Deníky Tribrida - Chapter |. (8/50)

Kapitola 6. - Podstata

Pomalu jsem otevřela oči. Po dlouhé době mi dal Paul možnost se klidněji vyspat. Dnes jsem noc prožila uprostřed obrovské louky. Na trávě s pocitem, jako bych se vznášela. Někdo mě hladil po vlasech a probuzení tentokrát nebylo to nejlepší na celé noci.
Včera, hodiny jsem seděla u okna a rovnala si informace. Vrátila jsem prsten a dostala slib, že dostanu vlastní šperk plný sporýše. Taky vím, ze si musím hodně dobře dát pozor na to, koho a kam zvu. Není-li totiž upír pozvaný, nemůže vkročit na místo, kde žijí a spí lidé. Vím tudíž jen to, že můj domov v této chvíli patří mezi poslední bezpečná místa široko daleko.
Usadila jsem se do tureckého sedu a proběhnula pohledem pokoj a vše, co na něm mám ráda.
Během prvních tří dnů tohoto týdne se mi stačil život otočit asi o tři sta šedesát stupňů. A vím, že to stále není vše.
Pořád je tolik věcí o kterých nemáme ani zdání.
Paul mě požádal, abych normálně chodila do školy. Abych se snažila žít jako předtím. Jako ještě minulý týden.
A já souhlasila. Bylo načase postavit se na mém stříbrném koberci a vydat se do koupelny. Vybrat si pohodlný outfit a čelit novému dni. Novým zážitkům a dost pravděpodobně i novým nebezpečím.
Ačkoli nevím, o co vlastně šlo a proč Dominik tolik chtěl pít zrovna mou krev a ovládat zrovna mou mysl, nebyla to náhoda. A bylo jisté, že to zkusí znovu. Znovu mě vezme prsty za bradu a násilím, až mi to ztíží dýchání, mě donutí najít očima jeho pohled. Při těch, sotva několik hodin starých, vzpomínkách se mi stále zrychloval srdeční tep.
To, že ti přikáže a ty nemáš žádnou možnost se vzepřít, neposlechnout. Lehce jsem se oklepala a konečně se kroky vydala do kuchyně pro nějaký kousek snídaně.

•••

Určitě už jste si někdy říkali, jak moc nesnášíte budovu školy. Možná jste si prošli šikanou a po chodbách jste chodili jako myšky a stále se schovávajíc za hloučky studentů.
Tohle jsem teď byla přesně já. Nezajímalo mě učení, kamarádi, učitelé, bála jsem se jednoho. Těch modrých očí. Nebesky modrých očí, které by mě dokázali spálit na prach, kdyby si to jejich majitel přál.
,,Nemusíš se bát. Dnes se vydal mimo město." Paula jsem nikde neviděla. Ale jeho hlas, jakoby mi šeptal do ucha. To je taky nějaký kousek upíří komunikace, nebo čeho. Prý, že trénovaný člověk dokáže vyslat podobnou myšlenku zpátky k upírovi. Je to jako taková esemeska, kterou přijmeš a vyšleš pomocí podprahového vnímání, nebo tak nějak to funguje.
,,Ráda bych ti odpověděla, ale já narozdíl od tebe..." Zamumlala jsem a už stál přede mnou.
A já prostě vzala prst, zapíchnula mu ho do hrudi, "přestaň tohle dělat." pronesla jsem. On se musel jen pousmát. Po tom, co po druhý zachránil můj život a sebe u toho málem upálil připomínám, jsem začala úplně zapomínat, že měl kdy něco společného s učitelem. Vlastně jsem v tu chvíli radši lidi rozdělovala na živý a mrtvý-živý, než na učitele a žáky.

•••

Školu jsem ale dnes přežívala doopravdy úplně v klidu. Zdálo se ze Dominik doopravdy není ve městě a já si i po cestě domů připadala jako normální člověk. Procházela jsem, ne moc rušnými ulicemi a nějak si užívala, jen to, že nohu před nohu dávám s vlastním vědomím a svědomím.
Opatrně jsem zaklapnula dubové dveře a zase se cítila úplně v bezpečí. Opatrně jsem vyběhnula do svého pokoje. Převléknula se do domácího oblečení. Máma s tátou byli v práci a moje mladší sestra Megan také doma ještě nebyla. Dala jsem tedy prát jednu pračku, pustila se do nádobí. Nějak jsem si prostě užívala svobodu u každé, sebeotravnější činnosti.

Konečně se ozvalo klepání. A já se vydala otevřít jednomu ze členů mé rodiny. Vzala jsem za kliku.
,,Aho..." a pokusila se je zase rychle zabouchnout. Dveře se ale nedovřeli. Kousek pod zámkem dveře zastavilo několik prstů. Druhá ruka bytosti na druhé straně do dveří strčila a já neměla žádnou šanci je udržet zavřené. Sledovala jsem, jak jeho pravá ruka narovnává prsty té levé. Jasně, že jsem mu je musela dveřmi nejmíň zlámat. A pak jsem se na patě otočila.
Žádný oční kontakt!
,,Dovnitř nemůžeš." Udělala jsem několik kroků dopředu. ,,Nejsi pozvaný. Nikdy tě nepozvu." A když se ozvali kroky - překročil práh - a opět jsem cítila ruku kolem pasu, cítila jsem se, jako by mě polili kýblem vody.
,,Už jsi mě dávno pozvala. Jen si to možná nepamatuješ." Výsměch. On se mojí beznaději prostě vysmíval.
,,Dohodneme se jo?" Začal.
,,Neublížím ti. A ty nebudeš dělat problémy." Co mi zbývalo, než lehce kývnout.
,,Vezmu tě na výlet." Otočil mě k sobě a zase jsem mu koukala z očí do očí.
,,Chtělo by to, aby si mysleli, že mě máš.. no, fakt ráda. Mohl bych udělat.. to s těma očima." Zkoumal očima můj pohled. Snaží se snad zjistit na co myslím?
,,Ale jelikož jdeme na místo, kde není moc lidí, nejspíše by to poznali. Takže si představuj, že jsem ten tvůj mazel, ten kapitán týmu, nebo tak něco. Ty už si poradíš." Chtěla jsem něco namítnout, ale nakonec jsem se rozhodnula doslova držet hubu.
A tak mě Dominik pobídl k nástupu do drahého sportovního auta.

Vzal mě za ruku a táhl s sebou do nějakého baru. Nikdy jsem nechodila na žádný párty, ani podobný akce, tudíž mi tohle místo nic neříkalo. Bylo tu ale šero. Kousek slunečního světla dosáhl za pult, jinak byl celý bar ponořený v temnu. Nacházelo se mu možná dvacet lidí. A když jsem se po nich rozhlédnula... měla jsem pocit, jako by... vrčeli? Jakoby něco vysílalo varovný signál, který mě hluboko uvnitř opět hnal na útěk. Pevněji jsem se chytila Dominika. Věděla jsem, že on se nad tím jen pousmál. V ten moment jsem si fakt moc přála zase s ním odejít a hlavně tu nezůstat.
Dominik se bez dalšího zaváhání vydal k pultu a barmanovi za ním.
Chvíli se na sebe jen dívali. Domlouvali se snad těmi svými.. upířími esemeskami?
,,kočka co?" Zadíval se nakonec na mě. A já opět nechápala. ,,Cítím z ní spíše psa." Odkašlal si barman a já se tedy musela tvářit šíleně nechápavě. ,,Takže?" Pousmál se Dominik.
,,Nemůžu ti pomoct." Pokrčil rameny barman.
Dominik mu věnoval další pohled, možná s další esemeskou a pak se otočil ke mě. Vzal mě za bradu a mě došlo, jak asi ty esemesky fungují.
'Co děláš ty zasranej kreténe!' Zakřičela moje mysl. Tahle myšlenka byla určitě silnější, než všechny ostatní v tu chvíli.
,,Mírni slovník Hallová." Vrátilo se ke mě. Pootevřela jsem rty, abych se nadechnula, ale kyslík mi vzali ty jeho.
'Kolik mu je, že tak líbá?' Byla moje nejsilnější myšlenka v tuhle nečekanou chvíli. Vzadu v hlavě jsem slyšela jeho smích. A pak vrátil pozornost barmanovi.
A já začala mezi myšlenkami úplně šílet! Co se to zase stalo?!
,,Tohle by fakt nemuselo dopadnout dobře." Pronesl a barman si bez dalšího slova stáhl prsten. ,,Sbal si svojí smečku a už se s ní nikdy nevracej." Podíval se letmo na mě a prsten položil na bar před Dominika. Ten ho sebral a následován mnou se vydal pryč.

,,Je úžasně zajímavé, jak slabý a zároveň silný tvor jsi." Pousmál se, když mě opět nechal nastoupit do sportovního auta.
,,Dlužím ti promiň." Zamračil se, když se usadil u volantu. ,,jo, asi tak šest set osmdesát krát." Zašeptala jsem.
,,Hele, byla to hra. To všechno. Hrál jsem si s tebou. Teď je ale potřeba tě připravit. S tvým osmnáctém rokem probudíme tvou pravou podstatu." Sportovní auto za nemalé peníze se rozjelo ulicemi.
,,Uděláme z tebe opravdového Tribrida." Pronesl naposled. A já se zase jen zaskočila otázkami. ,,Cože?"