Orel & had (HP FF)

Prastrýček Vincent

Hned následující den po vydařené zahradní párty se u nás ukáže prastrýček, přesně tak, jak slíbil. Rodiče jsou tentokrát naštěstí ještě doma a teď všichni tři posedáváme na pohovce v obývacím pokoji - já uprostřed - a úzkostlivě se na něj přes stůl díváme. Je uvelebený v křesle naproti nám a jeho výraz prozrazuje, že to co bude následovat, není nic veselého. Tváří se vážně, to u něj není zvykem. Ani si nepamatuju, kdy jsem jej naposled viděla bez úsměvu. Vypadá sešle. Teprve teď si uvědomím, jak moc je vlastně Vincent starý.

„Víte, děti, mladší už nebudu," rozpovídá se šedovlasý čaroděj zvolna, „a vzhledem k situaci, která nastala, jsem musel začít uvažovat nad tím, co bude s mým majetkem."

„K jaké situaci?" ozve se máma, hlas se jí při tom třese. V žaludku se mi usídlí neblahé tušení.

„Před pár měsíci v lesích kolem mého sídla napadl nějaký čaroděj jiné, očividně slabší, kouzelníky. Důvod je mi neznámý. Merlinužel, byl jsem u toho. Neváhal jsem ani minutu a šel jim na pomoc." Odmlčí se a sklopí zrak k podlaze. Vzpomíná.

„Byl moc silný," zašeptá, „nezvládl jsem to. Už mi dávno není třicet. Vyslal na mě jakousi kletbu a ty dva... zabil. Nevím, jakým kouzlem mě zasáhl, nikdy jsem o něm neslyšel. Včera jsem byl u přítele, lékouzelníka, a ten mi jen potvrdil to, co jsem podvědomě tušil," Ani si to neuvědomím, ale instinktivně se chytím obou rodičů za ruce, a pevně je stisknu. Mám strach.

„Nebudu vám popisovat, co to dělá s mým tělem, ale jedno je jisté. Umírám." Šokovaně zalapám po dechu a moje mysl křičí. NE! Pokojem se rozléhá dusivé ticho. Po chvíli se otec vzchopí a polohlasem váhavě pronese:

„Kolik-" polkne, „kolik máš času?" Strnule čekám na odpověď, do očí se mi derou slzy, ale snažím se udržet. Být silná.

„Šest měsíců? Rok? Možná míň? Netuším. Hlavní důvod, proč vám to ale říkám je ten, že moje sídlo... Chci, abyste ho měli vy. Je to to jediné, co mi zbylo. I Margaret by si to tak přála."

„Ale strýčku," začne máma přiškrceným hlasem, jde poznat, že i ona má na krajíčku. Pohybem ruky ji zarazí.

„Nehodlám o tom nijak diskutovat," odmítne rázně a pak se obrátí na mě, „je ale něco, o čem mluvit chci. Mám pro tebe návrh." Na moment se odmlčí. Pozorně poslouchám.

„Myslím, že teď nikdo nemůže popřít, že se děje něco zlého. Temnota v našem světě roste. Obávám se, že je to jen začátek. Pokud, Navi a Scarlett, budete souhlasit, rád bych vzal Eleanor na nějaký čas, než to pomine, k sobě. Školu úspěšně dokončila, takže jí nic v cestě nestojí. Uvítal bych příjemnou společnost." Pohlédnu na rodiče, oba, k mému překvapení, souhlasně přikyvují.

„Už jsme se o tom, spolu s Navim, bavili," ozve se maminka, „taky se nám zdá, že je tu příliš na očích... V lidech okolo sebe mám čím dál menší důvěru, Malfoyovi, Nottovi, Blackovi... Něco se změnilo."

„Jenže já teď teprve dostala práci," vložím se do toho tiše.

„Určitě by byla nějaká možnost jak v tom i přesto pokračovat, drahoušku," pohladí mě po rameni otec, „něco bychom vymysleli."

„Omluvte mě," řeknu na to jen, vstanu a odkráčím do kuchyně. Je toho na mě příliš. Natočím si do sklenice chladivou vodu z kohoutku a nepřítomně koukám z okna. Zanedlouho za sebou uslyším kroky.

„Lorinko?" Obrátím se k příchozímu čelem.

„Prastrýčku," hlesnu, „je mi to tak líto." Pevně ho obejmu, a ač se tomu bráním, slzy mě tentokrát přemůžou.

„Ššš, holčičko, to bude dobrý." To já bych měla utěšovat jej a ne naopak, napadne mě.

„Promiň mi to," popotáhnu, když se trochu uklidním, „moc ráda bych s tebou byla v tvém sídle, ale... Nedokázala bych si odpustit, že jsem se tam schovávala, zatímco moji rodiče a přátelé jsou tady a bojují. Musím tu zůstat a přidat se k nim." Jakmile to vyslovím, uvědomím si, jak veliká pravda to je. Chci se stát členkou Fénixova řádu.

„A taky, o to místo na ministerstvu jsem fakt stála, jsem tam šťastná. Cítím se konečně potřebně. Odpustíš mi to?" Čaroděj krátce zavrtí hlavou a jemně se na mě usměje.

„Není co. Mám ještě skřítky, nejsem tak docela sám."

*

Jediný čas, kdy jsem na to odpoledne s prastrýčkem Vincentem, nemyslela, byla doba strávená v práci. Moji mysl ale zaměstnávala ještě jedna věc. Jak se k řádu vlastně přidat? A přijmou mě vůbec? Snad se tyhle otázky brzy vyřeší.

„Slečno Vanice, můžete na moment?" vykoukne z kanceláře pan Ranchert a pokyne mi, ať jdu za ním. Naznačí mi, ať zavřu dveře a posadím se.

„Mám tady pro vás úkol. Je to velmi důležité a potřebujeme rychlé vyřízení, proto to nechci svěřit sovám. Původně jsem měl v plánu toto zadat kolegyni, ale vzhledem k vaší dosavadní píli, jsem přesvědčen, že vám mohu svěřit i náročnější úkony než je papírování." Jeho pochvala mě zahřeje.

„Děkuji za vloženou důvěru, nezklamu vás. O co se jedná?" zeptám se a nedokážu při tom zakrýt zvědavost.

„Zde jsou dokumenty, které je třeba dát k podpisu řediteli Bradavic, Albusovi Brumbálovi. Budu zpět požadovat kopie. Nejlépe, když vyrazíte hned. Poslal jsem napřed patrona, profesor Brumbál vás očekává."

Nemůžu se z toho pořádně vzpamatovat. Jet do mých milovaných Bradavic? A navíc teď hned? Nedoufala jsem, že se tam ještě někdy podívám, a už vůbec ne, že tak brzy. To je snad sen!

„Slečno?" dotkne se lehce mého ramene šéf, a tím mě vytrhne z myšlenek. Ani jsem si nevšimla, že vstal a obešel stůl.

„Pardon, já, trochu jsem se zamyslela," omluvím se, vyskočím na nohy a konečně přijmu nevelkou hromádku papírů, které mi podává.

*

Chvíli jsem v sobě pěstovala naději, že bych mohla cestovat letaxem, ale jelikož mě pan Ranchert neodkázal k žádnému z krbů, musela jsem se smířit s jinou, pro mě velmi nepohodlnou, variantou – s přemisťováním.

Vyjdu před budovu a zhluboka se nadechnu. I tak se nemůžu nijak připravit na to, co přijde. Křečovitě sevřu v ruce desky s dokumenty, pevně zavřu oči a mávnu hůlkou. Nad pupíkem mě nepříjemně škubne a za malý moment už stojím nedaleko bradavické brány. Ach, Merline, jak já tohle nenávidím! Zakleju a chtě nechtě klesnu na kolena. Myslím, že budu zvracet.