Orel & had (HP FF)

Příjemná překvapení

S partou pitomců jsem sice nezůstala, ale jeden pitomec s námi je pořád – já. Vůbec netuším, co po mně zmijozelský mladík může chtít. Lámu si s tím hlavu natolik, že si ani nevšimnu, že jsme zůstali stát. Sev se mi podívá do očí. Z toho lesklého tvrdého onyxu v pohledu se mi zatočí hlava, ale opětuji jej. Neuhnu.

„Jen jsem tě chtěl informovat, že naše setkání zítra platí. Neděkuj, kdyby bylo po mém...," nedokončí, a otočí se k odchodu.

„Nebelvíři něco plánují!" Vyhrknu dřív, než stačí zmizet. Kouzelník se zarazí a pokyne mi rukou, abych pokračovala.

„Slyšela jsem je, když, ehm, když jsem se procházela. Dneska se prý u nich pořádá párty. A pochybuji, že naprosto nevinná a před večerkou." Podezíravě se na mě zahledí.

„Jsi si naprosto jistá? Protože jestli je to lež, tak- " výhrůžně se odmlčí a já přikývnu.

„Je to pravda." Ztlumím hlas a šeptnu: „Nesnáším je stejně tak, jako ty, Severusi." Mladík přeruší chvíli napjatého ticha.

„Poděkuj Lily." A už je pryč, i přesto vidím důkaz, že tady opravdu byl – vzduchem poletují smítka prachu, které rozvířil svým typickým zavláním hábitu.

Asi není moc těžké si domyslet, co se dělo po mém útěku z plesu, z chodby kde se stalo to ošklivé nedorozumění, uvažuju, když pokračuju na cestě k Judithě, ležící na ošetřovně. Vypadá to, že se za mě Lily u Seva přimluvila. Sice nechápu proč, ale jedině to vítám.

Nejraději bych do ošetřovny vpadla jako velká voda a vrhla se plavovlásce kolem krku, ale znám madam Pomfreyovou a nechci ji za žádnou cenu naštvat. Tiše tedy vstoupím a zamířím k jedné obývané posteli, té, kterou okupuje Judi. Najdu ji, jak si kreslí. Co jiného tady dělat.

„Ráda tě vidím," široce se na mě usměje. Jsem za ni tak vděčná!

„Jak je ti?" zeptám se jí starostlivě, ale ona se ani neobtěžuje s odpovědí.

„Copak se stalo? Nemůžu říct, že zrovna záříš, ale oproti celému týdnu si jako vyměněná. Co asi tvůj idol udělal, že je ti lépe?" Uculí se a pomrkává. Sice o nic nejde, ale stejně nepatrně zčervenám.

„Nezrušil naše doučování," napovím jí a ona se zamračí.

„To je teda nic moc, čekala jsem minimálně vyznání lásky."

„Ale prosím tě," rozesměju se, „u něj jsem ráda za cokoliv. Stačí málo."

*

„Musím jít, jdu ještě-"

„Do knihovny, je mi to jasné," doplní mě kamarádka, když se s ní loučím.

„Já doufám, že mě Pomfreyka už pustí, snad to stihnu na večeři do Velké síně. Chtěla bych se pořádně najíst," zasní se.

„Jé, teď jsem si vzpomněla ještě na něco, co jsem ti neřekla," plácnu se teatrálně do čela.

„Jsem jedno velké ucho."

„Když jsem šla tady za tebou, tak jsem potkala pitomce Pottera s tou jeho bandou a..."

„Ehm, ehm." Někdo si vedle nás odkašle a já ztuhnu. Vzápětí se mi uleví. Nehledí na nás vyčítavě naše bradavická léčitelka, ale hnědovlasý nebelvír. A i přesto, že jsem jeho kamaráda právě nazvala pitomcem, šťastně se usmívá. Ale ne na mě. Remus Lupin ke mně stočí pohled, ale slova směřují k blondýnce.

„Promiňte, že ruším, dámy, ale chtěl jsem vidět, jak na tom jsi, Judi a no, snažil jsem se dupat, abyste mě slyšely, ale moc mi to asi nejde," pokrčí omluvně rameny a já se Judithě už nedivím. Je tak roztomilý!

„Stejně jsem už chtěla jít do knihovny, tak ahoj," zamávám na něj a lehce zardělou a zmatenou kamarádku sevřu v náručí. „Snad u večeře."

Na chodbě se začnu hihňat a vydrží mi to celou cestu, až se na mě obrazy a duchové nechápavě otáčí.

*

Knihovna je, vzhledem k tomu, že je pátek, poloprázdná. Jenže já jsem, merlinužel, smolař a tak zjistím, že v mém oblíbeném křesílku už někdo sedí. A není to jen tak někdo, pomyslím si překvapeně vzápětí. Houpe se v něm jedna zrzavá nebelvírka. Lily. Lehce se pohupuje, spíše přenáší váhu z jedné nohy na druhou a v ruce svírá hůlku. Nos má zabořený do nějaké knížky a hůlkou opisuje ve vzduchu různé obrazce a tak nemůže vidět, že ji pozoruju. Bezpečně poznám, že se učí na pondělní hodinu Obrany proti černé magii. Asi vycítí můj pohled a tak vzhlédne. Rychle se snažím uhnout pohledem a dělám, že si prohlížím nejbližší tituly – ale vzhledem k tomu, že jsou to knížky o famfrpálu, mi to snad nikdo nemůže věřit. K mému překvapení mě Lily zavolá.

„Ahoj, Eleanor!" Otočím se na ni a křečovitě se usměju. Vůbec netuším, co očekávat.

„Myslíš, že bys mi mohla s něčím pomoct?" zeptá se váhavě. V hlavě mi rezonují Sevova slova: Poděkuj Lily. Dá se pomoc brát jako poděkování? Dá.

„Ráda." Přistoupím k ní a ona v knize ukáže na kouzlo Reducto.

„Pořád neumím vychytat správné mávnutí hůlkou. Slyšela jsem, že jsi z Havraspáru v Obraně nejlepší," pohlédne na mě přátelsky.

Pokrčím rameny, ale ukážu jí, jak kouzlo provádím já. Je učenlivá, to je všeobecně známo, a tak to má za pár chvil zvládnuto.

„Děkuji, v pondělí to zkusím, tak snad mě profesor Bradbury pochválí. Co jsem dlužna?"

„To nestojí za řeč. Spíše já bych ti měla poděkovat," zrozpačitím. Lily zmateně zamžiká, ale do očí se jí vkrade pochopení.

„Sev je tvrdohlavý, ale zaslouží si... vše dobré."

„S tím souhlasím, pokud můžu," zašklebím se, „ale nejsem si jistá, jestli to vše dobré může být spojeno se mnou."

„On to asi ještě neví, ale já-" zmlkne a upřeně se na mi zahledí do očí. Lehce zčervenám a pak zblednu.

„Ehm, ne, to není tak, jak si myslíš," koktám, ale zrzka se jen vševědoucně usměje.

„Neboj, neřeknu mu, že si na něj myslíš. Měl by na to přijít sám."

„Tak toho se nedočkám ani za milion let!" uteče mi spontánně a obě se rozesmějeme.

Salvu smíchu přeruší náhlé spadnutí komínku knih. Zmateně se rozhlédnu, ale kromě Lily a mě tu nikoho nevidím. Přičtu to kouzlům, a rozloučím se s Lily. Můj žaludek mi dává najevo, že mám na programu večeři. Snad už Judi pustili z ošetřovny, je toho tolik co jí musím povědět!

„Srabusko..." Uslyším zašeptání, když vycházím z knihovny. Zbláznila jsem se?