~1~

19 3 0
                                    

Dlouhé cesty autem nikdy nedělaly dobrotu, Kateřina je nesnášela. Už po necelé hodině jízdy jí bylo značně nevolno a do cíle jí ještě téměř tři další zbývaly.
Seděla na místě spolujezdce, nalepená na pootevřené okýnko a lačně nasávala čerstvý vzduch, aby se jí alespoň trochu ulevilo.

Najednou se ztlumilo dosud hrající rádio.
"Nemám radši zastavit?" zeptala se její matka, která auto řídila. Neustále po Kateřině podezřívavě pokukovala, jakoby očekávala, že každou chvíli hodí šavli.

"Dobrý, ještě to vydržím. Neboj," zamručela unaveně dívka. Bylo jí sotva rozumět, mluvila do skla.

Matka si povzdechla.
"Ale kdyby něco, tak se hned ozvi."

"Hmm," víc ze své dcery nedostala.
Zavládlo ticho. Rádio se opět zesílilo.

Kateřina a její matka samoživitelka spolu žily sami dvě už od dívčina narození. Bohužel neměli peněz nazbyt, a tak se stěhovali z podnájmu do podnájmu.
V prvních letech to ještě šlo. Dědictví po Katčiných prarodičích, kteří předčasně zemřeli, stačilo na pokrytí všech výdajů. Pak však peníze došly a z jedné malé výplaty se jim vyžívalo těžko.

Zlomovým okamžikem byl požár paneláku, ve kterém zrovna žili. Všechen skromný majetek co měli, lehl popelem.

Několik dní strávili v nejlevnější ubytovně ve městě, než došlo k závěru, že bez pomoci se tentokrát neobejdou.
Jeden telefonát sestře a už měli kde být. Ivana svou sestru Evu i s její dcerou okamžitě přijala do svého "skromného" příbytku - na poměry naší rodinky byl naprostý nadstandard.

Tak se stalo, že hned ráno nasedli do staré škodovky mnoha lidmi zvané stará dobrá Felda a vydali se na dalekou cestu za dalším novým domovem, vzdáleném mnoho a mnoho kilometrů od toho starého.

Po dalším prášku na uklidnění žaludku Kateřina usnula na zbytek cesty. Vzbudila se, až když Felda s hlasitým zaskřípěním prodřených brzdových destiček zastavila.

Dívka ospalé rozlepila oči a spolkla slinu, co ji vytékala z úst. Eva se zasmála a mírně ji popravila rozcuchané vlasy.

"A jsme tady, holka," oznámila zřejmou věc, přičemž pokynula rukou ven z auta.

"Vážně? To by mě ani ve snu nenapadlo," zamručela Katka a pomalu se narovnala. Nejraději by ihned vyskočila a vystřelila ven z auta přímo do areálu stáje. Ano stáje, teta Ivana totiž vlastnila ne zrovna nejmenší jezdecký areál.

Kateřině se vždy zdál obrovský a naprosto úžasný. Vždy toužila na nějakém takovém místě žít, vždy se chtěla naučit jezdit. Koně jí přišli naprosto úžasní a překrásní. Pokaždé, když se tu jednou za čas zastavili jí teta několik minut povozila a ona z toho byla nadšená ještě celý týden.

Nadšeně koukala z okýnka a mírně se usmála, když uviděla zvědavého hnědáka stojícího u hrazení, jenž je zvědavé pozoroval.

"Jdeme? Nebo chceš zůstat v autě celý den?" zeptala se s úsměvem Eva. Při pokládání otázky už však měla pootevřené dveře a pomalu vylézala ven.

Katka ještě chvíli počkala, až bude matka zcela venku a udělá krok k obytné budově, než se odhodlala vylézt taky.

Snažit se dozvonit na domovní zvonek by bylo zbytečné jako tahat dříví do lesa. Ivana byla málo kdy k zastižení a v domě se přes den téměř nevyskytovala.
Eva proto vytáhla mobil z kapsy a vytočila číslo své sestry. Přístroj stále hučel u ucha a na druhé straně ho nikdo ne a ne zvednout.
Na obouch už šla znát nervozita. Stali u schodiště, které vedlo k dvoukřídlým dveřím domu.

Kateřina se, s rukami zaraženými hluboko v kapsách tmavé mikiny, nervózně rozhlížela kolem a přemýšlela, co bude dělat až se teta objeví. Už přes rok ji neviděla a nevěděla, jak se k ní bude mět zachovat.
Ano Kateřina měla trochu problémy se socializací. Byla introvert každým coulem. A vlastně by se dala považovat i za autisty, jen k tomu neměla papíry.
Zrovna zalétla pohledem směrem k otevřeným vratům stáje, když uviděla Ivaninu vysmátou tvář. Nejistě polkla a uhla pohledem, než si jejího pohledu stihla Ivana všimnout.

Co teď? zeptala se sama sebe v duchu.
Pak však zaslechla zvolání své matky a už nebylo pořádně co řešit.
Eva se rozběhla ke své sestře a padla ji kolem krku.
Kateřina nerozuměla, co si říkají, ani ji to vlastně nezajímalo. Pomalým krokem se k nim blížila a doufala, že objímání nepotká i ji, proto si raději stále držela bezpečný odstup.

Po chvíli se obě ženy konečně uklidní a Ivana si všimla i jí.
"Ahoj, Katy. Tys zase vyrostla," promluvila na ni svým rozjařeným hlasem dost hlasitě, až Kateřina opět trochu víc znejistěla.
"Ahoj," odvětila tiše a chytla se jednou rukou za zápěstí druhé.

Ivana byla vždy vnímavá, z dívčina postoje si vyčetla, že bude nejspíš lepší trošku zvolnit a tak tak učinila. Jemně se na Katku pousmála a už klidnějším hlasem vyzvala obě ženy k odnesení věci do nového domova.

Po zdlouhavém otevírání zaseklého kufru legendární Feldy, se Kateřině konečně povedlo vytáhnout matčin a posléze i svůj kufr.
"Díky, Katy," zašveholila jemně Eva, vzala držadlo svého kufru a táhnouc jej za sebou, dále pokračovala v předešlém hovoru se svou sestrou.
Katka byla ráda, že ji nikdo nevěnuje pozornost. Zamčela auto a pomalu se vydala ve stopách dvou žen, jejichž rozhovor stále pokračoval.

Zafrkání ji donutilo zvednout pohled od země. Hnědák stal stále na stejném místě a zvědavě celou scenérií pozoroval. Pohazoval černým ohonem a stříhal ušima.
Když se na něj dívka upřeně zahleděla a pousmála se, mírně pozvedl hlavu a slabě zařehtal.
Katka by k němu nejraději šla a zkusila jej pohladit, ale neučinila tak. Chtěla prvně zjistit, kde bude bydlet, a kam se pak bude moci v případě nouze úkryt.

Přidala do kroku, když viděla, že se dveře do domu pomalu zavírají. Na koně bude mít času přeci jen ještě dost.

Ocitla se ve velké chodbě, jejíž stěny byly čistě bílé, jen dopůli pobyty tmavými dřevěnými latěmi. Bylo tu několik dveří, otevřených i zavřených, jeden velký otevřený průchod a za ním mohutné dřevěné schodiště do druhého patra, kam je Ivana vedla.

Kateřina byla celá zadýchaná, když se jí konečně podařilo těžký kufr vytáhnout až nahoru.
Schodiště stalo uprostřed dvou chodeb, které byly zpracovány stejně, jako ta dolní - bílá omítka a tmavé obložení.

Ivana ukázala vlevo. "Tam jsou pokoje pro ubytované," řekla a rozešla se směrem vpravo. "Vy budete bydlet se mnou na pravé straně pro domácí," oznámila s úšklebkem. "Teď tu žádný návštěvník nepřespává, takže jsou dveře do téhle chodby odemčené. Když tu ale někdo je, tak je většinou zamykám. Nepotřebuji, aby se mi někdo cizí potuloval po pokoji."

"Budeme s tím počítat," odvětila Eva. Kateřina mlčela. Naznala, že není nutno nic říkat.

"Můj pokoj je úplně vzadu, vedle něj je koupelna pak záchod. Tyhle dva pokoje vpředu jsou volné," popsala, kam všechny dveře na této straně chodby vedou. "Jsou skoro stejné, skoro nic v nich není, aby se nemuselo tolik uklízet. Jestli si je budete chtít nějak vylepšit tak prosím jsou vaše," dodala a pokynula, ať si vyberou a nastěhují se.
Eva, která byla vpředu automaticky zaplula do vzdálenějšího pokoje vedle záchodu.
Na Kateřinu tudíž zbyl pokoj na začátku chodby. Nijak jí to nevadilo, aspoň se nemusela rozhodovat.

Pokoj byl opravdu jednoduchý. Stěny byly jednoduše bílé, pouze na jedné straně vysel velký malovaný obraz hnědého koně. Podlaha byla ze středně tmavého dřeva. Byla tu spousta volného prostoru.
Nábytek byl jednoduchý. Postel, jedna skříň a starší křeslo vedle obdobně starého stolku.
Kateřině bylo jasné, že bude muset poprosit alespoň o psací stůl a aspoň ještě jednu skříň. Bylo tu zoufale málo úložného prostoru, a ten malý stolek jí rozhodně taky stačit nemohl.

Vyhodili ještě zbytek všech věcí z auta a pomalu vše začli vybavovat do svých nových pokojů. Což značnou chvíli trvalo.
Když ale bylo vše hotovo, matka s dcerou sešli dolů a usadily se společně v obýváku před televizí.
Ivana se protloukala někde po venku.
Kateřina by šla nejraději taky ven, podívat se na místní zvěřinec. Nechtěla však sama do nového skoro neznámého prostředí, kde nevěděla, kde co je a jestli tam bude někdo další.

'Audax' Další příběh o černém koniKde žijí příběhy. Začni objevovat