Orel & had (HP FF)

Neskutečná ztráta

Třetí přemístění toho dne jsem zvládla k mému potěšení překvapivě dobře, asi si na to začínám zvykat – ale snad nikdy mi to nebude úplně příjemné. Letax je prostě letax.

Příčná ulice touhle dobou není dvakrát rušná, i když těžko hádat, zda je to kvůli zimě nebo kvůli všudypřítomné hrozbě nebezpečí, které nad námi visí jako Nebelvírův meč. Ani já už se tu necítím tak příjemně jako kdysi, když jsme sem každé prázdniny chodívali nakupovat věci na nový školní rok či jen tak bezcílně bloumali po Krucáncích a Kaňourech a ládovali se sladkostmi v cukrárně Floreana Fortescuea.

Instinktivně se posunu blíž k Removi, až se při chůzi lokty šťoucháme do žeber. Nakonec to hnědovlásek vyřeší tak, že mě obejme kolem ramen a já se na něj vděčně pousměju.

„Taky to cítíš?" Kamarád jen přikývne a dál skenuje pohledem okolí. Strach. Dýchá ze všech koutů, čiší z každého člověka, který kolem nás projde. Nikdo se nedívá druhému do očí, a přestože jsme snad na nejnavštěvovanější ulici kouzelnické Anglie, je tady ohromné, ustrašené ticho.

„Kam půjdeme?" zeptá se polohlasem Remus.

„Do vetešnictví Breberka & spol.?" Navrhnu po chvíli zamyšlení, „upřímně, netuším, co bych měla miminku koupit, nikdy mě nenapadlo nad tím uvažovat."

„Tak to jsme dva. Ale dobrý nápad," ocení, „tam by nám něco mohlo padnout do oka."

*

Menší krámek na samém konci ulice je úplně přecpaný věcmi. Nevím proto, kde začít, a tak se s hnědovláskem rozdělíme, aby nám pátrání po vhodném dárku šlo rychleji od ruky. Zrovna na zaprášené nejspodnější polici objevím roztomilé chrastítko ve tvaru zlatonky, když se za mnou ozve povědomý hlas.

„Eleanor?" Rychle se narovnám, div se nepraštím a překvapeně se ohlédnu přes rameno.

„Severusi! To je náhoda. Co tady děláš?"

„Očividně to samé, co ty. Nakupuji," ušklíbne se, ale jeho pohled postrádá jiskru, a to mě trochu znejistí. Nemám však čas se tím dál zabývat, protože mladíkův zrak se stočí k mým rukám, ve kterých svírám napodobeninu zlatonky.

„Vybírám dárek," vyhrknu, abych zaplnila to ticho, co se mezi námi rozhostilo, „protože Lily..." Jako na povel zmlknu. To bych mu říkat rozhodně neměla. V Severusově tváři spatřím probleskující zájem a když se odmlčím, lehce se zamračí.

„Co je s ní?" nedá mu to a zeptá se, i přestože vidím, že je mu to proti srsti.

„Ale nic," chci nad tím mávnout rukou, jenže onyxové oči mého bývalého přítele se zavrtají do mých a moje vnitřnosti udělají kotrmelec.

„Je těhotná," zašeptám a donutím se podívat se jinam, protože tu spalující intenzitu nemůžu víc snést.

„Bezva," ucedí, „ono se to množí." Okamžitě pochopím, že má na mysli Jamese, ale netuším, co mu na to říct. Znovu si černovláska pozorně prohlédnu, snažíc se pochopit, co se mu honí hlavou.

„Seve, jsi v pořádku? Promiň, že se tě na to takto ptám, jenže jsi bledší než obvykle, víš." Mladík polkne a sotva slyšitelně s třesoucím se hlasem odpoví:

„Regulus je mrtvý. Je to tak dva týdny." Naprosto mě to paralyzuje. Ztuhle na něj zírám a nevydám ani hlásku, přestože uvnitř mě zavládl chaos.

„Ne, to nemůže být pravda..." vymáčknu ze sebe nakonec. Severus se na mě podívá s takovou lítostí a smutkem, jako nikdy v životě a já pochopím, že to opravdu není jen špatný vtip.

„Jak se to stalo?" vykoktám. Kouzelník se trhaně nadechne.

„Jeho rodiče..." začne, jenže nedopoví, protože se k našemu rozhovoru přidá někdo třetí.

„Lori, našla jsi už-?" zarazí se dotyčný.

Úplně jsem na Remuse zapomněla. Ten teď se zmateným výrazem těká mezi mnou a Severusem a jde vidět, že vůbec neví, co si má o vzniklé situaci myslet. Sev okamžitě nahodí nepropustnou ledovou masku. Kdyby se moje myšlenky netočily ve víru a neopakovaly pořád jen Regovo jméno, musela bych ho obdivovat. Já se tak rychle sebrat a předstírat, že se nic neděje, neumím.

„Lupine." pozdraví ho odměřeně.

„Snape." oplatí mu hnědovlásek stejnou mincí a pak se raději zaměří na mě.

„Lori, není ti špatně? Nevypadáš vůbec dobře." V krku mám knedlík, a tak jen zavrtím hlavou.

„Musím už jít," ozve se Sev a naposled upře své oči do mých. „Drž se, Eleanor." Natáhnu nosem vzduch a tiše odpovím.

„Je mi to líto." Bývalý zmijozel krátce přikývne, že to bere na vědomí a pak zmizí v další z mnoha uliček.

„Opravdu ti nic není?" zopakuje Remus a starostlivě si mě prohlíží, „neublížil ti nějak?"

„Hele, objevila jsem tohle krásné chrastítko," řeknu přehnaně vesele, abych změnila téma, sama však slyším, jak moc nepřirozeně to zní.

„A já tuhle hrací skříňku," podá mi ji a dál si mě se svraštělým čelem měří. Očividně mi neuvěřil ani na chviličku a já se mu nedivím.

*

„Jsi nějaká zamlklá," prolomí mlčení Remus, když se bez určeného cíle pomalu procházíme po Příčné.

„Cože?" vytrhne mě jeho hlas ze zamyšlení a nepřítomně přikývnu. „Jo, jo."

„Lori, já na tebe nechci nějak naléhat, ale nemůžu ti pomoct, pokud se mi nesvěříš." Jenže já se nemůžu přimět to vyslovit. Přijde mi, že když to řeknu nahlas, tak se to stane skutečným. A to prostě...

„Lor!" řekne naléhavým tónem, zastaví se a uchopí mě něžně za ramena. Nedokážu čelit jeho pohledu, a proto pečlivě studuju špičky svých bot.

„Pamatuješ na pátý ročník? Byla jsi první člověk mimo kluky a Snapea, který věděl o mém „chlupatém problému". Vždycky jsi tu byla pro mě. Tak mi prosím pověz, co se děje. Vypadáš hrozně. Co ti ten proklatý zmijozel řekl?"

„Umřel Regulus, Reme," zajíknu se a oči se mi zaplní slzami, „Severus mi k tomu nic víc neřekl, ale-" zlomí se mi hlas a nedokážu pokračovat, nevím jak.

„Ale to přece nemůže být pravda," zareaguje hnědovlásek stejně jako předtím já a konsternovaně na mě zírá.

„Nevidím důvod, proč by si to Severus vymýšlel. Byl to i jeho kamarád," hlesnu a Remus mě prudce stiskne v náručí.

„Jenže Sirius o tom netuší, to vím jistě, asi předevčírem jsme spolu mluvili. Chápu, že ho rodina vydědila, ale tohle mu teda říct mohli," mumlá pro sebe a hladí mě po vlasech. Zavrtám obličej do jeho mírně vonící obnošené košile a naplno se rozbrečím.

„Měla jsem si s ním promluvit, když jsem ho viděla naposled."