Se dvěma bratry

Kapitola 6.

V noci jsem skoro nezamhouřil oka. Jednak jsem si dlouho psal se Sakurou a omlouval se jí za svého bratra, a jednak jsem měl o čem přemýšlet. Nejlepší by bylo si spolu pořádně a v klidu promluvit, jenomže už jsme to uzavřeli. Nikdy se to nestalo.

Už v pět ráno jsem odložil mobil, na kterém jsem z nudy hrál hry, vstal z postele a šel si udělat kafe. Cítil jsem se na hadr. Celé tělo jsem měl ztěžklé, mozek byl spíš připraven zapnout úsporný režim, než aby přemýšlel.

Seděl jsem v kuchyni v županu jak duševně chorý, pohled mi směřoval kamsi do stěny, v ruce hrnek s kávou. Štěstí, že jsem se neviděl, musel jsem vypadat jako zombie. Jediná známka života na mě bylo mírné pohupování díky tlukotu srdce.

Pevně jsem sevřel oční víčka k sobě a rychle je zase otevřel. Původně jsem si myslel, že mě to probere, ale jen jsem si díky tomu rozostřil vidění. Několikrát jsem zamrkal, abych zase viděl v HD kvalitě.

Polekaně jsem sebou trhl, na moment se mi zastavil dech. Někdo právě vešel. Byl jsem ze včerejška tak zmatený, navíc se mnou odmítal spolupracovat mozek, takže první, co mě napadlo, bylo vloupání. Jenomže odkdy lupiči vchází hlavním vchodem a navíc ještě hlasitě zavřou dveře? Jakože "Ahoj, přišel jsem vás vykrást!"

Zvedl jsem svůj zadek a i s hrnkem v ruce jsem přešel do chodby. Mírně se mi zamotala hlava, proto jsem se chvilku přidržoval stěny.

"Ahoj. Vzbudil jsem tě?" šeptal Itachi, když si rozvazoval tkaničky. Pravou rukou se přidržoval botníku, přes ni měl přehozené sako. Vlasy rozpuštěné a rozcuchané, kravata sice hezky uvázaná, ale pomačkaná, a podobně na tom byla košile. Jak mi mozek nepracoval, hned jsem si nevšiml, že má špatně zapnuté knoflíky. Co to mělo být? Snaha vypadat, jako že to byla klidná noc? Všechno nasvědčovalo opaku.

"Nespal jsem. Kdes byl tak dlouho?" Musel jsem se usmívat, jinak to nešlo. Po dlouhé době vidím bratra zase spokojeného, užívat si života, jak už dlouho nesměl.

"S jedním klučinou," přiznal se. Ve tvářích se mu ale objevila červeň, já ji viděl a nebyl to žádný přelud, tím jsem si jist. Taky se usmíval jak měsíček na hnoji.

Naklonil jsem hlavu, zvedl pravý koutek úst a pravé obočí.

"Nekoukej tak na mě," pokáral mě, ale tím se jeho úsměv jenom zvětšil, až se zasmál.

"Pak mi všechno povíš," rozhodl jsem a usrkl z keramického hrnečku. Zdálo se mi to, nebo ta káva byla ještě před chvilkou horká?

"To určitě," řekl ironicky a poplácal mě po rameni.

"Jo, jestli jdeš do koupelny, tak potichu, Naruto ještě spí," varoval jsem ho. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem ho zaskočil.

"On je doma?" podivil se bratr.

"Já vím! Neuvěřitelné, co?" řekl jsem energicky.

"A to jako přišel sám od sebe?"

"Ne tak docela," přiznal jsem. "Opil se a zvracel, tak jsem ho raději vzal domů. Zvláštní ale bylo, že byl celou dobu s námi. I když jsi odešel a my pak šli tancovat se Sakurou, pořád seděl na místě."

Itachi se zapřemýšlel, hlava mu to nebrala.

"Nebyla tam ta jeho parta? Ta - ta… Akatsuki?"

"Právě, že byla," přikývl jsem. Já věděl, co způsobilo Narutovu změnu chování, ale o tom se Itachi nesmí dozvědět. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. A ty máš na to, Sasuke, zapomenout, že? To ti jenom tak připomínám…