Deníky Tribrida - Chapter |. (8/50)

Kapitola 1. - Můj svět

Musím to udělat. Říkal hlas v mé hlavě. Byla jsem si vědoma toho, jak strašně moc je to kruté. Ale taky jsem si byla vědoma toho, že když to neudělám, zabije ji to. Že když to neudělám, tak ona zemře.
Nemůžu si vzpomenout jak se jmenovala. Jak vypadala. Postupně mi ty vzpomínky mizí z hlavy. Ale držela jsem nůž. Ona seděla na židli. Spala. To Damon jí uspal. On byl upír. Tak jako já. Cítila jsem, že přichází. Milovala jsem ho. A taky už jsem měla mít hotovo. Všude měla být krev, ale ona měla být zachráněna. Já stále stála jako opatřená. Slzy na krajíčku. Obejmul mě kolem pasu a já nůž upustila. Nemusela jsem nic říkat. Věděl, že já to nedokážu. A já věděla, že on to udělá za mě. Otočila jsem se a schovala do jeho náručí. Zvednul mě a já obtočila nohy kolem jeho pasu a schovala obličej do jeho ramene. Pevně jsem ho obejmula kolem krku a on se rozešel. Nesl mě chodbou a já brečela. Pak mě postavil do dveří koupelen. Pevně mě obejmul a nemusel nic říkat, abych věděla, že tady mám počkat.
A pak se tam vrátil. Já zalezla do jedné kabinky. Na prkénku zde stál kelímek s krví a lžička. Tak nádherně voněla. Překlopila jsem ji do záchodu a spláchla. Kleknula jsem si a sledovala, jak krev pomalu mizí a poslouchala jak lžička cinká o záchodovou mísu. A pak jsem slyšela kroky. Ale necítila jsem jeho přítomnost. Bleskla mnou naděje, ze už je po všem, ale tohle nebyl Damon. Najednou jsem slyšela plno kroků a smích. Někdo zaklepal. ,,Obsazeno." Pronesla jsem opatrně a zabouchnula prkénko. Ze zhora z kabinky na mě vykoukla hlava cizí holky. Vykřikla jsem a vyskočila na nohy. Mohli mě tu nachytat s kelímkem krve a vylezlými špičáky.
Vždy se trošku změním, když cítím krev a cítím hlad. Popraská mi kůže pod očima a oči zdivočí. Kdyby byli nablízku o kousek dříve, nepřežili by to. A já bych se opět pokusila o sebevraždu a jen tím přidělávala starosti Damonovi.
Ale tyhle holky byly jiný. Vylezla jsem ven. ,,Jste normální?" Hlesla jsem a chtěla projít, ale jedna z nich mi zaterasila cestu. Měla pořezanou nohu.
Cítila jsem špičáky a jak se mi mění obličej. Jak se ze mě stává monstrum, kterým jsem nechtěla být. Cítila jsem, jak se pomalu přestávám ovládat. Schovala jsem obličej do dlaní a protlačila se mezi nimi pryč. Ve dveřích jsem srazila někoho dalšího. ,,Damone. Díky bohu." Hlesla jsem a odkryla uslzelou tvář. Nic neřekl, ale vnitřní hlas mi pověděl všechno. Obejmul mě a upíří rychlostí jsme konečně zmizeli.

,,Vstávej." Dveřmi mého pokoje praštila má mladší sestra. Uhh, proč mě jednou nemůžete nechat? Sním si krásný sen o klukovi, který neexistuje a vy mi nemůžete dát ještě jedinou minutu klidu.
Podobné, děsivé sny se mi zdají od mých sedmnáctin. Většinou mám před obličejem obraz sebe, jako zrůdy. Kolem mě je plno mrtvol a já saji krev někomu z mých známých, přátel, nebo úplně náhodnému člověku.
Díky tomu spím dost špatně. Potřebuju se učit. Vlastně nechci spát vůbec. Chci se do noci učit a ráno být pěkně unavená. Ale pokaždé, jakmile si lehnu a vezmu učebnici, prostě usnu. Probudím se několikrát za noc, abych se nadechnula a pak opět usnu, jako kdyby mě praštili lopatou do hlavy. A unavená jsem vlastně úplně stejně.
Konečně jsem se vyhoupnula do sedu a promnula si oči. Zkontroluju svůj pokoj, abych se přesvědčila, že už jsem opravdu vzhůru a nesním další ze snů, kdy jsem přišla povraždit svou rodinu.
Pohledem jsem zavadila o růži na mém nočním stolku. Byla ve skleněném kvádru. Přinesl mi ji Brad k narozeninám. Myslela jsem, že tahle tmavě rudá růže je živá, ale už drží několik měsíců a stále vypadá jako právě utržená.
Brad byl vždy můj nejlepší kamarád, ale před rokem jsme to dali dohromady. Poslední týdny se ale chová pěkně divně.

,,Pá a díky." Usmála jsem se na tátu. Nebyla jsem nějak oblíbená. Nebyla jsem rebel, vždy jsem byla hodná holčička. Lidi o mě začali jevit zájem tehdy, kdy mě Brad do školy přivedl s rukou kolem mého pasu.
On je takový ten frajírek, kterého chce celá škola. Kapitán fotbalového týmu.
A on si přesto vybral mě. Obyčejnou holku, z obyčejné rodiny s obyčejným průměrem 3. Jo. Poslední dobou vůbec nedávám pozor.

Samozřejmě, že první, koho jsem potkala, když jsem vlezla do školy byla Lucy.
Bradova bejvalka. Co si budeme, je to strašná pinda. Naše nenávist je naštěstí vzájemná. Ona má pocit, že jsem s Bradem jenom kvůli tomu, aby nemohla být ona. Tak to ale není.
Ale dost o ní. Brad vždy stál a čekal na mě u skříněk, abychom se společně mohli vydat na matematiku. Dnes tu ale nebyl... jo. Zase.
Poslední týden... je prostě totálně mimo a není mi schopný říct, co je špatně.

Pomalu jsem vlezla do učebny, kde už na učitelské katedře seděl náš sexy matikář. Bylo mu kolem pěta-dvacky a většina holek ho žrala. Měl učení prostě v sobě. Matiku jsem od něj i docela chápala, což se u mě nestává.
,,Slečno Hallová. Zastavte se na chvíli." Seskočil z katedry a když jsem se otočila směrem k němu, výrazně se usmál.
,,Něco špatně, pane Williamsi?" Vydechla jsem a neskrývala svou únavu a podráždění.
,,Příště se učešte slečno Hallová. Trochu se vyspěte, nemůžu vám stále připisovat body. Líbíte se mi, samozřejmě pouze formálně... není v tom nic.. eh... sexuálního..." moc mluví... sakra moc. A pořád se se mnou snaží navázat oční kontakt!
,,Jasně chápu, chápu..." flákla jsem sebou do poslední lavice a sledovala, jak se Williams ušklíbl a zakroutil očima.
,,Paul. Mimochodem." Pronesl ještě a pak se do třídy nasypal zbytek studentů naší nudné školy v nudném městě.
Mezi nimi i Brad.
,,No konečně." Zašeptala jsem si pro sebe. Už zvonilo, ale mě to nijak nevadilo. Skrčila jsem se k jeho lavici.
,,Ahoj." Usmála jsem se.
,,Jo, jo, ahoj." Jakoby sledoval něco před sebou... ale nic tam nebylo.
,,Jsi... jsi v pořádku?" Zeptala jsme se opatrně.
,,Jo.. já... ne. Já nevím... nemůžu si vzpomenout jasný?!" Sebral tašku zvedl se a šel pryč.
,,Brade!" Sebrala jsem svou tašku.