Orel & had (HP FF)

Letní radosti i strasti

„Co tady děláš?" pohlédne na mě Sev. Nadechnu se k odpovědi, ale zrzavá kamarádka je rychlejší.

„Pozvala jsem ji k sobě na návštěvu." Přikývnu, abych její slova potvrdila. Na chvíli se rozhostí ticho, všichni tři vyhlížíme z pod stromu ven, déšť pomalu ustává.

„A co výsledky NKÚ?" napadne mě náhle. Kamarádům se rozjasní obličeje. Každý z nás se o škole a učení baví rád.

„Jedno N, jinak samé V," usměje se Lily radostně. Jakmile zahlédne naše uznalé pohledy, skloní hlavu k zemi a rozpačitě vezme do rukou knihu, kterou předtím zmijozel četl. Tázavě se otočím k Severusovi.

„Dvě N," oznámí nám stručně. Spadne mi brada. Vím, že se oba dobře učí, ale tohle jsem nečekala. Skoro se stydím říct svoje známky, i když nejsou úplně k zahození.

„A co ty, Lori?" Pobídne mě čarodějka. Asi si všimla mého mlčení.

„Z lektvarů a z jasnovidectví přijatelné, a několik nad očekávání," hlesnu skoro smutně, ale kamarádka mě povzbudí.

„To je paráda! Hlavně ty lektvary, že, Seve?" obrátí se na něj pro podporu.

„Ano, je to skvělé. Ale není se čemu divit, opravdu si udělala pokrok, sám vím," poplácá mě lehce neohrabaně po rameni.

„Za to vděčím jen a jen tobě," odpovím mu šťastně. Jejich pochvala mi opravdu zvedla náladu. „Ale na vás nemám."

„A jak dopadla Juditha?" zeptá se Severus bez zájmu, snad jen proto, aby zmírnil rozpačitost kvůli mé chvále. Nálada mi naráz klesne na bod nula. Špičkou boty se začnu hrabat v deštěm změklé zemi.

„Nevím," odvětím tiše, „ještě stále se spolu nebavíme. Ale dneska jsem jí poslala vzkaz, tak uvidíme, zda mi odpoví."

„Ale já vím," luskne zrzka. Překvapeně na ni pohlédneme. „Píšu si s Remusem," vysvětlí, „a ten se o tom zmiňoval. Říkal, že jim to vyšlo stejně, z obrany proti černé magii dostali přijatelné a čtyři N." Kouzelník pozdvihne udiveně obočí, nevím, zda proto, že nevěděl, že jsou Rem a Judi tak dobří studenti, nebo zda ho překvapilo, že si Lily s hnědovlasým nebelvírem dopisuje. Neřekne však nic, a tak očekávaná reakce zbude na mě.

„To se není čemu divit, vždyť-" Myšlenku nestačím dokončit, přeruší mě něčí hlas, který volá Lilyno jméno. Naráz se rozhlédneme po jeho původci a já jako první zahlédnu jeho majitele.

„Petunie?!" zarazí se její mladší sestra, když ji zmerčí. Rychlým krokem se k nám vydá a za pár chvil před námi stane, ve tváři má velmi nepříjemný výraz.

„No konečně! Tady jste! Všude vás hledám. Myslíte, že nemám nic jiného na práci než se honit po všech čertech a dělat vám poslíčka?" Nechápavě na ni zíráme. Vlasy má zmáčené, déšť ji očividně taky neušetřil. Utře si čelo od stékajících kapek a založí si ruce v bok.

„Přišel pro tebe tvůj otec s nějakou skřítkou, Eleanoro," oznámí mi. Cože, táta? Tady u mudlů?

„U Merlina!" vyhrknu. Severus se ušklíbne. Viděl mého otce na vánočním bále u Blacků, a tak ví, že je skrznaskrz čaroděj. Nechci ani pomyslet, co se teď u Evansů musí dít, tuším, že nikdy u žádných mudlů doma nebyl. Petunie na nic nečeká, hodí na zmijozelského prince nenávistný pohled a otočí se na patě. Popadnu Lily za ruku.

„Pojď, prosím, chci vědět, co tam táta provádí." Kamarádka pokrčí rameny. Taky nejsem moc nadšená, že návštěva pomalu končí, ale obě víme, že se s tím nedá nic dělat. Posmutním, jelikož mi dojde, že se s černovláskem nejspíš potkám až v Bradavicích. Jakoby věděl, na co myslím, přistoupí ke mně.

„Měj se hezky, Eleanor," položí mi jemně ruku na paži, a než se naději, stiskne mě v náručí. Je to tak bleskové, že si pomyslím, zda se mi to pouze nezdálo. „Možná se potkáme u Reguluse," poví mi ještě, „psal mi, že chce uspořádat nějaký večírek na oslavu prázdnin." Zmateně, s myšlenkami na jeho objetí, kývnu hlavou. Po vzoru Lily se s ním rozloučím, tedy bez toho letmého polibku na tvář, který mu věnuje, a s mírně roztřesenými koleny se společně s ní vydám k jejímu domovu.

*

Na tenhle letní zážitek jsem nemohla dlouho zapomenout a čím dál tím víc mi bylo líto, že se s Judithou stále nebavíme. Strašně toužím po tom, abych se jí mohla svěřit, protože s Lily to s pochopitelných důvodů až tak nejde. Jenže plavovláska na můj vzkaz neodepsala a tak už jsem pomalu ztratila naději. Naštěstí se to mělo změnit.

Oba rodiče mi s velkou radostí, týden po návštěvě u Evansových, oznámili, že zítra už do práce nemusí a tak nás čeká čtrnáctidenní dovolená.

„A kam pojedeme?" nadšeně vykřiknu. Konečně se nebudu válet doma a přemýšlet, jak se nepoddat smutku a samotě.

„Za prastrýčkem do Francie," prozradí mi maminka se širokým úsměvem, jelikož nemůže přehlédnout mou nezměrnou radost. Prastrýci Vincentovi je sice tak sto, ale i přesto je jeho společnost příjemná. I když sotva vidí, stále má nos zabořený v knihách. Myslím, že to jsem zdědila po něm. „A proto už dnes půjdeme na Příčnou, musím si ještě něco zařídit, než vyrazíme a rovnou dokoupíme nějaké věci, které budeš do šestého ročníku potřebovat."

„Ale," namítnu, „vždyť ještě nemám ani seznam učebnic."

„Neboj se, pan ředitel nám jeden dneska poslal, požádal jsem ho o to," vloží se do toho otec. Uklidním se, dokud mi nedojde, že tím pádem nejspíš nestihnu Regovu párty. Nedovolím si však smutnit, proto plna elánu vběhnu do pokoje, abych se pěkně ustrojila.

*

Na Příčné ulici vládne čilý ruch. Přesně tak, jak to mám ráda a jak to tady znám. Malé čarodějky a čarodějové běhají od krámu ke krámu a jejich rodiče se se znuděnými výrazy loudají za nimi. Zvolna kráčím po boku svých rodičů, čas nás netlačí a tak si tuhle chvíli maximálně užívám. Zrovna procházíme kolem bylinkářství. Vůně linoucí se z obchodu mi vnikne do nosu a já náhle zatoužím jít dovnitř a pytlíček bylinek si koupit. Nechám rodiče o samotě, sejdeme se prý za hodinu v cukrárně u Floreana Fortescua, a vstoupím. I když je v krámku relativně šero, na to, že je slunečné dopoledne, hned u pultu zpozoruji mně známou postavu.

„Remusi!" zvolám vesele k hnědovlasému mladíku. Otočí se po hlase a jakmile mě pozná, pozdraví překvapeným ale neméně potěšeným tónem.