Se dvěma bratry

Kapitola 5.

Odvléct Naruta do jeho pokoje nebylo jednoduché. Už se začínal probouzet, trošičku vystřízlivěl a začínal mluvit. Samozřejmě se snažil ode mě odtrhnout, protože - cituji jeho slova: "Nepotřebuju pomoc." Můj mozek na to už ani nereagoval, prostě jsem ho neposlouchal. Kdybych ho nechal jít samotného, těžko by udělal dva kroky

"Bude v pořádku," sdělila Sakura, když ho naposledy pohladila po čele. To už ležel ve své posteli.

"Ráno bude mít kocovinu jak kráva, ale bude v pohodě," potvrdil jsem, jako bych tomu nevěřil, a sundal si sako. Letmo jsem chytil růžovlásku za ruce a přistoupil k ní blíž. Líbilo se mi, jak pokaždé v takové blízkosti zčervenala. "Spíš mě mrzí, že jsi musela kvůli nám odejít -"

"Sasuke, tohle neřeš. Však můžeme jít jindy, pořádají to skoro každý měsíc, o nic nejde. Teď je důležitější, aby byl Naruto v pořádku. A ty, abys byl v pořádku," její rty, červené od matné rtěnky, se roztáhly do milého úsměvu. Vzpomněl jsem si na mámu, taky se takhle usmívala. Říkala mi tím, že všechno bude dobré.

Prsty mi přejela po tváři a přitáhla si mě pro polibek. Automaticky jsem obtočil ruce kolem jejího pasu a přebral dominanci. Natiskla se na mě a dožadovala se víc. Nebránil jsem se. Už už jsem měl v plánu ji zavést k sobě do ložnice, když se ozvala třetí osoba.

"Je mi špatně…" zamumlal Naruto a naklonil se z postele. Okamžitě jsem běžel pro kýbel a podsunul ho pod Narutovu hlavu. Sakura ho začala konejšivě hladit po zádech, jenomže to se mu nelíbilo. Vzápětí se prudce otočil a strčil do ní. Štěstí, že neměl skoro žádnou sílu a že jsem rychle zakročil já, jinak by Sakura nedopadla dobře, vzhledem k tomu, že náš pokoj zrovna nepatřil mezi největší v domě, právě naopak. Proto zde platilo zvýšené riziko úrazu o nábytek.

"Zbláznil ses?! Víš, co se mohlo stát, tupče?!" začal jsem po něm nemilosrdně křičet. "Chtěla ti jenom pomoct!"

"Sasuke, nekřič prosím," kníkla Sakura. V ten moment mnou probil elektrický výboj a polil mě studený pot. Uvědomil jsem si, že tohle je jedna z mých stránek, kterou jsem jí za žádnou cenu nechtěl ukázat. Stačilo jedno vyprovokování a už ji děsím.

"Doprovodím tě domů," nabídl jsem se.

"Měl bys tu zůstat s Narutem," protestovala. Nechala se odvést ke dveřím, dokonce jsem jí pomohl obléct její svetřík.

"Ten si poradí," odfrkl jsem si při zavazování tkaniček.

"Ne, Sasuke. Zůstaň tu s ním. V tomhle stavu by tu neměl zůstávat sám. Nejen kvůli tomu, že je opilý, ale… je to prostě Naruto, znáš ho, a líp než já," stiskla mi dlaň.

"Nejde jenom o Naruta, nemůžu tě přece nechat jít v deset večer samotnou domů," vysvětlil jsem svoje obavy.

Růžovláska se zasmála.

"Vždyť je ještě trochu světlo. Jestli máš ale o mě takový strach, můžeš mi zavolat taxi." To znělo přijatelně. Budu mít klidné svědomí, že přijde domů v pořádku, navíc mám stále Naruta pod dohledem.

Ode dveří jsem jí zamával a jakmile se mi taxi ztratil ze zorného pole, zavřel jsem hlavní dveře a pomalu se vydal po schodech nahoru. Doufám, že si to aspoň trochu užila. Jen škoda, že nám to Naruto zkazil.

Tak mě napadá, kde je Itachi? Ne, že bych měl o něj strach, vždyť je dospělý, zodpovědný, postará se o sebe. Jsem jen zvědavý, co asi zrovna provádí.

Naposledy jsem šel zkontrolovat Naruta a přinesl jsem mu sklenici vody. Seděl na posteli jako hromádka neštěstí. V okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly, uhnul hlavou na stranu. Vážně, on je ještě děcko.