Deníky Tribrida - Chapter |. (8/50)

Kapitola 7. - kdo je ten špatný?

Otočila jsem si prsten kolem prstu.
Tenhle nebyl otevírací a nenacházel se v něm ani trošek sušeného sporýše. I přes to ale byl jeho součástí modrý kámen.
Kámen který tedy dokáže ubránit upíry proti slunci.
Dominik mi ho dal proto, že se prý stanu upírem. A tribridem dalších dvou stvoření.
Samozřejmě, ze když mi Dominik začal vysvětlovat, jak vše probíhá, začala jsem křičet a vystoupila z auta. A on taky. A než jsem se stihnula byť nadechnout už zase stál za mnou. ,,Vrať se do auta." Pronesl.
,,Vrať se do toho auta." Zopakoval. Když jsem se nehnula.
,,Co uděláš? Pokoušeš mě?" Otočila jsem se, odhrnula si vlasy z krku.
,,Do toho, sežer mě." Nevím, proč jsem se tak zachovala. Byla jsem naštvaná a zmatená.
Vzal mě za zápěstí a zvedl si jej k obličeji. Čímž docílil toho, že jsem musela neustále zkoumat jeho pohled.
,,Ty si myslíš, že jsem to nejhorší na světě co?" Pěkně jsem ho naštvala. ,,měla bys být ráda, že se živím na tobě."
,,Ráda?! To snad nemyslíš vážně!" Snažila jsem se mu ruku vykroutit, ale nešlo to.
,,Nic nechápeš. Ty jsi tribrid, tvoje podstata ti dává mnohem rychlejší renegeraci krve, než obyčejným lidem. Kdybych se krmil na lidech, zabil bych je. Ty jsi pořád tady." Konečně mě pustil.
,,Jsi kretén." Nezmohla jsem se na víc. Měl pravdu. Nic jsem nechápala. Konečně jsem se mu vykroutila a rozběhnula se pryč.

Teď, když sedím na své posteli, přijde mi, že co jsem udělala bylo pěkně hloupé. Krom toho, že jsem měla pořádné štěstí, že se za mnou nerozběhl a neutrhnul mi hlavu,  nebylo by to pro něj těžké, mohla jsem ho vyslechnout.

•••

,,Ty jsi se asi úplně zbláznil!"
,,Nemůžeš být sama doma."
,,Já tam nejsem sama! Navíc, jak to, že se nastěhuju do domu, kde je i on vyřeší problém toho, aby za mnou nechodil?!" Paul chtěl pokračovat v přesvědčování, ale klapla klika a dveřmi se do kabinetu protáhl fyzikář pan Pitt.
,,Vše v pořádku Williamsi?" Zeptal se a zamířil ke svému stolu.
,,Jistě." Ujala jsem se slova po chvilce ticha. ,,Děkuji za milou nabídku, ale se současným učivem si poradím sama, pane Williamsi. Teď půjdu domů. Mějte se pane."
Pootevřela jsem dveře a protáhnula se pryč podobně, jako učitel Pitt před chvilkou dovnitř. A jen jsem dveře zabouchnula, přímo před mým obličejem se objevily dvě modré oči. Leknutím mi málem vyskočilo srdce z hrudníku. Stačila vteřina a můj loket pevně svírala jeho ruka. A dalších několik vteřin a už jsem stála před školou.
,,Mně bylo jasné, že Paulovo sladké přesvědčování nezabere." Utrousil a já zůstala stát na schodu, který byl poslední hranicí mezi budovou školy a zbytkem města.
Z budovy se pomalu hrnuli mí spolužáci. Očima jsem našla Brada. A Dominik evidentně také. Chytil ho za rameno bundy a strčil ke mě.
Studenti tudy neproudili dlouho. A když začal být trochu klid, Dominik se postavil před Brada.
,,Neboj se, neutíkej... nehýbej se." Vyslovil s pohledem do jeho očí a v další vteřině stál za ním.
Modré oči se zbarvily do rudé a kůže na obličeji opět popraskala.
,,Tak jo, co to děláš?" Opatrně jsem Natáhnula ruku před sebe, jako bych se mu snažila naznačit, aby zůstal v klidu.
,,Neudělej žádnou kravinu." Ozvalo se za mnou.
'Paule!' Ozvalo se zoufale mezi myšlenkami.
Paul se jen dostal blíž ke mě. A v moment, kdy se Dominik, zuby, které jsou ostré jako jehly, dostal kůží na krku, jen mě vzal kolem pasu a já najednou neměla možnost dostat se blíž, ať jsem dělala cokoli.
Jedna vzpomínka najednou ožila. Ta, jak si ostré jehly vytváří cestu krkem přímo ke krvi. To, jak nemůžeš polknout, jak se ti špatně dýchá, protože na tvém krku spočívá hned několik divokých zubů. Snažíš se ani nepohnout, protože se bojíš, co by se stalo...
A pak se dravý upír na jedinou vteřinu pustí. Ty se rychle nadechneš a když se zuby znovu pustí tvým krkem, vezme ti to poslední dech. I nyní jsem začala dýchat zhluboka. Měla jsem pocit, jako bych nemohla dostat vzduch do plic.
,,Nech ho na pokoji!" Zakřičela jsem konečně a neskutečně se u toho bála. Nechtěla jsem, aby si tu nepříjemnou bolest zažíval někdo jiný. A určitě ne Brad.
,,Fajn! Udělám co chceš." Když jsem vypustila z úst tuhle větu, Dominik se na vteřinu zarazil.
,,Udělám cokoli, jen ho nezabíjej." Po tvářích mi stékali první slzy.
,,Cokoli?" Zeptal se a já už jen přikývnula.
,,Cokoli."
Brad se sesunul k zemi. Dominik se kousl do zápěstí a dal mu napít. ,,Nechám ti tu čest ho zbavit vzpomínek." Pousmál se Dominik směrem k Paulovi.
,,Ty si nastup." Pobídl mi směrem k autu. Paul mě stále ochranářsky držel a připadalo mi, jako by... vrčel? Jako by kolem něj byli cítit nějaké vibrace... neumím to správně popsat, vysvětlit...
,,Já se ho nebojím." Prohodila jsem směrem k Paulovi a vykroutila se mu z obětí.
,,Zkřiv jí jeden vlas..." zvedl ještě výhružně prst, ale Dominik ho ignoroval.

,,Jako doma." Usmál se a usadil se na pohovce.
,,Proč tady jsem?" Opatrně jsem se usadila vedle.
,,Jestli potřebuješ další prstýnek, třeba ti ho zaplatím..."
Dominik ale soustředil pohled před sebe a nic neříkal.
,,Nevidíš, že nad něčím přemýšlím? Prostě chvíli Mlč."
Odvrátila jsem tedy pohled a zaměřila se na zdobené tapety, knihovnu i barevný strop v místnosti. Bylo to tak... kouzelně staromódní. Proběhnula jsem pohledem názvy knih. Žádnou jsem neznala a většina z nich byla nadepsaná nějakou latinkou, nebo písmem, které jsem nepoznávala.
Vrátila jsem pohled Dominikovi.
Vypadá teď tak roztomile. Napadnulo mě. Než jsem tu myšlenku zaplašila, Dominik se rozesmál.
Tohle nebyla moje myšlenka. Byla jeho. Tehdy si procházel mé myšlenky a vzpomínky, jako katalog slev.
Sugeroval mi jeho myšlenky a vzpomínky a já začala ztrácet pojem o tom, co je vlastně realita.