Se dvěma bratry

Kapitola 1.

Ani si nepamatuju, kdy jsme se přestěhovali do Konohy. Vím jistě, že jsme někdy bydleli ve velkoměstě, ale to už je hrozně dávno, vybavují se mi z toho jen ústřižky. Dnes bydlíme ve větší vesnici zvané Konoha a můžu říct, že už si nedokážu představit život mezi přelidněnými ulicemi a mrakodrapy. Měli jsme tu krásný pozemek, který patřil k nejdražším z celého kraje. Ještě před pár lety byste tu mohli zahlédnout i mé rodiče, dnes tu žiju se svými dvěma bratry. Starší se jmenuje Itachi a pracuje jako středoškolský učitel. Nepůsobí ale na škole, kterou navštěvuje můj mladší bratr Naruto. Oba jsou úplně jiní. Itachi zdědil milou stránku po mámě, rád pomáhá lidem a práce mu nikdy nedělala problém.
Naruto je sice adoptovaný, ale patří do naší rodiny a spíš byste čekali, že se podle toho bude taky chovat. Ale on se od Uchihů vždy výrazně lišil. Pořád ukazoval úsměv, snadno se s kýmkoli spřátelil, zatímco Uchihové tak snadno emoce nevyjadřovali.
Před pěti lety, kdy zemřeli naši rodiče a Itachi převzal jejich místo pána domu, bylo Narutovi jedenáct let. Pochopitelně to špatně snášel a uzavřel se do sebe. Už nebyl tím sluncem Uchihů, kterého každý znal. Ze dne na den a prostě od základů se změnil.
Bylo mi devět, když rodiče adoptovali dvouleté dítě. Pamatuju si, že jsem s ním nikdy moc nevycházel. Nechtěl jsem dalšího bratra, měl jsem Itachiho, který se pak zajímal víc o Naruta jak o mě. Žárlil jsem. Naruto okamžitě strhl pozornost celé rodiny na sebe. Máma jej milovala, asi nejvíc. Pořád ho nosila na rukách a hrála si s ním. Itachi ho chtěl učit mluvit a chodit. Táta se na něj smál a chválil ho i za žvatlaní. A pak jsem celou tuto famílii doplňoval já - prostřední, nedůležitý syn, poražený uslintaným miminem. Vzal mi v tu chvíli úplně všechno.
Po smrti rodičů se ale všechno změnilo. Itachi málem nedodělal vysokou kvůli péči o nás dva. Já si našel brigádu a pomáhal mu. Měli jsme ale štěstí v neštěstí, protože rodiče, tedy zvlášť máma, měla pojištěné snad všechno. Od domácích spotřebičů, až po demolici domem přírodní katastrofou. Proto jsme po jejich smrti dostali nemalý balík peněz. Byla to pojistka, kam hodně dlouho vkládala peníze, kdyby se jí a jejímu muži něco stalo, abychom my tři byli dobře zabezpečeni. Přišlo to jako na zavolanou...
Já a Itachi jsme se tedy starali a ještě pořád staráme o Naruta, který se ze smrti rodičů stále nedokázal vzpamatovat a před pár týdny se to jen zhoršilo. Začal lajdačit ve škole, vracel se domů hodně pozdě, mnohdy vůbec. Poslední dobou začíná být nezvladatelný a nespočetněkrát volali Itachimu ze školy, že se Naruto popral, někoho provokoval nebo urážel.
Důvodem byla parta, se kterou se teď stýká, mám dojem, že si říkají Akatsuki. Jedná se asi o pět kluků, co nechodí do školy a raději někde chlastají a kouří pod mostem. Samozřejmě, že se mně ani Itachimu takové chování nelíbí. Kdyby Naruto začal kouřit, asi bych mu sám dal pár facek a bylo by mi v tu chvíli jedno, že je skoro dospělý.
Itachi dělá vše, aby Naruto neskončil v nápravném zařízení, kde už má náš malý bratr jednou nohou nakročeno. Proto Itachi nechodí po zábavách, je buď v práci, nebo doma. Už kolikrát chtěl jít s kámoši ven, ale kvůli Narutovi nemohl. Říkal jsem mu, že ho nikdy neuhlídá. Ať už půjde s kámoši na pivo, nebo bude sedět doma u televize, Naruto se stejně z domu dostane a půjde za svou partou.
Taky bych rád podotkl, že Itachi nebyl ani zdaleka tak přísný, jako náš otec. Povahou byl po mámě, proto ho Naruto neposlouchal. Myslím, že je to jeden z důležitých faktorů Narutova chování. Itachi je postě měkkota.

***

Přede mnou ležel otevřený atlas, papír pojmů, co nám učitel vytiskl, a slepá mapa Ameriky, kde jsem všechny ty pojmy zakresloval. Zítra nás čekala důležitá písemka, proto jsem se učil. Kdyby to bylo na teorii, moc času bych učení nevěnoval. Tomuhle musel ale potřeboval věnovat trochu víc času.
Z přízemí jsem zaslechl hlasité prásknutí dveřmi. Typický důkaz, že se můj mladší bratr dostavil domů.
"Kdes byl?" zeptal se Itachi. Přes zavřené dveře mu nebylo dobře rozumět.
"Co je ti po tom," odbyl ho Naruto. To už se ti dva přesunuli blízko pokoji, který jsem s Narutem sdílel.
"Naruto, řekl jsem, že přijdeš v osm!" zpřísnil Itachi. Jenomže jeho hlas byl pořád nejistý. Neuměl někomu nadávat, natož na někoho křičet.
"Nezájem," zamumlal blondýn a padl na postel.
"Neválej se v tom špinavým po těch čistých peřinách!" rozkázal mu, ale Naruto nehnul ani brvou. Podle toho smradu, co si s sebou přivedl, šlo jasně usoudit, že byl v hospodě. Takže je mírně opilý a alkohol ho rychle uspal. Mluvit k němu bylo zbytečné.
Krátce jsem se podíval na Itachiho. Zase si vyčítal, že nedokáže být tvrdší, to jsem poznal hned.
"Ještě jednou nepřijdeš včas domů a máš domácí vězení," pohrozil mu nakonec. Naposledy se na mě podíval a rozhořčeně odešel. Přesně vím, co teď udělá. Sedne si do obýváku nebo ložnice a složí hlavu do dlaní.
"Že tě nežere svědomí," rýpnul jsem si do mladšího bratra. Předstíral, že spí, abych k němu nemluvil. "Itachi se pro nás může roztrhnout a ty takhle vyvádíš. Pěkný vděk."
"Drž hubu," zamumlal do peřiny. To už jsem si ho nevšímal a raději se věnoval zeměpisu.
Šel jsem spát okolo půl jedenácté. Patřil jsem mezi lidi, kterým stačí jen pár hodin spánku a vstanou, ani neví, co je to únava. Ovšem když mě probudíte uprostřed noci, jak to už mnohokrát udělal Itachi, to už je jiná písnička. To bych i vraždil.
"Sasuke," probouzel mě starší bratr. Lehce mi třásl ramenem. Byl v pyžamu, rozpuštěné vlasy mu padaly do obličeje, jak se nade mnou skláněl. Po tváři mu stekl pot a řekl bych, že jsem viděl zalesknout se i slzu. V měsíčním světle prosvítajícím skrz okno vypadal jako přízrak.
"Co je?" zeptal jsem se nevrle. Očima jsem střelil po Narutově posteli, protože jsem tušil, proč mě Itachi budí ve čtyři ráno.
"Naruto je pryč," vyhrkl a běžel do svého pokoje se obléknout. Stejnou rychlostí, jakou on běžel, jsem já vystřelil z postele a rychle jsem na sebe něco hodil. Zase nás čekalo několik hodin běhání po Konoze a hledání našeho mladšího bratra.
Něco jsem zapomněl zmínit. Při těchto "záchranných akcích" jsem se o Naruta bál víc než Itachi. I když jsem k němu byl vždycky chladný a na první pohled se zdálo, že jsem ho přímo nenáviděl, od malička jsem měl v sobě zakódovanou starost o svého mladšího sourozence. Jenomže to, co ve skutečnosti cítím, není jen strach o Naruta. Je to láska, a ne sourozenecká. Ano, je to tak. Miluju svého mladšího adoptivního bratra, který mě jaksi nenávidí, protože nenávist - to je to, co jsem mu vždy projevoval.
Ale o mých citech nikdo neví. Jak by asi reagovali ostatní? Chladný Sasuke Uchiha vzplanul láskou ke svému průšvihářskému bratrovi. No a co, že je adoptivní? Pořád to je požadováno za incest. Tím bych ohrozil nejen svou a Narutovu pověst, ale i Itachiho. Hodně lidí by si pomyslelo, že kolik Uchihů vzešlo z incestu. To je přece nepřípustné.
"Volám mu," oznámil jsem Itachimu, když jsme seděli v autě, a vytočil Narutovo číslo. Vyzvánělo to, ale nikdo to nebral. Nakonec mi známý hlas oznámil, abych to zkusil později. Nečekal jsem a volal mu znovu, avšak i tento pokus byl bezúspěšný.
"Kam chodívají?" ptal se Itachi. Už jsem slyšel, jak si zase vyčítá, že se nedal k policii, jako jeho otec, děd, strýcové, ale i spoustu rodinných příslušníků ženského pohlaví. Ale on chtěl být od malička učitelem. Snil o tom a dělal pro to úplně vše. Teď toho litoval. Kdyby byl policistou, mohl by Naruta lépe hlídat - alespoň tak to sám tvrdil. Já si myslím, že tohle v tom nehraje roli. Kdyby Itachi nebyl učitelem, co by se změnilo? Naruto by dál utíkal, stýkal se s tou svou partou a že je jeho brácha na straně zákona? Mohl by ho dát na pár hodin sedět, ale to by pro něj nebyl žádný trest. Podmínku? A co jako?
"Sakra, kde jsou?" stresoval se Itachi. Zajížděl do jedné nepěkné ulice. Ta byla známá několika bary a hospodami. Naštěstí tu nebyli žádní feťáci. Teda až na ty v kasinu. Prý. Nevím, co je na tom pravdy, ale už dlouho slýchávám, že majitel toho podniku v něčem takovém jede. Ale zase pravidelně k nim chodí policie a hledá jakékoli známky drog. Ještě nic nenašli, když nepočítáme pár zákazníků, který už zfetovaní přišli.
"Uklidni se. Však bude maximálně opilej," řekl jsem ospale. Znovu jsem zkusil vytočit Naruta. Pořád nic.
"Támhle je!" zvolal zničehonic Itachi. Přijel blíž k partě kluků sedící na nízké zídce. Něco popíjeli a při bližším pohledu jsme s Itachim zjistili, že chlastají alkohol.
Itachi zaparkoval pět metrů od nich. Zablikal světly na Naruta na znamení, že má okamžitě dostavit svůj zadek do auta. Viděl jsem, jak je Itachi naštvaný. Snažil se vypadat neústupně, ale upřímně mu to nešlo. Spíš mi připomínal nasranou čivavu.
"Uchiho Naruto, jedeš domů!" zavolal z okýnka a dvakrát stiskl klakson. Náš mladší bratr přitom předstíral, že nás nevidí. Jednou se za nám ohlédl, pak nás dál ignoroval a jeho "přátelé" se nám smáli.
To už jsem ztratil nervy. Odepnul jsem si pás a vylezl z auta. Itachi se mě snažil slovně zastavit, ale na to jsem byl až příliš naštvaný. Došel jsem ke svému mladšímu bratrovi, chytil ho za bundu a vyzvedl na nohy.
"Co jako děláš, debile?!" vyjekl na mě a hrubě mě odstrčil.
"Mně nadáváš do debilů, zatímco si tu vesele chlastáš ve čtyři ráno a sereš na to, že máš jít za pár hodin do školy?!" zakřičel jsem po něm. Jeho oči mě propalovaly. Nenáviděl mě. Kéž by si uvědomil, že on je důvodem, proč jsem k němu tak hnusný. Jenomže jemu vysvětlovat, jak by se měl chovat, je jako házet hrách o stěnu.
"Proč bysem tam jako měl chodit?! Prachy už mám!" uchechtl se při poslední větě a jeho parta společně s ním.
"Teď ano," souhlasil jsem s ním. "Ale zapomeň, že tě Itachi nebo já budeme živit. Až ti skončí škola, potáhneš si najít práci, nebo vypadneš z baráku. Ani jeden z nás tě na krku mít nebude."
"Pff," mávl nad tím rukou. "Itachi by mě nevyhnal z domu, na to nemá koule, srab," smál se dál.
Chytil jsem ho pod límcem a podíval se mu zblízka do očí. Až když mu spadla láhev s pivem na zem a roztříštila se, uvědomil jsem si, že se mě momentálně bál.
"Takhle o mém bratrovi mluvit nebudeš, je ti to jasné?!"
"Sasuke," zastavil mě náš starší sourozenec. Kdyby mi nepoložil ruku na rameno, asi bych z toho blondýna vymlátil duši a vyzradil, že je adoptovaný. Ano, Narutův pomalý mozek dává mně a Itachimu čas oznámit Narutovi, že je adoptovaný, až na jeho dvacáté narozeniny. "Jedeme domů," rozhodl klidně starší brácha a donutil mě Naruta pustit.
"Rozluč se," rozkázal jsem blondýnovi a vrátil se do auta. Za pár hodin mě čeká zápočťák a já si tu hraju na hoňku se svým bratrem.