'Audax' Další příběh o černém koni

~2~

Ráno se vzbudila chvíli po východu slunce. Večer zapomněla zatáhnout, tak ji teď ostré ranní paprsky bodaly do očí a svým žlutým světlem osvětlovaly téměř celý pokoj.
Se zamručením se přetočila na druhý bok a snažila se znovu usnout.

Ještě chvíli se povalovala, spánek však ne a ne přijít.
Když pak ale uslyšela zaklapnutí dveří a kroky jdoucí kolem jejího pokoje ke schodišti, řekla si že by mohla vylézt taky.
Ležet už ji nebavilo, snad ji očekávání nenechalo posedět na místě. Jindy zvládla podřimovat třeba až do oběda.

Vstala tedy z postele, mírně se protáhla a oblékla si oblečení ze včera, které leželo pohozené na starém křesle v rohu.
Vzala hřeben a kartáček z vedlejšího stolku a vyšla do koupelny.

Posazená na vaně si se znuděným výrazem vyčistila zuby, pečlivě vyplivla všechnu tu hnusnou pastu a pustila se do rozčesávání dlouhých tmavě hnědých vlasů.
Každý kadeřník by nespíš pustil slzu, kdyby viděl jak se s případnými suky nijak nemaže a prostě škube dokud zámotek nepovolí nebo se neutrhne. Kateřina však chtěla být hlavně rychle hotová.

Sešla ze schodů a zamířila rovnou do kuchyně, odkud se již ozývaly hlasy její matky a tety.
Všechny se vzájemně pozdravili a Kateřina si usedla k nim k mohutnému stolu uprostřed jídelny.

Ivana musela vstávat opravdu brzy, už měla nakoupeno pro ně pro lidi i objednáno seno pro koně.
"Dřívějšímu prodejci shořelo pár stohů, tak volal, že v nejbližší době nebude moct žádný balík dodat," vykládala o svém problémů, "musela jsem teď narychlo sjednat někoho jiného."
Eva, kterou zvířata zajímala jen pramálo, byla po celý Ivanin monolog zabraná do vyškrabování naprosto prázdného kelímku od jogurtu. Kateřina ji však zbožně poslouchala, jako by vyprávěla bůhví co, a ne jen o tom, jak nějakému chlapovi lehlo popelem pár balíku suché trávy.

Ivana, jak už se říkalo, byla velmi všímavá, a tak si opět ihned všimla dívčina zájmu o vše, co se zvířat týkalo.
"Nechceš jít se mnou krmit?" zeptala se, když vstávala od stolu.
To se ví, že Kateřina neodmítla a rychle se zvedla taky, div nepřevrhla židli.
Když obě vycházeli ze dveří jídelny, slyšeli ještě Evino poučování o bezpečnosti, ale ani jedna je vlastně neposlouchala. Kateřina pouze protočila oči a Ivana se s nesrozumitelným zabrbláním usmála.

Venku byl příjemný raní chlad, vdáli se u lesíka povalovala mlha a všude se lesklá studená rosa. Ptáci zpívali svůj ranní koncert a v okapu na střeše se s hlasitým čimčaráním rvali zavalití vrabci, jistě řádně vykrmení loupežemi pšenice od slepic a nějakého toho krmiva koní.

Ivana odsunula posuvná vrata stáje a kolem ihned vyvanul intenzivnější pach koní.
Zvířata začla podupávat, řehtat a frkat.
Kateřina se neubránila úsměvu. Při pohledu na hlavy vykukující ze svých boxů ji přepadla touha si alespoň jednu z nich okamžitě pohladit.

"Tak jdeš?" zeptala se Ivana, když se za ní, při vstupu do chodby stáje, ohlédla.
Kateřina neváhala a rychlým krokem vyšla vpřed za svou tetou.

"Mám tady dvacet použitelných boxů a momentálně patnáct koní," začla vyprávět. "Mojich je těhle sedm na konci naproti sedlovně," ukazovala. Nikde se však nezastavovala a šla stále dále do místnosti se žrádlem, kde začla míchat příděly všem koním. Kateřina ji pozorně sledovala a poslouchala.
Pak naložila několik kbelíku na dvě kolečka a vyzvala Kateřinu, ať jedno vezme a jde za ní.

Dívka tedy uposlechla a udělala, co po ní teta chtěla.

"Na každém kbelíku je jméno koně," řekla, když zastavili u nejbližšího boxu. "Tohle je můj nejstarší kůň," pohladila čisté bílého bělouše po hlavě, "jmenuje se Sněhulák. To vidíš napsané i tady na boxu, podle těhle jmenovek a těch na Kbelících porozdáváš všechno žrádlo, co máš. Nemusíš do boxů lézt, vysypeš to tady tímhle otvorem."