Hunger games [DOTS] DOKONČENO!

Kapitola VI

Jonas Starlight - 11. Kraj

Sedím v labyrintu, je tu nekonečné množství stěn a předpokládám, že ještě nikdo nevyšel ven. Jestli teda nějaké ven je a labyrint není celá aréna. K večeru se mi však zdálo, že jsem na obzoru zahlédl vrcholky hor, pokryté sněhem. Pokud mě neklamal zrak, bludiště není to jediné, co nás tu čeká. Chvíli je stále ticho, tu a tam do tmy zahouká sova, nebo nějaké jiné zvíře. Pak z ničeho nic se ozve hymna Panemu, stále stejná od jeho založení a na nebi se objeví znak Kapitolu. Po chvíli se znak rozplyne a nahradí ho první tvář. Tvář splátce. Splátce, co už je po smrti. Prvním mrtvou je až dívka ze sedmého kraje. Yushuri Jeshitu, sedmnáctiletá černovláska. Je mi jí trochu líto. Dalším je Calvin Holland, je mu sotva patnáct a vypadá mírumilovně. Určitě v aréně nikomu nechtěl ublížit a smrt si nezasloužil. Pocházel z osmého kraje. Třetím a čtvrtým splátcem, který ve stotřicátých prvních Hladových hrách, jsou obě děti z devátého . Rafaela Alde, patnáctiletá zrzka a Alex Falcon, sotva třináctiletý klučík. Překvapí mě, že pro ten den je to všechno. Jinak všichni žijí. Takže slabý začátek. Možná profíci nejsou letos tak... profesionální. Nebo to nejsou jako obyčejně vraždící maniaci. Opřu se týlem o stěnu a tiše vydechnu. Tohle bude dlouhá noc, asi by nebylo nejlepší usnout. Kdoví co číhá v těhlech chodbách, nebo zda kousek ode mě nedýchá další člověk. Uvolním své svaly a natáhnu si nohy. Přemýšlím zda zkusit chvíli spát a nakonec usoudím, že ano. Kdybych nespal, akorát bude těžší dalse den se soustředit a snáz mě někdo oddělá. Navíc, chodeb je tu vážně hodně a i ostatní by mohli spát.

Po chvíli převalování na tvrdé zemi a litování, že jsem si s Rohu hojnosti nakonec nic nevzal, konečně usnu. Zdá se mi znovu o vstupu do arény. Právě stojím nad podstavci a rozhlížím se po ostatních a hodnotím je. Srdce mi buší až v krku, jsem strašně nervózní. Pak konečně skončí odpočítávání a všichni se rozběhnou pro věci. Není to jako v reálu, někteří mají zbraně hned v rukou a bez mrknutí oka kosí slabší protivníky. Na zemi leží spoustu těl v kalužích krve a já jen poklidně stojím a vše pozoruji. S trhnutím otevřu oči. Všude panuje ticho a mě se uleví. Ale nemohu si znovu dovolit usnout, protože by se mohla noční můra vrátit. Třeba ještě v horší podobě. Vstanu, protáhnu si ztuhlé končetiny a rozhlédnu se okolo. Vzduch nakonci chodby kde nocuji, se ve tmě viditelně tetelí. Začínám se potit, je tu najednou nějaké vedro. Pohlédnu s narůstající panikou i na druhou stranu. Naštěstí se tam vzduch nechvěje. V nose cítím štiplavý zápach kouře, proto se rychle rozběhnu pryč od nebezpečí. Pod nohami mi skřípe písek a zdi se mi zdají stále užší a užší. Panika mě pomalu, ale jistě ovládá. Způsobuje ji nejen oheň v chodbách, ale má klaustrofobie, která je v labyrintu velkou překážkou. Mám co dělat abych nezastavil a nevrátil se do širších prostorů, ale zdravý rozum mi dává jasně najevo, že to není nejlepší nápad. Běžím proti dál a snažím se zklidnit, nesmím polevit, nesmím zastavit, jinak to vzdám. Ještě chvíli se proplétám stěnami, když najednou před sebou spatřím volnou planinu. Zběsile vyběhnu z bludiště a odvalím se kousek na stranu. Zaplaví mě neskutečná úleva, že jsem z těch chodeb venku. Rozhlédnu se okolo a popojdu dál. Oheň mezitím dorazí až za mě, ale překvapivě se drží jen v labyrintu. Když si mé oči přivyknou novému prostranství, nadšení trochu opadne. Všude okolo se rozkládá nekonečná poušť. Kde tu mám sehnat něco k pití a jídlu? Proč já si nic z toho Rohu nevzal? Z úvah mě vytrhne rána z děla. Právě někdo zemřel. Stisknu rty a vydám se dál do pouště. Zpět do labyrintu se ani za nic nevrátím.

Devin Southwood - 13.kraj

Časně z rána se probouzím. Mám hlad a žízeň, ale jedinou sušenku, kterou jsem dokázala z Rohu vzít načínat nechci. Akorát by mě více vysušila a hlady pár dnů vydržím. Zvednu se na nohy a zatřepu hlavou, abych z vlasů dostala písek. Už jsem si hodně jistá, že kromě labyrintu v aréně nic není. Utáhnu si culík a vydám se náhodným směrem. V hlavě mi stále běží myšlenka, jaké mám štěstí, že jsem přežila první den. Pod podrážkami mi křupe písek, chvíli si schválně vykračuji do jakéhosi rytmu, když mě najednou něco zarazí. Ozval se krok, ačkoliv má bota byla ve vzduchu. A znovu. Otočím se, v očích nepopsatelný strach. Nejsem tu sama. Za mnou stojí černovlasý mladík, v očích má nemilosrdný pohled. V ruce drží krátký nožík. Z úst mi uteče poplašený výkřik a ihned se dám na útěk v naději, že se svému pronásledovateli ztratím. Ani se neohlížím, zda běží za mnou, vlastně ani nekoukám na cestu. Začíná se mi špatně dýchat, do nosu mi stoupá prach. Koleny narážím do stěn a snažím se někam dostat. Pryč, hlavně pryč. Vlasy se mi uvolní z účesu a lepí se mi na zpocené tváře. Tu a tam mi pramen vlétne před oči a já párkrát zakopnu. Ani jednou se neohlédnu, protože se děsím toho co bych mohla spatřit. Slunce pomalu vychází a ke všemu začíná být vedro. Úmorné vedro, které běh ještě stěžuje. Plíce mě pálí a hlava třeští. Už dost! Musím se zastavit! Vyběhnu za roh a dovolím se ohlédnout. Nohy mé tělo nesou stále dál, ačkoliv oči vidí, že pronásledovatel zmizel. Buď jsem mu utekla, nebo mi nechal utéct. V tu chvíli si uvědomím, že pod levou nohou mi něco chybí. Nestihnu nijak zareagovat, váha mě převáží dopředu, a já padám. Padám dírou v zemi. Jestli si myslíte, že čelem ke smrti, vám hlavou běží vzpomínky na dobré i špatné, na to o co přijdete, že vás ovládají výčitky svědomí na něco, co jste před časem provedli, tak jste na omylu. V hlavě mi běží jediné.
Áááááááááááá. Řítím se a nabírám na rychlosti a pak se něco změní. Můj mozek si uvědomí, že umřu. Ještě ani nedopadnu na zem, aby se tak stalo a už vypíná srdce a ostatní orgány. Jsem mrtvá ještě dřív než vůbec dopadnu. Díky vlastní nepozornosti. Tělo dopadne v nehezkém křupnutí na dno propasti na kraji labyrintu. Okolo mrtvoly se na chvíli rozvýří prach, aby skryl to nejhorší. Je konec. Výbuch z děla pomalu dozní a zbylí splátci ví, že je jich zase o jednoho méně. Ví, že mají větší šanci na úspěch.

Alex Lee - 13.kraj

Za vydávání bolestných stenů si prsty snažím odtrhnout zakrvácenou nohavici od rány na lýtku. Opírám se o strom, co nejdál od labyrintu, jse jsem je svému zranění přišel. Utíkal jsem před jakousi potvorou s neskutečně ostrými zuby a nekoukal pořádně na cestu. Což se mi vymstilo v podobě hlubokého zářezu v mase od ostnatého drátu, který někdo hodný dal do cesty. Myslím že můžu být rád, že mi to rovnou neuřízlo nohu, ale potřebuji to nějak vyčistit, jinak mohu dostat infekci. Stisknu zuby pevně k sobě a rukama prudce odtrhnu látku kalhot. Jen tak tak potlačím výkřik a opatrně se zadívám na ránu. Valí se z ní ještě celkem velké množství krve, takže infekce je až další starost. Potřebuji to zašít a obvázat, než vykrvácím nebo ztratím velké množství krve. Snažím se nutit do klidu a uvažovat, co mohu dělat, ale je pravda, že mě pomalu ovládá hysterie. Navíc, z Rohu jsem si nic nevzal, takže kromě oblečení nic nemám. Nemám co jíst, pít, jak se bránit ani jak se ošetřit. Pokud se nestane zázrak, jsem stoprocentně mrtvej. Můj zrak padne na spadané listí pár centimetrů ode mě. Napadne mě, že bych ho mohl použít jako jakýsi obvaz a doufat, že rána se zacelí alespoň do strupu. Natáhnu se pro hrst zeleně a přitisknu si ji na ránu. Chvíli to pálí, ale pak se vše uklidní a já se unaveně opřu o kmen. Ještě nemám vyhráno, ale alespoň se tok krve mírně zpomalí. Najednou zaslechnu něčí kroky. Nejsem tu sám. Zběsile se rozhlížím po okolních stromech a hledám nepřítele. Do ruky vezmu klacek, jedninou zbraň po ruce a ostražitě pozoruji okolí. Zpoza jednoho stromu vykročí poměrně vysoká štíhlá dívka. Poznám v ní Angelinu z dvanáctého. Netváří se dvakrát přátelsky. Chvíli si mě prohlíží a nakonec přijde blíž. :,, Nějaké posledních přání chlapče? ", zeptá se mdle. Mlčím, místo odpovědi se vytáhnu na zdravou nohu. Neumřu jen tak, budu se bránit. Po chvíli ticha dívka pokrčí rameny a rozejde se ke mě.,, Tak asi nic," podotkne. Najednou se zastaví necelé dva metry ode mě. Zbystří a já také. Je tu ještě někdo jiný. Najednou z lesíka okolo vylezou čtyři splátci, profíci. Jedna z nich, Tara, držív rukách luk. Míří přímo na Angelinu. Alden třímá dýku. Benjamin v rukách nedrží zhola nic a jméno toho posledního, splátce z jedničky si nemůžu vybavit, ale drží v ruce nebezpečně vyhlížející sekeru. Je mi jasné, že pokud nás nechtějí nechat naživu, nemáme šanci. Po chvíli zírání to začne. Tara vystřelí šíp na Angelinu, se kterou se najednou stáváme spojenci. Alden vrhne dýku na mé břicho. Oba útok čekáme a podaří se nám vyhnout. To už se ke mě žene ten z jedničky a rozmachuje se sekerou na mou hlavu. Mrštím sebou o zem, čehož ihned zalituji. Rána se otevře a krvácení nabude na ještě větší intenzitě. Mezitím uslyším výstřel z děla a koutkem oka zachytím Angelinino bezvládné tělo, jak se setkává se zemí. Je jasné, že už se nezvedne. Avšak, ani já ne. Čtyři splátci vidí mou bezmoc a klidně ke mě přistoupí.
,, Nemám srdce ho zabíjet,"začne splátce z prvního kraje. Tara ho přejede pohledem a pak se jí rozšíří zorničky. Něco ji napadlo.
,, Nemusíme ho zabíjet my. Stačí když ho přivážeme ke stromu a buď vykrvácí, najde ho někdo jiný, nebo pojde žízní," navrhne.
,, Nebude to tak moc bolet, "souhlasí Alden.
,, Já bych teda řekl, že bude trpět víc, než když ho zabijeme už tady," ozve se Benjamin.
Jen mlčky ležím na břiše, poslouchám jejich rozhovor a snažím se nebrečet. Alden stojí těsně vedle mě, ostražitě mě pozoruje, takže nemám šanci vklouznout. Nakonec mě právě jeho ruce nešetrně chytnou za paže a semknou mi je za zády k sobě. Snažím se ho zdravou nohou udeřit, nebo ho praštit vlastní hlavou, ale neúspěšně. Jeho stisk nepovolí.
,, Proč bychom vlastně měli plýtvat časem a provazy? "nadhodí Benjamin, který mě vyloženě chce zabít asi rovnou. Profíci chvíli uvažují a nakonec souhlasí.
,, Tak dobře," souhlasí nakonec neochotně mužský splátce z nejvyššího kraje. Podá Benjaminovi sekeru a sám se odvrátí.

Když je dílo dokonáno, tělo chlapce z třináctého kraje zůstane ležet na zemi. Vzduch pročísne jasný výstřel a profíci opustí mýtinu.

1796 slov. To není moc a není tu moc děje. Budu ráda za vaše názory a omlouvám se těm, kteří přišli o postavu. Upřímně mě teď nic nenapadalo a podle toho ta kapitola vypadá.

26. Rafaela Alde (zabita Tedem Deaconem)
25. Alex Falcon (zabit Joanne Darwin)
24. Calvin Holland (zabit Tarou Murphy)
23. Yushuri Jeshitu (zabita Joanne Darwin
22. Dewin Southwood (její zabití připadlo Kilianovi Misukovi)
21. Angelina Valentine (zabita Tarou Murphy)
20. Alex Lee (zabit Benjaminem Deerengem)