzala.

Seděla jsem na posteli, stále protáčejíc prsten v ruce.
Dominik má podobný. Ale má jinačí tvar. Ale má stejný modrý kámen. Taky Lapis Lazuri.
Znamená to tedy, že kameny brání upíry před sluncem?
V tuhle chvíli slunce pomalu zapadalo. Poslední sluneční paprsky si pohrávali s krajinou okolo. Nebe bylo zbarvené od žluté do krásné růžové barvy.
Poslední paprsky běhali i po mém pokoji a pomalu je střídal svit měsíce.
Opět jsem málem vyskočila z kůže, když se ozvalo jemné klepání na okno.
Budu si asi muset zvyknout.
Opatrně jsem přešla k okenicím a strčila do nich. Nikoho jsem ale nezahlédla. Dokud jsem se nezadívala pod sebe.
,,Lítat ještě neumím." Pousmál se a mě to dodalo alespoň minimum odvahy.
,,Řekla bych pojď dál..."
,,Nezvi mě. Budeme si muset vystačit takhle."