Deníky Tribrida - Chapter |. (8/50)

Kapitola 2. - Náš svět

Možná, že náš svět není takový, jaký se zdá. Možná, že je plný tajemna. Možná neznáme pravdu, nemáme odpovědi. Možná žijeme v centru něčeho o čem nemáme ani nejmenší tušení...

,,Brade!" Vyběhnula jsem na chodbu. Jsem si jistá, že ten otrava, Williams, totiž Paul, nám to malé drama jistě odpustí.
,,Brade, noták, počkej přece." Chytila jsem ho za rameno.
,,A konečně mi pověz, co se děje."
,,Já..." oči mu slzely.
,,Já prostě nevím... poslední týdny mám totální okno. Nepamatuju si, například, co jsem dělal včera odpoledne. Přišel jsem domů... a pak jsem byl na náměstí a prostě nevím, jak se to stalo." Zůstala jsem stát.
,,A nechceš... nechceš... já nevím... k doktoru?" On jen fláknul pěstí do skříněk.
,,A to je ono! Všichni si myslí, že jsem magor!" Otočil se a rozběhl pryč.
,,Brade! Noták. Já si přece nemyslím, že jsi magor!" Těžce jsem vydechnula. Kapitán fotbalového týmu, který prostě běhá jako bůh. S mojí kondičkou, alá hýbu se jen, když doopravdy musím, nemám jedinou šanci ho dohnat. Tak jsem se nakonec vrátila do učebny matiky. Z tohohle předmětu propadnout nemůžu.

,,Aa, slečno Hallová, aférka s přítelem vyřešena?" Pousmál se Williams.
,,Vyližte si." Zavrčela jsem potichu, tak, že to mohli zaslechnout možná jedinci v lavici, těsně vedle mě.
,,Já to slyšel Hallová." Třídou se rozezněl smích těch tupců, i přes to, že nevěděli, co přesně je tak vtipné.
Vlezla jsem si zpátky na své místo, rozhodnutá matematiku přetrpět potichu.

Konečně zazvonilo. Okamžitě jsem se vymrštila na nohy.
,,Hallová. Posaďte se. Hodinu končím já, ne zvonění." Věděl, že jsem to já i když se plně věnoval zápisu na tabuli. Prosadila jsem se na lavici a čekala.
Jakmile Williams dokončil svůj výklad...
,,Hallová. S vámi bych si rád promluvil." Tak tohle je snad zlej sen!
,,Ale já s vámi ne." Zamumlala jsem.
,,Uvolním vás na další hodinu a provedete po škole mého... mladšího bratra." Jak se zadrhl cítila jsem, že mi někdo dýchá doslova za krk.
Rychle jsem se otočila a chytila za katedru.
,,To je Dominik." Protočil očima Williams.
,,Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit." Sladce se usmál. Přeslazeně.
,,Uhh, tak to abychom už šli." Popadnula jsem tašku a vylezla ze třídy. Dominik hned za mnou.
,,A ty jsi?" Zeptal se po minutách ticha, kdy jsme procházeli mezi skříňkami.
,,Jsem Hallová. A ty jsi Williams. Takže se ode mě drž dál." Zavrčela jsem a vylezla na školní dvůr.
,,Ale já se nejmenuju Williams...." bránil se.
,,Ale patříš k němu a to mě úplně stačí." Rozhodila jsem ruce a ukázala mu dvůr, potom jídelnu a nakonec jednotlivé učebny.
,,Tady je Matika a támhle Fyzika..."
Tím jsem skončila a stihnula se vrátit na fyziku.
Radši fyziku s učitelem Pittem, než bezvýznamná procházka po škole s tímhle ignorantem.
Jo, snaží se. A docela mu to jde. Ale Williams je mi odporný. A za tím si budu stát.

Poslední hodinu jsme dnes měli Anglinu. Brutál nuda. Seděla jsem a čmárala si. Samozřejmě mě Bayerová chytila. Sebrala mi kresbu Damona a vyhodila ji.
A tak jsem se posledních pár minut topila v myšlenkách. Většina z nich patřila Bradovi. Musím za ním po škole dojít.
Jsme pár, musím tu být pro něj a musím mu věřit, i když říká šílené věci.

•••

Konečně zazvonilo. Všichni jsme vyběhli ze třídy. Každý zamířil ke své skříňce.
Hrabala jsem v tašce. Agrrr, já nemám klíče... musela jsem je nechat...
,,Tohle by se ti mohlo hodit." Usmál se. Bylo tu přeslazeno.
,,Ty jsi mi je ukradl?!" Vytrhnula jsem Dominikovi mé klíče.
,,Šílíš? Nechala jsi je v lavici. A ještě pro tebe mám tohle." Rozbalil obrázek Damona.
,,Tak si to nech, ty popeláři." Ohradila jsem se a odemknula skříňku.
,,Podívej se na mě." Proč bych to dělala?! Ale ano, uklidila jsem učebnice, zabouchnula skříňku a zadívala se do jeho nebesky modrých očí.
,,Odpoledne přijdeš ke mě. Neptej se proč, víš kde bydlím." A mě zaskočily všechny otázky. Vybavil se mi dům a cesta k němu... Vím, kde to je. Věděla jsem, že tam musím jít.
,,Tak pá." Pousmál se a odcházel. Nohy mě táhli k tomu domu, který jsem viděla.
Moje vůle ale byla silnější a já zamířila k Bradovo domu.

Zazvonila jsem.
,,Ahoj." Pousmála jsem se.
,,Ahoj." Úsměv mi opětoval a roztáhl ruce. Schovala jsem se do jeho obětí. Vzal mě dovnitř. Lehnuli jsme si u něj v pokoji. On se opřel o zeď a já o jeho vypracovaný hrudník. Pohrávala jsem si prsty s jeho tričkem.
,,Věřím ti." Řekla jsem potichu.
,,Já vím." Zašeptal.
,,Proto jsem tady. Můžu s tebou být každý den." Kouknula jsem na hodiny a v hlavě, hluboko v podvědomí jsem věděla, že musím k tomu domu.
,,Můžu ti něco říct?" Otočila jsem se tak, abych mu viděla do obličeje.
,,Cokoli." Kývnul.
,,Ten Dominik se mi nezdá. Něco mi dnes řekl a já bych potřebovala do večera zůstat tady." On jen kývl a přitáhl si mě blíže do obětí. Stále mě v hlavě tlačila ta myšlenka... a pak to bylo jako vypínač. Ručička hodin se pomalu přehoupnula přes třetí.
,,Musím jít.." zašeptala jsem a zvednula se.
,,Ale teď si říkala..." začal.
,,Já vím, ale prostě musím." Sebrala jsem své věci a vyběhla ven. Brad za mnou ještě něco volal, ale ze dveří za mnou nevyběhl.
Rychlým krokem jsem si to namířila rovnou k tomu domu, který mi lpěl úplně vzadu v hlavě.

•••

Párkrát jsem praštila do zrezivělých pantů vrat. Ty se rozlomili a těžká vrata se vyklonila z původní pozice a tím lehce pootevřela. Pár kroky jsem se dostala po kamenné cestičce ke dveřím, klepat nebylo třeba. Bylo pootevřeno. Vtrhnula jsem dovnitř.
,,Co po mě chceš!?" Zařvala jsem.
Chvíli bylo ticho a já pomalu začala ztrácet hlavu. Jsem v cizím domě a chovám se jako magor. Už jsem se chtěla otočit, když jsem slyšela zabouchnutí dveří a otočení klíčem.
,,Ahoj." Ozvalo se. A já měla před očima ten přeslazenej úsměv. Cítila jsem jeho dech za zády. ,,Co po mě chceš?" Zašeptala jsem. ,,Neboj se. Nebude to poprvé. Jen si to možná nepamatuješ." Nesnášela jsem, jak se mnou mluvil. Slyšela jsem z toho "nebudu ti to vysvětlovat, ty bys to stejně nepochopila."
Úplně, jako kdyby mluvil na podřadný druh.
,,Nech mě na pokoji." Těžce jsem vydechnula. Najednou mě popadl obrovský strach.
,,Podívej se na mě." Poručil. Těžce jsem polknula a pomalu se otočila.
,,Nekřič. Neutíkej. Neboj se." Zadíval se mi do očí a pousmál se. Jindy bych mu nejradši vrazila, ale teď... všechno, od strachu po zlost, všechny emoce šli stranou. Nemohla jsem křičet. Nemohla jsem se hnout.
,,Nech mě na pokoji." Slzy se hrnuly ven. Stékají po tvářích. Ale já neměla strach. Neměla jsem ho ani, když se jeho obličej proměnil. Jeho kůže popraskala. I jeho oči se zbarvili. Z nebesky modré se nyní stala rudá. Zuby se prodloužili.
To není možné. Upíři neexistují.
A pak se zakousnul. Ostrá bolest mi projela celým tělem. Má krev z krční tepny začala proudit jeho zuby. Opravdu si to užíval a zuby kousal dál a dál masem v mém krku. A pak narazil na dýchací cestu. Své dlouhé nehty jsem zaryla do jeho ruky, kterou mi spustil kolem pasu. Druhou rukou mi přidržoval hlavu, jako by čekal, až upadnu. Snažila jsem se nadechnout, ale všechen kyslík unikal mimo.
,,Prosím." Zašeptala jsem. A pak se mi začalo stmívat před očima.