Se dvěma bratry

Kapitola 4.

Naruto se o karnevalu samozřejmě taky dozvěděl, ale až do poslední chvíle nevěděl, že se na něj chystáme i my. Itachi se nejdřív netvářil, že by chtěl jít, ale nakonec jsem ho přemluvil. A protože se letošním tématem stal film, vyfasovali jsme černé obleky a černé brýle. Já jsem byl agent S a Itachi agent I. Sakura se převlékla za Alenku a musím říct, že jí to vážně slušelo. Ale moc se k nám nehodila. Kromě nadpřirozena neměli Muži v černém a Alenka v říši divů nic společného. Vedle sebe jsme vypadali opravdu zvláštně.

A Naruto? Toho jsme ignorovali. Nijak zvlášť se nepřipravil, jenom se oblíkl, aby vypadal stylově a šel za námi celou dobu jako ocásek. Překvapilo mě, že hned nešel za svou partou, když jsme tam dorazili. Jenom jim zamával z dálky, že je zdraví a tím to haslo. Byl jsem zvědavý, kam se dnešní večer bude ubírat.

Všichni jsme se posadili k jednomu stolu, odkud jsme prozatím jen sledovali dění. Zkontroloval jsem Itachiho. Vypadal uvolněně a docela se i bavil. Hlavou kýval do rytmu hudby a pokukoval okolo. Kdyby tu ale s námi nebyl Naruto a tím pádem by ho Itachi neměl na očích, nervózně by poklepával nohou a každou chvilku by přemýšlel o odchodu. Raději by se nervoval doma, v soukromí.

"Nazdar agente," oslovila nás jedna Locika, pohledem ale visela na Itachim. Ani mě nepřekvapilo, že se jedná o muže, takových transvestitů tu bylo hodně a samozřejmě to dělali jen z legrace. "Zatancujeme si?" usmál se blondýn šibalsky.

Itachi se už nadechoval, že odmítne, ale v tom jsem do toho vstoupil já.

"Agent I velmi rád tancuje," vrátil jsem mu úsměv a popostrčil bratra, aby se zvedl a šel na taneční parket.

"To ráda slyším," zaculil se blondýn a pohodila si vlasy ze strany na stranu. Až když jsem uviděl bratrův šokovaný a trochu i zděšený výraz, uvědomil jsem si, že dost možná není gay a já mu jen znepříjemnil večer. Tak doufám, že to zas tak zle nevezme a trochu se pobaví.

"Půjdeme taky?" zeptala se Sakura. Hned jsem přikývl a oba jsme se energicky zvedli.

"A já jsem vosk?!" vyjel po nás uražený Naruto. Ruce nechal rozevřené stejně jako ústa. Nechápal, jak jsme ho mohli celou tu dobu přehlížet.

Sakura se na mě lítostně podívala a povzdechla si. Mně Naruta líto nebylo. Za tohle všechno si stejně může sám, takže nějaké výčitky svědomí u mě nehráli sebemenší roli.

"Si běž taky zatancovat, ne? Co ti brání?" zasmál jsem se a odvedl Sakuru více doprostřed parketu. Měl jsem oči jen pro ni, ale hlavou se mi myšlenky točily kolem Naruta. Nechal jsem ho tam sedět samotného. Neměl jsem strach, že by něco vyvedl, s tím jsem počítal. Spíš jsem se bál, že by s někým začal tancovat a nakonec by s ním třeba i odešel. Kvůli tomu jsem po něm občas koukl, jestli tam ještě vůbec sedí.

Se Sakurou jsme se posadili celí upocení jako po maratonu. S úsměvy na tvářích jsme se ještě bavili o tanci, smáli se a ukazovali si prstem na nejzvláštnější, nejzábavnější a nejujetější kostýmy.

Taky jsem si všímal blondýna, jak jen uraženě sedí s rukama na hrudi, v obličeji zelený závistí a se vztekem v očích. Byl jsem rád, že žárlil na mou přítelkyni. Byla vážně pěkná, chytrá - kdo by ji nechtěl, že?

"Pojď sem," pošeptal jsem. Neměla šanci mě slyšet i kdybych mluvil obvyklou hlasitostí. Spíš mi šlo o to, aby mou artikulaci zachytil Naruto. A pak i to obtočení ruky kolem růžovlásčina krku a polibek na rty. V tomhle momentu jsem neřešil slib, že to budeme držet v tajnosti, jako spíš donutit Naruta zakročit. Chci, aby si uvědomil, že on není středem mého vesmíru a nebudu skákat, jak on píská. Já mám svůj vlastní život, který on svým chováním už prostě neovládal.