'Audax' Další příběh o černém koni

~3~

Celý zbytek dne pomáhala ve stáji. Nosila, čistila, leštila, povídala si s tetou a hlavně se sbližovala s koňmi.
Zajímala se hlavně o těch sedm, kteří sídlili nejblíže u sedlovny.
Černý Rap, rezavá Veruna alias Veverka, dva kaštanoví valaši Bob a Luci (jehož jméno prý vzniklo díky lysině, jejímuž tvaru se říká lucerna a díky tomu někoho napadlo říkat mu Světlonoš, což je vcelku divné jméno, ale světlonoš se říká andělu Luciferovi, takže vznikl Luci), dále tu byla grošovaná kobyla originálně pokřtěná na Šimlu, hafligský valach Hafi (jemuž prý pár lidí přezdívá Azor) a samozřejmě bílý Sněhulák.

Právě se Sněhulákem se celý den sbližovala nejvíce. Do koní byla sice blázen, zpočátku však měla velký respekt, kterého ji však Sněhulák rychle zbavoval.
Prvně se neustále ohlížela, jak slyšela klapot jeho kopyt těsně za sebou a cítila jeho dech na krku. To ale postupně vcelku vymyzelo a ona tomu psímu koni začla rychle důvěřovat, že ji neušlape.
Bez obav jej začla drbat, zkoušet opakovat triky, jenž ji s tetou předvedli a sem tam mu dala kousek nějakého pamlsku.

S jinými koňmi do až tak blízkého kontaktu jako se Sněhulákem nepřišla. Jen pohladila tři staré vysloužilce, jenž natahovali krky přes ohradník a dožadovali se pozornosti a dva koně - Boba a Rapa vyvedla z boxů ven na louku.
Z těch krátkých procházek, kdy koně stěhovala ven, okamžitě poznala, že každý kůň je úplně jiná osobnost.

Bob byl přátelský vyšší koník, který svou přítulností nejspíš na každém vyžebral nějakou tu dobrotu, bylo totiž vidět, že je o něco tlustší než by měl být. Okamžitě Kateřině prohledal kapsy a jemným šťoucháním (z něhož měla prvně vcelku strach a nevěděla, co si myslet) se dožadoval neustálé pozornosti. Být bystřejší, určitě by byl jako Sněhulák. Takhle to ale byl takový hodný tupeček, kterého měl ale každý rád.
Kdežto Rap vypadal, jakoby jediné po čem kdy toužil byl klid. Byl to sice nádherný vraník, o kterém by každý na první pohled snil, při pohledu do jeho tmavých očí by však záhy zjistil, že tento kůň o vás naprosto nestojí. Nebyl zlý, jen jste si v jeho přítomnosti připadali jako zbytečný hmyz, který mu nestojí ani za švihnutí ocasem.

Kateřina se na něj ptala tety. Proč je takový. "Není zlý ani nepřátelský. Když ho poznáš, tak zjistíš, že právě naopak přátelský i je, jen je to takový koňský introvert, co má rád svůj klid. Když mu dáš prostor, půjde s tebou nakonec i do samotného pekla. Je to kůň, co se nebojí."
Kateřina chtěla říct že s tímhle depresivním koněm by v pekle rozhodně skončit nechtěla, pak si to ale radši rozmyslela. Přece jen to byl jeden z Ivaniných koní a ona ho musela mít (už podle toho, jak o něm mluvila) ráda.

Další koně tak zblízka nepoznala. Z dálky se je ale snažila aspoň trochu odhadnout.
Na první pohled ji zaujal strakáč, jehož zbarvení zde bylo nejvíc odlišné od ostatních. Odstíny hnědé byly lemovaný bílými poli a v tom všem svítilo jedno jasné modré oko (druhé bylo tmavé). Vypadal jako kůň akorát pro indiána. Prý se jmenoval, nebo spíš jmenovala Rybana a patřila jedné holce z blízké vesnice.

Další kůň, co upoutal její pozornost (nikoli však díky výraznému vzhledu), byla Ivanina ryzka Veruna. Kobyla pištivým řehotem vzbudila celé okolí. S vysoce zvedlou hlavou a ocasem poskakovala v pomalém kroku, jímž ji Ivana vedla do ohrady. Chvíli to vypadalo, že jí teta neudrží a kobyla vystřelí jak raketa - rovnou kamsi do jiné galaxie. Byl to poděs. Ale prý také úžasný skokan, který se jen tak nevidí.

Hodiny utíkali strašně rychle. A teta bohužel nakonec neměla čas ani na malé seznámení Kateřiny s jezdeckým sportem. Po zbytek týdne si totiž musela v péči o celý statek poradit úplně sama. Trenér odjel oslavit narozeniny nějakého příbuzného. A stájník zase musel náhle pryč kvůli pohřbu bratra, žijícího někde hodně daleko.
Kateřina nechápala, jak dokážou tak velký komplex obstarat pouze tři lidé. Ale na nic se neptala.

Asi v pět přijeli se senem, které se muselo odklidit do stodoly, aby nezvhlo. Byla to těžká práce, nakonec to ale zvládli ve vcelku krátkém čase.
I tak jim ale nezbylo už nic jiného, než koně postupně poodvádět zpět na jejich večerní stanoviště do boxů. Venku zůstali jen tři veteráni.

Nakonec šla teta zkontrolovat závoru na příjezdové cestě, zda je zavřena. Kateřina i Sněhulák šli vedle sebe za ní.
Bílé koňské tělo přímo svádělo k dotyku, tak mu dívka alespoň položila dlaň na hřbet. Valach na ni pohlédl svýma mírnýma očima a spokojeně frkl. Byl rád středem pozornosti.
Když jej zavírali do boxů, Kateřině to nedalo a musela se zeptat: "a proč jej vlastně zavíráš? Vždyť neuteče."
"Ne schválně by nikdy neutekl, ale nikdy nevíš, co se může stát. Koně jsou plachá zvířata, může se leknout a něco si udělat nebo začít prchat a pak až si uvědomit, že je jinde, než by měl být. Taky nevíš, kdo může v noci přijít," odpovídala Ivana.
"Bojíš se divokých zvířat?" pokračovala v tázání Kateřina.
Obě dvě jíž šly směrem k východu z maštale.
"Ani ne tak zvířat jako lidi," odvětila za chůze Ivana. "Když občas zapnu televizi a slyším, jakých zvěrstev jsou lidé schopni, tak bych nejradši kolem postavila dvoumetrové zdi s ostnatým drátem a elektřinou," pokračovala.
Kateřina jí musela dát zapravdu. Lidé ubližují zvířatům i jiným lidem až příliš často. A tady skoro mimo civilizaci by lehko mohli najít cíl svého hněvu a pak se rychle vytratit jako by tu nikdy nebyli.

Večeři připravila Eva. Všechny tři se sesedli u jednoho stolu a při i po jídle probírali různé věci. Kateřině se snažila co nejvíce zapojovat, mnoho témat ji však moc nebo vůbec nezajímalo a tak občas jen strnule seděla a přemýšlela o všem možném, co jí přišlo na mysl.
Ani jedna ze sester ji na její ignoraci nic neřekla. Eva už byla zvyklá a Ivana se asi rychle přizpůsobila.

Nakonec se rozloučila a vyšla nahoru do svého skromného pokoje. Vzala si pyžamo a šla do koupelny.
Po koupeli a veškeré hygieně padla do postele a za chvíli usnula.
Takhle utahaná nebyla už hodně dlouho. Ve starém domově v bytě se tolik neunavila. Po příchodu ze školy byla u sebe a krom vynášení odpadkového koše nevytáhla paty ven z domu.