'Audax' Další příběh o černém koni

10

Kateřina Sledovala, jak se Ivana snaží nasadit Audaxovi ohlávku.
Vždy když už se zdálo, že prostrčí nos a teta mu ji bude moci přetáhnout přes hlavu, prostě odskočil a odběhl o kousek dál.

Dokud ohlávka ležela na zemi, beze všeho kolem ní poskakoval a žral jí kousky mrkve z ruky. Jakmile ale ohlávku vzala do ruky, jakoby kolem ní byl neproniknutelný štít, přes který kůň prostě neprojde.

"Asi se mu nechce z výběhu," naznala Katka a znovu se musela začít smát, když kůň opět na poslední chvíli ucukl.

"Nechceš si s ním chvilku hrát ty? Mám plno práce a už půl hodiny se s ním tady naháním." Teta znaveně spustila ruku s ohlávkou k zemi a šla k brance.
Audax si všimnul, že nejspíš odchází a bedlivě ji sledoval.

Kateřina se chystala vejít do výběhu, tetě ji však zastavila.
" Co je? Chtěla jsi přece ať za ním jdu, " nechápala Kateřina.

Ivana ji strčila pytlík se zbytkem mrkví do ruky.
"Dovnitř radši nelez. První den, co jsem za ním jen tak přišla, mě málem převálcoval. Nemá u sebe rád cizí lidi. Zkus ho prvně jenom krmit přes plot, třeba tě pak za pár dní nechá v klidu vejít."

"Vždyť je tady jenom tři dny a tys už u něj byla ten první a nic ti neudělal. Proč by tedy měl mně."

"Kdybys ho pořádně sledovala, tak zjistíš, že se mu pořád nelíbí, že sem chodím. Kdybych mu ukázala, že má navrch, tak mě beze všeho vyžene. Minuly majitel říkal, že pár lidí přímo terorizoval, kdykoli se přiblížili. Nechci, aby se ti něco stalo, tak tam, když tady nejsem, prosím, nelez."

Nepřišlo ji, že by se kůň tvářil nějak záludně, když teta vcházela. Neměla však s koňmi, v porovnání s ní, žádné zkušenosti, tak nic neříkala. Věděla, že vlastně nic neví.

Když Ivana odešla, zdálo se, jakoby se Audax naježil. Celý se napnul, až vypadal větší a sledoval každý Katčin nepatrný pohyb. Zvedl hlavu a zavětřil, když k němu zavál vítr.

Nevěděla, co dělat. Nechat ho být, ať přijde sám, nebo na něj nějak zavolat? Nervózně sevřel sáček, až zašustil.

Kůň trhl ušima a znovu prudce nasál vzduch. Vykročil k ní.

Vzala kousek mrkve a pomalu k němu natáhla ruku.
Audax se ale při jejím pohybu opět zarazil a nedůvěřivě ji sledoval.
Pak se ještě kousek přiblížil, odvahu vzít si pamlsek ale neposbíral.

Nakonec, jakoby o ní ztratil zájem, odběhl na druhou stranu výběhu a začal se popásat. Jedno ucho měl však stále stočené jejím směrem, aby ji kontroloval.

Zbalila tedy mrkve zpátky a vydala se za koňmi, které pamlsky potěší. S tím černým čertem nebyla žádná řeč.

Staroušci ve výběhu přes cestu natahovala hlavy přes ohradu a doufali, že zamíří právě k nim. Při pohledu na šedivé hlavy, kyvajici se sem a tam, jakoby byli stále hříbaty, a zebrajici o pár pamlsku neodolala a šla jim nějaký ten kousek dát.

Koně jí jemnými pysky sbírali pamlsky z dlaní a vesele chroupali. V jejich očích nebyl ten záludný lesk plný energie, měli unavené pohledy starých zvířat s odleskem vděčnosti a přátelskosti.
Když se otočila a pohlédla na vraníka, bylo to něco úplně jiného, větší kontrast koní mezi těmito dvěma sousedícími výběhy nemohl existovat.

Audax stal v bezpečné vzdálenosti odohrady a celý napnutý s ušima napřaženýma Katčiným smerem, upřeně sledoval každý její pohyb. Byl jako pes sledující kořist, jen uvolnit energii a vyrazit.

Stáří koně za ní ji tahali za tričko a kontrolovali ruce a kapsy, jestli ještě nějaká dobrota nebyla, v dáli zařehtal kůň a kus od ní se ozval pomalý dusot kopyt. Ona ale chvíli nebyla schopna sledovat nic jiného než toho bláznivého valacha. Černí koně ji nikdy nijak zvlášť nelákali, měla radši zbarvení, která nebyla tak jednotvárná, hnědá i nikdy neměli jeden odstín hnědé, belouši nebyli jen čistě bílí, zato vraníci byli až nudně černo černí. Ani ty téměř dokonale stejné čtyři ponožky a pravidelná hvězda předně uprostřed čela, ji neokouzlili, ba právě naopak ji ta dokonalost ještě víc rozčilovala, nic nemůže být takhle dokonalé.

Dusot kopyt se přiblížil a ona konečně vzhlédla, pomalu se k ní loudal Sněhulák. Hlavu nesl skoro u země a kyval s ní že strany na stranu, jak dítě zaujaté dlažbou pod svýma nohama,jenom s tím rozdílem, že on sledoval udusanou hlínu, sem tam prorostlou nějakou tou trávou a jiným plevelem, které sem tam ukousl.

Audaxova pozornost se upřela na bělouše, varovně dupl přední nohou a zafrkal. Sněhulák jeho směrem natočil jedno ucho, ale víc si jej nevšímal, dobře věděl, že se k němu ten černý otrava nedostane. Když stal na krok od Kateřiny, konečně pozvedl hlavu a na pozdrav do ní strčil tlamou. Kdy se dočkal podrbání, ještě se přivítal se starými koňmi za Katčiným zády.
Kateřinu napadlo, že s těmito seniory nejspíš dříve hodně pobýval, někteří mohli být podobně staří jako on. Nejspíš spolu pracovali na jízdárně a jezdili na vyjížďky a třeba absolvovali i pár stejných závodů.
Když sledovala, jak se s jedním tmavým hnědákem mazlí, naznala, že alespoň s tímhle se rozhodne znal víc.

Najednou se vzadu za stájí ozvala rána a bylo po idilce. Audax hlasitě zařičel a začal vyvádět. Rozběhl se pryč, pak se začal stavět na zadní a vykopávat. Na tmavě hlavě mu jasně zářily bělma a blýskaly se nažloutlé zuby.
Sněhulák sebou v reakci na vraníka cuknul a také se trošku postavil na zadní, stáří koně se s úlekem rozběhli pryč, čímž vranika ještě víc rozrušili.
Kateřina pomalu začla uklidnovat alespoň Sněhuláka. Bělouš ne klidně kyval hlavou a očividně moc nevěděl, co se sebou, když se všichni koně kllem pomátli.
Stáří koně se zastavili o kus dál, soustředěně koukali všemi směry a hledali, odkud by mohlo přijít nebezpečí.
Audax se vůbec neuklidnil. Kateřina by mu ráda pomohla, ale bylo jí jasně, že pokud by se k němu pokusila třeba jen o trochu přiblížit, poplašil by jej ještě víc, nevěřil jí. Tak se chytla Sněhulákovi bílé hřívy a pomalu s ním odešla pryč.