Orel & had (HP FF)

Malá velká tajemství

„Ty."

Když se do mě zapíchnou jeho onyxové oči, marně lapám po dechu.

„Já... já... nechtěla jsem vás poslouchat, šla jsem kolem a slyšela jsem hlasy a ..."

„Nic se nestalo," uklidňuje mě konejšivým hlasem Lupin, a sotva na moment k němu zabloudím očima, a potom zpět, Severus už tam nestojí. Vidím už jen mihnutí jeho hábitu na konci uličky.

„Sakra!" zakleju nahlas spontánně a rázem zmlknu, protože mi dojde, že nejsem sama.

„Co ten vztek, Lori? Je to jen Srab- Severus, bez jeho přítomnosti se dýchá lépe," usměje se na mě hnědovlásek.

„Jak komu," odseknu a pak, mírněji, dodám, „promiň. Ty si mě pamatuješ?"

„Judi o tobě mluví často," odpoví.

„Ona mluví hodně," rozesměji se a nebelvír se mnou.

„Už budu muset jít, původně jsem si tady, v knihovně, chtěla udělat úkol z Obrany," loučím se, ale chlapec se jen tak nedá.

„Věřím, že profesor Bradbury nám dal stejné zadání – a já ten svůj už mám vypracovaný, chceš si ho opsat?" nabídne mi mile. Lehce vykulím oči. Páni, není zas tak špatný, Juditha má pravdu, pomyslím si udiveně a přikývnu.

„Ráda."

*

O jeden popsaný pergamen a pět kaněk později  konečně přepisování úlohy dokončím.

„Uff," opřu se pohodlněji v křesle a vděčně se na Remuse pousměji, „bylo to těžší než jsem čekala. Pomohl's mi, děkuju."

Jen pokývá hlavou a už-už by nastalo trapné ticho, kdyby do koutku, do kterého jsme se spolu uchýlili, nevtrhl Black jako velká voda.

„Náměsíčníku, pojď, Dvanácterák bude mít­­-" zarazí se, když na mně spočine pohledem a šaškovsky se ukloní.

„Zdravím, velectěná dámo. Reme, doufám, žes nezapomněl na Jamesův famfrpálový trénink? Slíbil's, že budeš povzbuzovat morálku týmu!" snaží se vyjadřovat na úrovni. Ušklíbnu se.

„No tak abych šla. Děkuji ještě jednou za ochotu, Remusi." Ještě než se propletu mezi regály, uslyším hnědovláska.

„Pozdravuj Judi!" A hned na to zaslechnu toho černovlasého náfuku, který se ani nenamáhá ztišit hlas:

„Je celkem hezká. Je volná? Určitě se jí líbím, minule na mě zírala při jídle."

Obrátím oči v sloup. Ach jo, takže si mě předtím všiml. Cestou do havraspárské věže přemýšlím nad tím, co měl znamenat ten rozhovor mezi Lupinem a zmijozelským mladíkem. Proč Lily asi brečí?

*

Cesta na kolej je pekelně dlouhá a málem i nudná – dokud nezahlédnu Lily a Seva, jak o něčem horlivě diskutují. Nevypadají zrovna šťastně a zrzka působí uplakaně. Očividně hnědovlasý nebelvír nelhal, proletí mi hlavou téměř s uspokojením, i když nemůžu pochopit proč. Proč bych měla mít radost, že mají Lily a Severus neshody? Protože toho bledého černovlasého zmijozela miluješ, ty hloupá holko, ozve se můj vnitřní hlas a já ho otráveně zapudím. Konečně! Stanu před vstupem do společenky, kterou hlídá orel. Abych se dostala dovnitř, musím mu zodpovědět nějakou otázku.

„Zdravím tě, bystrá hlavičko!" promluví ke mně a já se na něj zazubím.

„Tak co to bude teď?"

„Pověz mi, co je to? Nikdo ho nikdy neviděl, a přesto je často kolem nás. Někteří jej milují, někteří jej nenávidí, a když vyslovíš jeho jméno, tak ho zabiješ."

Chvíli přemýšlím, a ticho se prodlužuje...

„Ticho!" nadšeně zahlaholím. Orel mě pochválí a vpustí dovnitř. U krbu sedí, schoulená v křesílku a s knihou na klíně, Juditha. Přicházím k ní zezadu a tak nemá šanci mě spatřit.

„Baf!" Nedá mi to. Polekaně sebou škubne, je lekavá.

„Lori, kde jsi tak dlouho?" zeptá se, když se ohlédne, aby viděla, kdo ji vystrašil.

„No to víš, ten úkol zabere nějaký čas ,a pak jsem ještě kecala s Remusem." Snažím se mluvit co nejlhostejněji, ale blondýnka zbystří.

„S Remusem? Lupinem?" vyhrkne a zčervená. Ledabyle přikývnu a Judi začne vyzvídat.

„O čem jste se bavili? A proč? Jak dlouho? S kým tam byl? Říkal něco o mně?" Nestíhám odpovědět na žádnou z jejích otázek, jak rychle je pokládá za sebou.

„Stop!" směju se. „Nepůjdeme do ložnice?"

*

Než písmeno po písmenu zopakuju rozhovor s hnědovláskem, je už hodně pozdě. Unaveně se zavrtám do postele a usnu, jak jinak, než s myšlenkou na Seva. Ráno mě vzbudí budík.

„Juditho," zavrčím, „chceš mi říct, že máš v neděli ráno zapnutý budík?"

„Za dvě hodiny mi začíná trénink s týmem. Dorney zamluvil hřiště na tuto nekřesťanskou dobu," pronese omluvným hlasem, „jindy nebylo volno, víš přece, že příští týden máme zápas s Nebelvírem. Chci ale Dorneyho zabít stejně  moc jako ty," ujistí mě, zívne, div si neroztrhne pusu a odkráčí do sprchy.

„Nekřesťanskou?" zamumlám rozespale a rozhodnu se ještě spát. Ale to mi dnešní den asi není souzené, protože, jak se mi zdá, mě za minutu budí Judi.

„Prosím, pojď se mnou na snídani, nechci jít sama. Určitě tam bude tvůj idol, vstává a snídá brzy," láká mě.

„No jo, už jdu," zabručím a vysoukám se z postele. Nakonec nelituju, protože sotva se doplížím do Velké síně a zasednu ke kolejnímu stolu, ředitel Bradavic, Brumbál, přistoupí k pultíku.

„Drazí studenti! Vím, že je poměrně brzy ráno a valná část vás tady schází. Patrně se oddávají slastnému nedělnímu spánku, což jim nezazlívám, sám bych si ještě schrupl," usměje se poťouchle, „ale mám pro vás jedno oznámení. Já a učitelský sbor jsme se, na poslední chvíli, rozhodli uspořádat halloweenský večer s maskami. Ale pozor, už dnes! Z tohoto důvodu bude zítřejší výuka vzácně zrušena. Na této škole se nic neutají a pro jednou by to mohlo být ku prospěchu. Proto vás prosím, řekněte to svým spolužákům a přátelům. Více informací vám poskytnou ředitelé vašich kolejí. Děkuji za pozornost a dobrou chuť." Mezi čaroději a čarodějkami to vzrušeně zašumí. Několik skupin dívek ihned vylekaně vyskočí a utíkají na kolej, několik hodin příprav na halloweenský ples se jim určitě zdá zatraceně málo. Nakloním se k plavovlásce, která se láduje koblihami.

„Učitelé se teda moc nadšeně netváří. Těžko říct zda proto, že budou muset tančit či kvůli tomu, že přijdou zítra o hodiny. A hele, necpi se tolik, dyť se nevejdeš do šatů!" popíchnu ji.

„Musím nabrat energii, za chvíli to vylétám na koštěti," zahuhlá s plnou pusou.

„Myslela jsem, že se půjdeme připravovat na večer," posmutním.

„Ráda bych, ale pochybuju, že kapitán zruší trénink.Plesy ho nechávají chladným, za to výhra nad Nebelvírem ne," vysvětlí mi. „Budeš to muset minimálně dvě hodiny vydržet beze mě. Zvládneš to?" Vyplázne jazyk a já se rozesměji.

„Co mi zbývá."