'Audax' Další příběh o černém koni

~6~

"Hýbej se s ním! Netuhni! Jdeš úplně mimo rytmus," rozkazovala Ivana Kateřině při druhém tréninku.
Dnes to nebylo pouze vození jako předešlý den. Ivana ukazovala, jak má správně sedět a dávat pobídky.

"Ššš. Hoou," promluvila tiše k Bobovi a zpomalila ho do kroku. "Srovnej se, Katko, sedíš na něm jak pytel."

Kateřina se tedy pevněji chytla madel a lépe se usadila. V kroku jí nedělalo žádný problém se pustit, tak tak učinila, připadala si rázem jako někdo, kdo už něco umí i když udržet se v tomto chodu nebylo vůbec složité snad pro nikoho. Pomalé tempo v kruhu nevyhazovalo a kůň s jezdcem neházel tolik, co ve vyšších chodech.
"A kdy budu mít sedlo?" zeptala se. Z projížďky u jednoho pana věděla, že v sedle se zvládne začátečník jako ona udržet i ve cvalu, nic pohodlného to pro jezdce (a nejspíš i koně) zrovna není, ale kdo by se nechtěl pořádně prohnat na koni?

"Až se něco naučíš. V sedle umí sedět každý, ty se s tím koněm musíš prvně seznámit. Nejsem žádná turistická stáj, co posadí lidi, kteří koně viděli možná tak na obrázku, do sedla a jede s nimi do lesa. Ty se učíš jezdit, nejdeš se jenom projet."

"Ale projela bych se taky ráda," vycenila na tetu zuby v záludném úsměvu.

"A já pak budu poslouchat tvou matku, jak mi nadává, že jsi spadla ne? Dočkej času," odvětila. "A teď klus!" hlasový povel zdůraznila ještě mlasknutím a pohybem biče.

Bob na pobídku ihned naskočil a naklusal, až se Kateřina zapotácela a znovu se rychle chytla, jinak by okamžitě letěla z kruhu, jehož byl kůň součástí, ven.
Sedět klus je pro začátečníka ale velmi těžké a když takto jedete poprvé nejspíš se nechytnete. Ani Kateřina se nechytla. Příliš ztuhla a na hřbetě drncala, místo aby pružila a pohybovala se s koněm.

Ivana je ještě chvíli nutila kroužit na lonži kolem ní a radila ji, co a jak. Ale první pořádný trénink nemohl dopadnout nijak zázračně, jezdectví je sport, který potřebuje hodiny praxe, 40 minut na koni nic není.
Pak Boba zastavila a odepla mu karabinu od uzdečky.

"Co s námi teď zamýšlíš?" Zeptala se Kateřina.

Ivana se neobtěžovala s odpovědí a rovnou přešla do příkazů. "Rozejdi ho."

"Jak?" hned jak tu otázku vyslovila si přišla, jako hlupák. Teta ji rozhodla tím, jak se vzdala vedení koně a Kateřina teď neměla žádnou jistotu, co bude dál. Rozjede se Bob? Uteče se mnou? Kdyby stala pevné nohama na zemi, nikdy by ji nenapadlo, že bude toto řešit, ale jak teď na tom velkém tvorovi seděla, naprosto odkázána jen na jeho dobrosrdečnost, už to tak nestresující nebylo. Navíc neměla otěže. Jak přinutit to zvíře zastavit, když je nemá? Nebo zastavit?

"No jak jsem ti říkala před chvílí přece! Nebo jsi už zapomněla? Stiskni." vytrhla ji z přemýšlení teta.

Udělala tedy, co jí bylo poručeno a Bob váhavě přešlápl.

"Má on vědět, co chceš, když ty sama to nevíš? Kůň není věštec, tak mu to řekni prosím srozumitelně a jistě."

Doteď Ivanu tak ráznou nezažila. Byla zvyklá na její věčný klid a jemnost. Tyto jasné a rázné příkazy ji prvně překvapily. Nebyla zlá, to rozhodně ne, ten tón vlastně dodával Kateřině jistoty a když ji sem tam mírným hlasem pochválila, tak na sebe byla opravdu hrdá.
Pobídla tedy jistěji a Bob se tentokrát pomalu rozešel.

"Podpoř ho. Pobízej důrazněji, když se zdá, že chce zastavit, nebo neví, co dělat. Není napojený na tvoje myšlenky, tak komunikuj!"

Zažívala úžasný pocit. I před tím to bylo skvělé, teď ji však nikdo neovládal. To ona byla ten, kdo řídí. Jenom pro ni tu teď ten kůň byl. Sama pro sebe se usmála a pohladila Boba po krku.
Hnědá srst ji příjemně hřála a klouzala mezi prsty.