Orel & had (HP FF)

Šokující novinky

Po dlouhé době jsem zářila čirým štěstím – nemohla jsem ani dospat, jak jsem se těšila, že zase uvidím svou plavovlásku. Když mi po sově poslala vzkaz s návrhem, abych přijela, uvědomila jsem si, že mi neskutečně chybí.

„Bude se mi po tobě stýskat," zamumlám Xenofiliovi do košile při srdceryvném loučení a naposled se zhluboka nadechnu jeho vůně.

„Taky mi budeš chybět," přizná a pevně mě stiskne. „Už musím jít, lásko, nechci na ten koktejlový večírek přijít pozdě."

„Že zrovna tobě přidělili napsání článku o téhle události," potřesu nechápavě hlavou, „máš na mnohem víc."

„Vždyť víš jak je na mě zástupce redaktora Jenkins vysazený," povzdechne si, ale potom se mu po tváři rozlije úsměv. „Ale nehodlám tam už moc dlouho ztrácet čas, neboj." Udiveně se mu zahledím do očí.

„Co máš v plánu?"

„Založím si vlastní časopis," zašeptá mi do ucha a hned na to mě do něj hravě kousne. „Tak pa."

„Miluju tě," zavolám ještě, když vychází z domu. Filius mi pošle rychlý vzdušný polibek a pak se za ním zaklapnou dveře. Tak a já už můžu taky vyrazit, pomyslím si.

„Moonkie?"

„Ano, slečno?" objeví se přede mnou moje nejmilovanější skřítka.

„Mohla bys mi donést kufr, prosím?"

„Už ho máte před krbem, slečno." Vděčně se na ni usměju a pohladím ji po hlavě.

„Děkuji. A dobře se mi starej o Xenofilia, když budu pryč."

„Nemějte obavy," odvětí ona, udělá malé pukrle a zmizí.

*

„Mandramagorko? Jsem tady!" zvolám na přivítanou, když vylezu z krbu.

„Moment, hned tam budu!" zazní odpověď kdesi z vnitra domu a já tak mám čas si to tu trochu prohlédnout. Místnost, ve které jsem se ocitla, je malá ale útulná. Na krbové římse jsou rozestavěny fotografie, a když se podívám blíž, s potěšením zaznamenám, že na jedné z nich jsem společně s Judi i já. Držíme se na ní kolem ramen a spokojeně se zubíme do objektivu. Zasním se. To byly časy.

„Lori!" vypískne plavovláska a vrhne se mi do náruče. Nadšeně ji objemu.

„Tak ráda tě vidím!"

„Já tebe taky. To byl skvělý nápad s tou návštěvou," pochválím ji mezitím, co mě někam vede.

„No víš, to nebyl úplně tak spontánní nápad," přizná se, když mě usadí do křesla v obývacím pokoji a sedne si naproti.

„Jak to?" ptám se zvědavě a ona ke mně natáhne levou ruku. Na prstu se jí třpytí zlatý prsten s třemi malými kamínky.

„Merline!" přikryju si šokovaně pusu dlaní. „Ty jsi...?"

„Je zásnubní," objasní mi rychle, „neboj, ani by mě nenapadlo mít svatbu bez tebe."

„No moment," dojde mi, „a kdo je ten tvůj vyvolený? Ani slůvkem ses o něm nezmínila."

„Daniel. Měl by se co nevidět vrátit domů, moc ráda ti ho představím. Je to trochu narychlo, já vím, ale ničím jsem si ještě nikdy nebyla tak jistá jako námi dvěma."

„Moc ti to přeju," usměju se na ni a pak vydechnu, „páni. To jsou mi ale změny."

„Díky. A co ty? Nic... neplánuješ?" zamrká na mě s potutelným úsměvem.

„Merline! Ty taky? Nedávno se mě už na to někdo ptal," zamračím se, ale pak se můj obličej vyjasní. „My s Filiem sice ne, ale hádej kdo bude mít škvrně?"

„Nekecej!" vyjekne Judi. „Lily je v tom?"

„Jo," zasměju se, „a Adrian se zasnoubil."

„Téda, to je novinek," vrtí hlavou a pak se zvedne, „jsem to ale neslušná. Dáš si kávu?" Přitakám a když mandramagorka odejde, vzpomenu si ještě na jednu věc, kterou jsem jí neřekla. A není vůbec veselá. Mám jí o tom povědět? Nechci zase brečet, a vím, že bez toho bych to asi nezvládla. Moje přemítání přeruší bouchnutí dveří a hluboký mužský hlas.

„Jsem doma!" Za moment mám možnost k hlasu přiřadit i tvář, protože Judithin snoubenec vtrhne do obýváku a vzápětí se prudce zarazí. Chvíli na sebe jen tak zíráme. Má hladce učesané zrzavé vlasy, světle modré oči a bledý obličej doslova posetý pihami. Fešák, pomyslím si a jemně se na něj pousměju.

„Já-"

„No jo, já zapomněl, že máme návštěvu," plácne se do čela, když se vzpamatuje a natáhne ke mně ruku.

„Jsem Daniel. A ty budeš asi ta slavná Eleanor."

„Lori," opravím ho, „a doufám, že ne nechvalně proslulá."

„Tss, neboj, říkala jsem mu o tobě jen samý pěkný věci," ozve se mi za zády plavovláska. Zazubím se na ni a úsměv se mi rozšíří ještě o trochu víc, když pozoruju ty dva, jak se vítají polibkem.

„Tak seznamování máme za sebou, takže co kdyby sis teď vybalila? Chci ti ukázat město," tleskne radostně Judi a já přikývnu. Nemůžu se dočkat!

*

Je zvláštní být po tak dlouhé době zase v Prasinkách, ale nemůžu říct, že by mi to tady nechybělo. I proto jsem využila příležitosti se sem vrátit, i když to je jen na chvíli kvůli pracovní záležitosti. Tu jsem ke svému překvapení vyřídila rychle, ale ještě se mi nechce domů. Vzpomínám na minulý víkend, který jsem strávila u Judithy, a minu přitom Medový ráj. Někdo zrovna z krámku vychází ven a mě do nosu udeří vůně zákusků. V puse se mi začnou sbíhat sliny. Že bych si udělala radost? Zachytím dveře, abych mohla vklouznout dovnitř, ale náhle pocítím slabost, až se zapotácím. Žaludek se mi obrátí a já se v rychlosti od vchodu odvrátím, protože mě přepadne nutkání zvracet. Nemám ani čas udělat pár kroků stranou, předkloním se a začnu se dávit.

„Lori?" uslyším za sebou starostlivý hlas, který však nedokážu rozpoznat. Bleskově se proto ohlédnu přes rameno na jehož původce.

„Marion?" hlesnu, nic víc ale říct nestihnu. Celý dnešní oběd putuje na schody. Teprve pak se zvládnu narovnat. Otřu si pusu a sáhnu po hůlce, abych tu spoušť nechala zmizet.

„Na," podává mi Marion, Adrianova snoubenka, láhev s vodou a já ji potěšeně přijmu. Ještě se trochu třesu, když ji jí dávám zpět.

„Díky."

„Jsi v pořádku?" zkoumavě se na mě podívá.

„Jo," odvětím, ale zní to nejistě, „nechápu, co to mělo být."

„Možná si něco špatného snědla. Každopádně pořád nevypadáš moc dobře, bez urážky. Nechceš doprovodit domů?" No, na dorty už mě chuť přešla, takže proč ne, pomyslím si.

„Nebude tě Adrian hledat?" odpovím jí otázkou a ona se při jeho jméně mírně pousměje.

„Ne, ten šel na návštěvu za Aurélií, jsem tu sama."

„Dobře. Budu ti vděčná, přemisťovat se v tomhle stavu bez asistence asi není moc dobrý nápad."