Se dvěma bratry

Kapitola 2.

Celý den jsem byl nevrlý a mrzutý. Od čtyř hodin jsem už nespal. Raději jsem si sedl ke stolu a ještě trochu se učil pojmy ve slepé mapě. Nemohl jsem spát, jak jsem byl naštvaný. A Narutova přítomnost mě dráždila o to víc. Štěstí, že spal. Kdyby na mě jenom promluvil, už bych se vážně neudržel a jednu mu vrazil.

"Sasuke? Ty nespíš?" podivil se Itachi. Sedl na mou postel, odkud sledoval Naruta, jak klidně oddechuje.

"Ještě se učím, nemůžu spát. Ty by ses měl aspoň trochu vyspat," poradil jsem mu. V tom tichu jsem slyšel myšlenky, které se odrážely v jeho výrazu, který jsem v šeru těžko viděl. "Přestaň s tím," zarazil jsem ho dřív, než by cokoliv řekl. Nechtěl jsem zase poslouchat, jak je špatný rodič, že se ani neumí postarat o puberťáka. Omílal to pořád dokola, že to i jeho samotného muselo nudit a štvát.

Itachi si jen povzdechl a svěsil hlavu. Hleděl na své spojené ruce a hrál si s nimi.

"Nemůžeš za to," chlácholil jsem ho jako vždy. Vím, že mu to moc nepomůže, ale někdo mu to musí říct, když on sám si to neřekne. Pořád hází vinu na sebe. Místo toho, aby se snažil napravit Naruta, hledá chyby u sebe.

"Přemýšlel jsem," řekl tiše, aby Naruta nevzbudil. "Možná bude lepší, když mu to řekneme..."

"A co se tím změní?" zeptal jsem se trochu naštvaně. "Bude jenom víc nezvladatelný. Začne pátrat po svých biologických rodičích a dost možná uteče z domu, protože nejsme jeho pravá rodina. Je hloupost mu to říkat."

"Ale co jiného mám dělat?" zeptal se plačtivě, ale nebrečel.

"Ty nic," odpověděl jsem a sedl si k němu. S pohledem na Naruta jsem Itachimu stiskl rameno. "Ty už jsi toho udělal hodně."

"Tak proč se tak chová? Já to prostě potřebuju vědět. Jestli mu něco chybí, rád mu to dám," nabídl se hned. Asi si myslel, že Naruto chce herní konzoli, ale protože to neřekne nahlas, dává to najevo kamaráděním s Akatsuki, pitím a chozením za školu. To znělo pěkně hloupě.

"Asi mu nic nechybí. Možná je to naopak. Možná má něčeho přebytek a to mu zvedá sebevědomí," vyřkl jsem svou myšlenku, která Itachiho zaujala.

"Peníze," vydechl bratr. "V přepychu žil pořád, proč by začal teď?"

"Protože předtím tu byl táta," odpověděl jsem smutně. Vzpomínky na našeho přísného otce se mi málokdy vracely. Častěji jsem vzpomínal na mámu.

"Já to věděl," posmutněl znovu Itachi a hluboce si povzdechl. "Je to mnou. Nedokážu na něj být tvrdý."

Jenom jsem protočil očima. Tyhle kecy mě už vážně začínaly vytáčet. Slyšet to pořád dokola mě znechucovalo.

"Zkus mu dát volnou ruku. Možná, že když si ho nebudeš všímat, přestane."

"Myslíš, že to dělá kvůli mojí pozornosti?" zamračil se a podíval se mi do očí.

Pokrčil jsem rameny. Byl to jen další z odhadů, ale zkusit se to může. Upřímně jsem si sám nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad, ale nic jiného už mě nenapadlo. Ne nic, co bychom ještě nevyzkoušeli.

"Sasuke-kun?" oslovila mě spolužačka. Jak dlouho se už snažila získat moji pozornost? Nestávalo se mi často, že bych se ztratil ve vlastních myšlenkách. "Nemáš dneska po škole čas?" zeptala se vesele. Stála přede mnou růžovlasá dívka v bílé košili, fialovým svetříkem a kratší fialovou sukní. Musím uznat, že jí to slušelo.

Nejdřív jsem chtěl její nabídku odmítnout, ale pak jsem si vzpomněl, o čem jsme s Itachim mluvili. Když si Naruta nebudeme nějakou dobu všímat, přestane tak vyvádět, začne zase chodit do školy a uvědomí si, čí jméno nese. Vyhnout se teď domovu je dobrá příležitost.