Hunger games [DOTS] DOKONČENO!

Kapitola XI

Joanne Darwin - 5.kraj

Není to tak dlouho, co tu hořel jasný oheň. Mohli jste ho spatřit i z dálky několika kilometrů. Možná ho mohli cítit i lidé tam venku. Za arénou, kde je normální příroda, normální život a normální lidé. To poslední je obzvlášť důležité. Tady totiž obyčejní lidé vskutku nejsou. Stačí abyste na chvíli polevili v pozornosti a někdo vám vrazí kudlu do zad. Procházím se po spálené zemi a hledám nějaké zbraně, nebo nějaký předmět, který by ten žár přežil. Kromě drobného prstýnku, který musí být vážně kvalitní, jestli prošel tímto peklem a zůstal celý, nenajdu zhola nic. Obličej mám omotaný útržkem látky z kalhot, pod botama mi víří rudý prach a hromadí se všude okolo mě. Tam kam dopadne má noha, způsobí drobný výbuch smetí. Připadám si jako v nějakém postapokaliptistickém snímku. Nikde ani živáčka a všude jen vyprahlá poušť. Vlasy mám tentokrát rozpuštěné, od prachu tentokrát skoro rudé. Poskytují mi alespoň trochu stínu. Je krátce po poledni, třináctý den her. Dlouho se nic nestalo. Je jasné, že tvůrci a Kapitolané začínají být netrpěliví. Chtějí další krev. Jediné co je do této doby drželo od toho aby do her zasáhli, byla ta obrovská bitva způsobená ohněm. Ale to už je dlouhá doba. Od té doby asi jen dvě smrti. Už jen čekám, kdy dotikají naše hodiny. Možná to všechno skončí už dnes. Padne k zemi poslední mrtvé tělo a vítěz povstane. Zlomený. Uvědomí se to, že žije jen díky tomu, že pětadvacet jiných lidí zemřelo. Na tvář mu budou padat paprsky nelítostného slunce. Davy Kapitolanů a jeho krajanů budou jásat. Než se naděje, bude zase doma. Ale život už nebude takovým, jakým býval.

Prudce vydechnu a pokračuji v hledání. Bez úspěchu. Nic se mi najít nepodaří. Slunce zapluje za mrak a já  si užívám stínu. Najednou mi uši zaplní zvuk pleskotu křídel a krákání. Vzhlédnu právě v čas, abych viděla, že se na mě snaží obrovské hejno krkavců. Vyjeknu a automaticky si rukama zakryji hlavu. Nenapadá mě nic lepšího než začít utíkat. A to také udělám. Běžím jako o život. Některý z krkavců na mě párkrát zaútočí, jinak za mnou letí a stále mě ženou kupředu. Neuvědomím si, kde to jsem, než spatřím pod nohama zelenou trávu. Zastavím se a pomalu zvednu pohled. Roh hojnosti. Srdce mi vynechá jeden úder a já prudce polknu. Myslím, že je to tady. Téměř až poetické, tam kde všechno začalo, všechno také skončí. Z dalších stran se k Rohu hojnosti dostávají i zbylí čtyři splátci, pronásledováni jinými zvířaty. Vytáhnu z opasku dýku, zbraň, kterou mi zaplatil některý ze sponzorů po ohni. Krkavci zjevně splnili svůj úkol a nechají mě na pokoji. Přímo naproti stojí Jasper Redwood, Ben s Jonasem na sebe zírají a Benjamin nás obezřetně pozoruje všechny. Ben v ruce drží luk s povolenou tětivou. Jonas je nyní neozbrojený, Jasper svírá čerstvě naleštěný meč a Benjaminovi se u pasu blýská několik dlouhých dýk. Vydechnu a dovolím si na chvíli zavřít oči. Někde hluboko cítím uvnitř, že tohle je můj poslední den života.

Jonas  Starlight - 11.kraj

Musím přiznat, že mám strach. A ne malý. Jak tak všichni stojíme v jakémsi kruhu a čekáme, než se někdo rozhodne započít konečný souboj. Všichni si uvědomují, že tohle může být jejich poslední chvíle, kdy jsou naživu a tak nikdo nespěchá. Pár minut je v aréně naprosté ticho, než uslyším napínání tětivy. Ben byl netrpělivý. Zasadí šíp do dříku a zamíří na mě. Doufá, že bude stačit pár ran a bude po všem. Nebo si to alespoň snaží namluvit. Není tomu tak. Jsem připravený se každou chvíli vyhnout a vrhnout se po něm. Nic jiného mi taky nezbývá.
Svist.
Šíp se zadrčením vyletí a já rychle ukročím do strany. Na nic nečekám a rozběhnu se proti Benovi. Ostatních si nevšímám, všechnu pozornost věnuji jen svému nepříteli. Když mě vidí, odhodí luk a vykasá si rukávy. V očích se mu třpytí drobné kapičky vody. Slzy strachu, zoufalství, uvědomím si. Všichni tady pořád brečíme, jsme přeci jen pořád děti. Naposledy se odrazím od země, než do něho vrazím ramenem. Čeká to a tak stihne trochu uhnout, má rána ho tak jen mírně vyvede z rovnováhy. Na nic nečekám a vykopnu proti jeho rozkroku. Zasáhnu ho kolenem přesně mezi nohy a on se s překvapeným škytnutím svalí na zem, rukama se drží za zasažené místo. Základem obrany je ochrana slabin, chlapče. Pomyslím si smutně. Nedovolím si ale dlouho přemýšlet a prodlužovat to. Čím dřív to skončí tím líp. Už se chystám Bena doslova umlátit k smrti, když za sebou zaslechnu kroky. Nestihnu se ani otočit, když mi na krk někdo přiloží chladnou ocel. Benjamin, uvědomím si. Základem obrany je chránění zad, chlapče. Benjamin na nic nečeká a jediným švihnutím mi oddělí hlavu od zbytku těla. I kdybych mohl, asi bych nevykřikl. Je to rychlé a až na počáteční štípnutí to moc nebolí. Obě mé oddělené části se svalí do tratoliště krve.
Bum.
Bum. Benjamin si asi přišel i pro Bena.

Jasper Redwood - 1.kraj

Dva výbuchy na krátko upoutají mou pozornost. Už jen dva protivníci, uvědomím si. V nějakém závodě bych se mohl radovat z jistého třetího místa, ale tady je důležité jen to první. Druhý, třetí, čtvrtý nebo poslední... To už je pak jedno. Mrtvý jako mrtvý. Nezáleží jestli na začátku her nebo nakonci. S Joanne okolo sebe kroužíme. Je mi jasné že jsem v převaze. Ona má jen jednu dýku, zatímco já se svým mečem mám dlouhý dosah a výhodu. Vykročím vpřed a seknu po své protivnici. Je mrštná a snadno se vyhne. Po očku se podívám na našeho třetího zbývajícího splátce. Je jím Benjamin. Zrovna si utírá nůž do látky Jonasova kabátu, ale je mi jasné, že se k nám dříve či později přidá. A mám samozřejmě pravdu. Nijak se svým příchodem netají a zatímco spolu s Joanne okolo sebe kroužíme jako vlci, dočasně se přidává k Joanne. Mě vyhodnocuje jako většího soupeře, takže mě ve dvou snáze zvládnou. Joanne na něj jen kývne, dočasné spojenectví přijímá. Benjamin se od ní odvrátí a zaměří se na mě. Hodlají zaútočit každý z jedné strany. Ani nemám strach, se smrtí jsem smířený, vím, že rodina truchlit nebude. Nikdy mě neměli rádi. V Joannině ruce se zableskne dýka a já už vím, že jestli ji proti mně hodí, nestihnu se uhnout. Přesto vím, že to alespoň zkusím. Když tak jediná splátkyně švihne zápěstím a zbraň vypustí, zkusím se uhnout na stranu, ale čekám na zásah. Ten však nepřichází. Nevidím ve svém těle žádný kov, nic nepatřičného. Zato slyším Benjaminův sten. V očích se mu zračí nesmírné překvapení a lítost, jak tak kleká na kolena, s dýkou v týle. Z kolen padá na obličej a arénou se rozezní předposlední výstřel. Nemohu uvěřit, že se Joanne rozhodla využít té příležitosti takto. Dívka polkne a přejde k Benjaminovu mrtvému tělu a vytáhne mu zbraň z hlavy. Tiše ji sleduji. Teď je řada na mně. Neuvědomím si, že se znovu mýlím. Joanne přijde o něco blíž ke mně, stále bych na ní mečem nedosáhl. A ani bych to nezvládl. Jen na ni koukám a čekám na svůj osud. Joanne sevře rty a svou vlastní dýku si zarazí až po rukojeť do břicha. Tiše vyjekne a já vykřiknu. Takhle to mělo skončit? Splátkyně z pátého kraje překoná pár kroků, které nás dělí a přiblíží svůj obličej k mému.,, Nedokázala bych s tím žít."vysvětlí tiše. Zadržím dech, stejně jako právě asi celý Kapitol. S čím by nedokázala žít? S tím co udělala? Uvědomím si, že má pravdu a že ona z toho vlastně vyšla lépe než já. Že ona je ta, kdo vyhrála. Ji výčitky pronásledovat nebudou. Ani si neuvědomuji a neužívám své vítězství. Joanne tiše vydechne a aniž bych to čekal, jemně mě políbí na rty. Chce naposledy cítit něco lidského. Stojím tam jako zkoprnělý a jsem tam jen od toho, abych zachytil její bezvládné tělo, které se na zem začne kácet hned po letmém polibku. Opatrně ji položím na zem a teprve teď začnu brečet jako malý kluk. Brečím a křičím celou dobu co mě jako vítěze odvážejí pryč. Hledím z okna na vyzvedávače mrtvol, jak zvedají mrtvé tělo Joanne. Ruka jí volně visí za hlavou a bílé vlasy jí překrývají tvář.

Ano toto je konec. Doufám, že se vám zakončení líbilo. Byla bych ráda, kdyby alespoň někdo zhodnotil tuto kapitolu, své pocity, nebo klidně celou knihu. Skutečně budu ráda za vše, za kritiku za vše. Děkuji za to, že jste to četli a podporovali mě. Děkuji všem. =)