Orel & had (HP FF)

Společnost vs. samota

Náš vztah s Regem trochu ochladl, ale není to jen kvůli té puse. Po té nešťastné srážce před měsícem na chodbě jsem se s ním opravdu snažila promluvit, jenže skoro nikdy na mě neměl čas – a já rychle přišla na to, proč. Vypadá to, že se dal dohromady s Annie.

„To mě štve!" zakleju nahlas, když si to připomenu.

„Cože?" zvedne mandramagorka pohled od skicáku, do kterého si notnou dobu něco črtá.

„Ale, vzpomněla jsem si na Reguluse. Nemůžu uvěřit, že se spolu už skoro vůbec nebavíme. Chybí mi," přiznám.

„Rozumím ti," pousměje se na mě, „ale to víš, randění s Ann je teď krapet důležitější. Nic jiného bych od něj nečekala."

„To jen proto, že ho tak dobře neznáš," namítnu, „mě to tedy překvapilo velmi."

„Ale přece si s ním mluvila, ne?" nakrčí plavovláska zmateně čelo. Nešťastně si povzdychnu, přejdu po pokoji, a sednu si vedle ní na postel.

„To ano, ale stačila jsem říct jen málo, hnědovláska se moc nadšeně netvářila, jak se mnou Reg konverzoval."

„Máš to teď těžké, ale ještě pořád jsme tady my," pohladí mě po paži „a přestože nemáš ráda Jamese a Siriuse, víš, že se můžeš kdykoliv připojit."

„Dělat vám křena a poslouchat Casanovovy kecy? Tak to by nešlo. Ale děkuju, jsi hodná."

„No to jsem celá já," zasměje se a zase se začne soustředit na kreslení. Vstanu tedy a přehodím přes sebe plášť, dostala jsem totiž nápad. Venku nastala zima, a chlad se rozlezl i po chodbách, a proto se bez několika vrstev oblečení neodvážím z vytopené společenky vystrčit ani nos.

„Jdu se projít," prohodím ke kamarádce ještě, přitáhnu si hábit k tělu a nasměruju svoje kroky do útrob hradu.

Chvíli jen tak bloumám, dokud mě nohy nezanesou k jednomu proslulému výklenku u sochy sira Tima Darnella. Ten je nedaleko sovince a proto po chvilce váhání zamířím tam.

Soví domov mě přivítá svým šerem a tichem. Pomalu, abych odpočívající ptáky nevyplašila, popojdu blíž k zábradlí a opřu se o něj. Můj zrak padne na jezero, ve kterém se leskne západ slunce, ale než se té krásy stihnu nabažit, zavržou dveře. Polekaně se otočím.

„Uff, to jsi jen ty," utřu si pomyslný pot z čela a široce se usměju na právě příchozí zrzku.

„Jé, ahoj Lori, dlouho jsme se neviděly," pozdraví mě, ale potom se podiví:

„Co tu vlastně děláš?"

„Potřebovala jsem být na chvíli sama," odpovím prostě, „a taky, je tady prostě úžasný výhled."

„Nebudu tě rušit, neboj," poví mi a ukáže na dopis, který drží v ruce, „jen jdu rodičům poslat vzkaz. Chci se jich zeptat, zda u nás může na pár dnů o vánočních prázdninách zůstat James."

„Páni, je to mezi vámi vážné?" zajímám se. Lily opatrně projde uličkou mezi spícími sovami, a stane mi po boku. Na moment se odmlčí, jakoby přemýšlela, co říct, a pak se ke mně nakloní.

„Asi ano," špitne. „Myslím si, že..." Co si ale myslí, už nevnímám, protože mě upoutá věc, co se lvici houpe na krku. To je Severusův medailon!

„Promiň," ozvu se a přeruším tak její monolog, „ale odkud máš ten medailon?

„Donesla mi ho před pár dny jedna malá šedá sovička. Nevím, kdo mi ho poslal, i když podezření mám," pozvedne koutek a šperk bezmyšlenkovitě pohladí.

„Kdo je ten pan neznámý?" vyzvídám, přičemž se snažím, aby to vypadalo jako škádlení. Nesmí poznat, že mi na odpovědi záleží – a že ji znám, připomínám si.

„Nestyď se." Čarodějka se zardí, ale zavrtí hlavou, až se jí rudé vlasy divoce rozletí kolem obličeje.

„To je tajemství a navíc nechci prozrazovat své závěry, když je nemám potvrzené."

Kývnu na znamení pochopení, přesto se ale nedokážu ubránit prudkému poklesu nálady.

*

Stříbrný medailon se mi objevuje i ve snech, takže když se to nedělní ráno probudím, vím, co musím udělat. Bleskově proto vyskočím z postele, navzdory tomu, že se víkendová rána vždy lenivě válím až málem do oběda. Pokud chci ale tohle hádě potkat, musím jít na snídani časně.

„Seve? Máš minutku?" Oslovím mého vyvoleného, jakmile vejdu do Velké síně. Zmijozelští studenti, kteří sedí kolem Severuse, mým směrem vrhají nepřátelské pohledy, pravděpodobně říkajíc něco jako „havraspárku u svého kolejního stolu nechceme", ale já se nenechám odradit. Soustředím se jenom na černovláska, který po mě loupne očima, ale přesto vstane. Uděláme pár kroků bokem.

„Tentokrát jsem si u tebe esej nenechal," promluví, když zaznamená, že se k ničemu nemám. Dlouho jsem mu nebyla tak blízko, pomyslím si omámeně, ale tahle jeho poznámka mě popíchne.

„To ne. Jen jsem ti chtěla říct, že jsem dnes potkala Lily, a ta mi ukázala medailon, co dostala darem. Neví prý, kdo jí ho poslal a-"

„A já to mám snad vědět?" skočí mi do řeči zmijozel.

„Já to vím, Seve. Vím, že je od tebe. Jenom nechápu proč. Domnívala jsem se..."

„Netuším, o čem to tu mluvíš. Přijď za mnou, až se budeš chtít bavit normálně," utne mě mladík nahněvaně a odkráčí ke svému místu u stolu.

To tedy nešlo moc dobře, povzdechnu si a odšourám se pryč. Chuť na jídlo mě přešla.

*

Hodina lektvaru má být co nevidět, ale mně se čekání na pana učitele Křiklana zdá nekonečné. Ani kniha mě nezabavila, a to je co říct. Otráveně ji proto zasunu do brašny a rozhlédnu se kolem. Cítím se osaměle, a moje pocity ještě zesílí, když zpozoruju Seva. Vedle něj stojí... Annie?! Párkrát zamrkám, protože se mi zdá, že snad špatně vidím.

Jenže je to tak. Zaraženě na ně zírám, dokud si mého pohledu černovlásek nevšimne. Hned na to se do mě zavrtají jeho onyxové oči. Tentokrát to nevydržím, naše spojení přeruším a začnu si raději prohlížet svoje boty, předstírajíc že jsou stokrát zajímavější než ti dva. Bohužel ale vím, že tím nikoho nepřesvědčím. Před dalšími trapnými momenty mě naštěstí zachrání pan profesor. Stejně tomu ale nerozumím, povím si v duchu, když usedám do lavice, Severus ji nikdy neměl v lásce a taky – copak si nevzpomíná na to, jaké mi způsobila trápení?

Dál už na nic nemyslím, protože přede mnou přistane nepopsaný pergamen a to znamená jediné. Test. Já to věděla!