'Audax' Další příběh o černém koni

~5~

Čas, který musela přečkat, než jí teta vezme na její první lekci ježdění, vyplnila hrou na honěnou se Sněhulákem.
Bělouš dováděl jako malé hříbě, že mu bylo už přes 20 a byl tím pádem zasloužený důchodce jej vůbec nezajímalo.

Kateřina si ještě nikdy nenašla kamaráda tak rychle, jako se sblížila s ním. Měla toho koně za oněch pár dní, co tu s matkou pobývaly, opravdu ráda.
Ne že by jí ostatní koně nějak vadili, nebo si k nim nemohla najít cestu, ale Sněhulák byl prostě jen jeden a neustále s ní trávil čas.
Po většinu času, kdy přišli pro ni cizí lidé, ať už na tréninky s tetou nebo samostatně, radši se vyklidila někam pryč a on ji vždy následoval. Neměla zájem o seznamování a od ostatních koní přesně nevěděla, co očekávat.

Celá zadýchaná se zastavila a nechala sněhuláka ať k ní doběhne a zastaví. "Ty seš šikula," pochválila ho a pohladila. Sněhulák ji vesele žďuchl do ramene a následně ožužlal ucho.
"Ale no tak!" zamumlala s úsměvem.
Z rozevřených nozder jí do obličeje ovál studený vzduch, jak prudce vydechl.
V dáli zavrčelo auto.
"Měli bysme už jít, ty kluků." Pohladila ho přes bok hlavy až přešla i na krk a pak se rozešla zpět ke stájím.

Na příjezdovou cestu klesal prach zvířený pneumatikami.
Oba přidali do kroku. Rozběhli se dolů z kopce. Stín lesa je rychle opustil.

"A tady jste," prohlásila teta, když je zahlédla.
Sněhulák k ní okamžitě naklusal a láskyplně se k ní pritulil. Bylo jasné, že je to její kůň.

"Byli jsme se trošku proskočit", řekla jí Kateřina, jakoby to nebylo jasné.

"Napadlo mě to. Neustále se spolu chodíte prosakovat. Hlavně když má někdo přijet."

Kateřina tentokrát neřekla nic. Nebylo taky co. Opravdu radši odešla do lesa, než aby se seznamovala s novými lidmi.

"Nechci vidět, jak to bude vypadat, až příští týden nastoupíš do školy," povzdechla si teta a vykročila směrem k výběhům s koňmi.

No to já taky nechci - pomyslela si a šla za ní.

"Tak co, půjdeš si chytit koně?" zeptala se Ivana. Ale bez čekání na odpověď k ní ihned natáhla ruku s vodítkem, které celou dobu nesla.

"A kterého?" zeptala se Kateřina a pro změnu ona na odpověď čekala. Zároveň si převzala i vodítko.

"Vem si Boba. Ten bude pro začátek nejlepší."
Ivana pootevřela bránu a nechala Kateřinu, ať vstoupí do výběhu.

Dívka skoro okamžitě zvoleného valacha našla. Většina koní k ní zvedla hlavy a všichni teď čekali, kterého z nich odvede. Pár z nich k ní dokonce pomalu vykročilo.
Rozešla se směrem k Bobovi, který byl právě jedním z těch, co jí šli i naproti.

"Bobe, pojď honem," zavolala na něj a hnědák nacválal.
Měla nutkání ucouvnout, nakonec však zůstala na místě a počkala, až se kůň trochu uklidní. Pak připla karabinu k jeho tmavě zelené ohlávce.
"Ty seš ale šikula." Podrbala jej.

Nemusela za vodítko vůbec tahat, Bob ji bez námitek následoval.

"No vidíš," pochválila ji teta a znovu pootevřela bránu, aby mohli projít.
U stájí je poslala dále do jízdárny, že skočí pro věci a oni ať se zatím trochu víc spřátelí.

Kateřina nevěděla, jestli může Boba odepnout a pustit jej, proto radši nechala karabinu na místě a s vodítkem v ruce Boba hladila, dokud teta nedošla.
Nesla velkou tlustou podsedlovou deku, madla a dlouhý lonž.
"Tak pojď sem s ním," přikázala a odložila věci na stojan od překážky.

Když byl kůň nastrojený, přikázala teta, ať na něj  Kateřina ze stupínku vyskočí.
Ta tedy bez okolků poslechla. Chytila se jednou rukou madla a přehodila nohu přes Bobův hřbet. Usadila se prvně vcelku křivo až příliš na jednom boku. Kůň pod ní navíc přešlápl a ona myslela, že hned spadne. Křečovitě se rychle chytla i druhou rukou a pokusila se rychle srovnat, což bylo těžké, když měla obě nohy ve vzduchu.
Bob zatřepal hřívou a znovu ukročit. Kateřina ještě více zesílila sevření rukou a i nohama se pokusila co nejpevněji přichytit koňských boků. Bob nespokojeně zafrkal.

"Uvolní se trochu," poradila jí teta.

"Bojím se, že spadnu. To nejde!" odpověděla trochu hlasitěji, než chtěla.

"Ale jde. Neboj Bob tě neshodí," uklidňovala ji.

Kdyby to tak byl aspoň Sněhulák - pomyslela na koně, kterého znala a věřila mu o dost víc. Věděla, že Bob není nijak zákeřný, ale taky ho párkrát viděla pod někým běžet a divoce vyhazovat. Nechtěla, aby najednou začal skákat jak kozel a ona na něm zrovna byla.

Ivana asi naznala, že nijak nepoleví. Otočila se tedy a mlaskla. Bob se rozešel vedle své paní a Kateřině nezbylo, než se pokusit udržet nahoře.

Nechápala, jak to může být tak těžké, vždyť ze země nebo z gauče před televizí to vypadá tak snadně. A teď ona tady je ráda, že se udrží v kroku. Věděla, že její motorika není nic moc, vždy se divila, že ji z tělocviku nenechali propadnout, ale toto.

Teta ji pomalu vodila kolem celé jízdárny. "Tak co, lepší?" Zeptala se.

"Ani mi nepřijde," odpověděla dívka, ale už se tak nebála. Připadala si o něco jistější a už se ani tak křečovitě nepřidržovala.

Teta s ní prošla ještě jeden okruh a pak zastavila vprostřed prostoru. "Tak teď tě nechám trochu se vzdálit, nepotřebuješ, abych vedle tebe neustále pochodovala."

Kateřina nevěděla, co tím myslí, dokud Boba nepřinutil a do chůze a nenechala ho šlapat v okruhu kolem ní, na dosah lonže.
Prvně ji vcelku vyděsilo, že u ní nestojí nikdo, kdo by ji v případě nouze mohl zachytit, po chvíli se ale vzpamatovala.

"Vidíš, už je to lepší," pochválila ji znovu teta. "Teď se zkus pustit a spoléhej se jenom na svůj sed."

Kupodivu se ani nijak nebranila a pustila se madel. Nic na tom nebylo, prvotní strach přešel.
Přeci jen i kdyby teď spadla, tak se vlastně nic nestane. Bob šel pomalu a žádná vražedná výška od země to taky nebyla.

"Perfektní! Teď zkusíme trochu zrychlit. Mlaskla a pobídla koně.

Bob naklusal.
Kateřina se rychle znovu chytla a pokusila se rychle znovu získat rovnováhu. Bylo to ale těžší. Celá nadskakovala a chvíli jí to trvalo.
Slyšela jak Ivana znovu mlaskla a Bob vskočil do cvalu. Ten ji přišel pohodlnější, než klus, i tak ale nekontrolovatelně poskakovaly nahoru a dolů a nebýt madel, nejspíš by už byla na zemi.

Bob všemu dodal korunu, když si najednou zvesela poskočil a vyhodil.
Kateřina se zavísknutím zpevnila stisk tak, až ji zabolely celé ruce až k ramenům.

"Vidíš, že se dá udržet, i když udělá něco, co nečekáš," usmála se na ni vědoucně Ivana.

Kateřina nic neřekla a radši se dále soustředila na držení rovnováhy. Bobův únik energie ji vcelku rozhodil.

"Tak teď zase zpomaluje do klusu a ty se pokusíš znovu pustit."

"Cože?"

"Počkej až se pořádně srovnáš a zkus to."

Kateřina prudce vedechla. "No dobře," zamumlala. "Bobe, buď prosím hodný."
Když se jí zdálo, že sedí pevně, zkusila ruce povolit. Hned se však opět chytla, protože se jí zdálo, že přepadává.
Tak to ještě párkrát zopakovala, dokud se to nepovedlo.
Najednou seděla na klusajicim koní, přišlo ji, že i vcelku sladěná s jeho pohyby s rukami zvedlými ve vzduchu.

Vše zopakovali ještě v cvalu.
Pak objeli pár koleček krokem, kdy se Kateřina posadila i bokem, takže jí obě nohy výseky dolů z jedné strany.
Nakonec nechtěla ani uvěřit, že už jezdili více jak hodinu. Čas utekl jako voda.

Ivana s ní zašla do Bobova boxů, kde jí ukázala, jak se o koně po ježdění postarat a až vše dodělali, byl akorát čas na zavření koní a večeři.