'Audax' Další příběh o černém koni

~4~

Další den ráno probíhalo vše stejně jako předešlý den.

Ivana Kateřinu učila naprosté základy péče o koně. Kladla jí na srdce, že vždy je lepší se se zvířetem prvně seznámit ze země, než přijít přímo k osedlanému koni a chvíli mu rajtovat na hřbetě.

Když měli naktrmeno a uklizeno, byl zrovna oběd.
Ivaně se nejspíš noví přistěhovalci zamlouvali i díky další pracovní síle zadarmo. Eva, vášnivá kuchařka a rozená uklízecí mašina, se celé dopoledne starala o domácnost. Umyla nános špíny z nábytku, vysmíčila podlahy a uvařila.
Ivana neměla na takové věci čas, veškerý jí zabrali koně a péče o ně.

Kateřina musela vždy pomáhat, teď však měla výmluvu. Úklid ani vaření ji nikdy nebavili. Koně to byla jiná, i když teď přesně věděla, jak je práce kolem nich těžká, nijak jí to nevadilo. Dělala to pro to, co jí nanejvýš zajímalo.

Po obědě šla opět s Ivanou do stájí.
"Za chvilku budu mít lekci a po ní další," pravila teta při cestě k sedlovně, "mohla by ses dívat, ale Tereza moc nemusí diváky. Nechceš tedy radši ven se Sněhulákem?"

"To by bylo fajn... A kam bysme měli jít?" zareagovala téměř okamžitě.

"Je vcelku teplo, můžete jít k jezeru, určitě by si rád zaplaval."

"A kudy se tam jde? Nezapomeň, že to tady vůbec neznám," Kateřina se začala cítit nesvá. Cizí místa nevyhledával a za dobrodružstvím se nikdy moc nehnala. Začínala přemýšlet, že se uchýlí ke svému starému dobrému zašívání někde na samotce v koutku.

"Běž tou úzkou pěšinkou mezi ohradami za stájí a nápoj se na lesní cestu, na té se pak drž a na křižovatkách odbočuj po modré," usmála se Ivana, jakoby její nervozitu vycítila. "Neboj se. Když Sněhulákovi řekneš kam, tak tě povede."

Kateřina se začala obávat, že teta není tak úplně v pořádku. Věděla, že zvířata jsou chytrá, nevěřila ale, že by Sněhulák zvládal až tolik věcí. Byl to přeci jen kůň a ne člověk. A i když byl velmi bystrý, nemohl přeci rozumět všemu, co mu kdo řekl.

Ivana z jejího obličeje nejspíš vyčetla, že se jí to moc nezdá. " Neboj," řekla, "neposlala bych tě přece pryč, kdybych si nebyla jistá, že se ti nic nestane. A věř, že ani mně by se tě nechtělo hledat někde v lesích , už tak mám málo času."

"Nebojím se," odpověděla až příliš rychle Kateřina. "Teda.... Půjdu s ním, proč by ne?"

Ivana se znovu pousmála a šla dál. " Tak můžete rovnou vyrazit. Nemusíš ho uvazovat, jenom mu řekni ať jde s tebou. Věřím že si poradíte," mrkla a zmyzela za rohem.

Kateřina se tedy obrátila a šla najít sveho čtyřnohého průvodce.
Kůň nebyl nikde vidět.
No skvěle. Řekla si v duchu. Ještě jsem ani nevystrčila paty z pozemku a už jsem ztracená.
Neměla chuť tu vyřvávat jak na lesy. Vlastně ani netušila jestli pořádně křičet vůbec umí. Nic jiného ji ale nakonec nezbylo. Než by prohledala celý areál, by chvíli trvalo a ona chtěla vyrazit co nejdřív, než ztratí odvahu.

"Sněhuláku," zavolala poprvé. Kůň ji ale asi neslyšel, nebo slyšet nechtěl. Nikde se nepohnul ani lísteček a vrabci dál veselé čimčarali, jako by nic.
"Sněhuláku!" pokusila se zakřičet hlasitěji. Vrabci tentokrát na chvíli přerušili zpěv a vypadly z rytmu.
"Sněhuláku!" ozvala se ještě jednou, ale už ani nemusela. Blížící se klapot kopyt prozradil, že bělouš už se řítí k ní. A kdyby lépe poslouchala, věděla by, že se ozýval už po druhém zavolání.
Sněhulák poslušně přiběhl a zastavil se čelem k ní, přičemž nezapomněl pohodit hlavou a tiše zafrkat.
"No ahoj, kamaráde," odvážila se ho pomalu pohladit po krku. Byla s koněm úplně sama a jistoty jí opět o něco ubylo.
Sněhulák se sklonil a slabě ji pyskem dloubl do ramene. Usmála se na něj.
"Půjdeš se mnou na procházku?" zeptala se o něco jistějším hlasem než prvně.
Kůň opět pohodil hlavou, slabě zaržál a dupl přední nohou.
"Beru to jako souhlas," znovu jej pohladila.
"Tak pojď! Honem jdeme."
Rychlejším krokem vyrazila vpřed v domnění, že její energie koně spíš donutí ji následovat. Sněhulák by ale šel, i kdyby šla pomalejším tempem než normálně. Houpavou chůzí se jí zařadil na bok a společně vyrazili k lesu.

Cesta byla příjemná, nijak moc hrbolatá. Šlo vidět, že tu několikrát týdně projde pár koní. Otisky kopyt byly ve vyjetých kolejích jasně patrné. Další známkou byla i občasná hromádka zaschlých koňských koblih.

Sněhulák šel beze všeho vedle ní, jako by ji znal odnepaměti. Že by snad poznal, že patří do rodiny?

Na každém rozcestí pečlivě vyhledala modrou značku a po ní se vydala dál.
Samozřejmě, že jí to nedalo a párkrát vyzkoušela, jestli Sněhulák opravdu rozumí pojmů - jdeme k jezeru, tak mě veď. A kupodivu vždy šel, kam měl.
Třeba nezná jinou trasu. Řekla si Kateřina vzduchu a zkusila jej napálit. Jelikož ale vůbec neznala okolí, mohla se koně zeptat pouze na cestu zpět.
"Sněhuláku," oslovila jej na jedné z křižovatek, "jdeme domů. Kudy domu?" A kůň se otočil o sto osmdesát stupňů a vykročil k domovu.
"Až zjistím víc míst, tak si tě proklepnu," oznámila mu, když zastavili na cestě domů, hned jak si všimnul, že ho nenásleduje.

Jezero bylo vcelku velké. Protáhlého tvaru. Na jedné straně byla menší holá pláž, která zasahovala do velké mýtiny kousek vzadu. Jinak celou vodní plochu lemoval les a skaliska.

Sněhulák ji dovedl na pláž, ze které se pak vydal rovnou do vody. Jezero tu bylo mělké a mírně se pomalu svažovalo do tmavé hloubky.
Kateřina jej nechala, ať si dělá, co chce a sama si sedla do trávy, odkud jej sledovala.
Kůň vesele poskakoval, zvedal nohy ve velkých obloucích a cákal na všechny strany, a pak máchal hubou ve vodě. Musela se mu smát. Vypadal tak spokojeně.
Pak ji napadlo něco šíleného. Ivana mu říká koňopes. Co takhle vyzkoušet aport.

Našla suchý klacek ideální velikosti a došla k okraji vody, jenž ve vlnkách okusovala kamínky na břehu.
"Hej! Sněhuláku!"
Kůň okamžitě zpozorněl a upřel na ni tázavý pohled.
Zamávala rukou s klackem. "Dívej. Vidíš to?" pokřikoval na něj. Přešlápl z nohy na nohu. Voda mírně šplouchla. Ptáci zpívali své koncerty.
Rozmáchla se. "Aport!" Klacek jí obloukem vyletěl přímo vpřed do jezera.
Sněhulák se s trhnutím podíval na místo dopadu a stal a díval se, jakoby na něco čekal.
"Dones to."
"Klacíček!" zkoušela dál.
"No tak, podej mi to!"
A sněhulák se rozběhl.
Voda hlasitě cákala na všechny strany. Kdesi za nimi varovně zavřeštěl kos a veškerý ptačí ryk v okolí ustal.
Voda musela být po chvíli hluboká. Bělouš musel až ke klacku doplavat. Nechytil jej ale jako pes do tlamy, pouze jej s vyceněnými zuby a hlasitým odfrkováním šťouchal před sebou. Ani když konečně dosáhl na dno, klacek nechytil, stále ho tlačil před sebou i když už kvůli tomu musel sklánět hlavu.
" Ty seš mi ale šikulka," pochválila jej a poškrábala v mokré kštici.
"Řekni mi, co ty vlastně nezvládneš." Usmála se na něj.

"Pojď na břeh, ať ještě uschneš než vyrazíme zpět. V lese bude chladno."
Kůň ji bez námitek následoval na vysluněný trávník, kde si spokojeně lehl na bok, přímo vedle ní, jako velký bílý pes.
Kateřina by se o něj i ráda opřela, jen kdyby nebyl celý mokrý. Tak na něj položila alespoň ruku a hladila ho.
"Ty seš ale číslo," oznámila mu.
Sněhulák v odpověď spokojeně vydechl a střihl uchem.