Se dvěma bratry

Kapitola 10.

V podnapilém stavu jsem spěchal na místo, kde měli údajně být moji bratři. Venku nepřestávalo pršet, proto jsem do nemocnice přiběhl celý promočený a zmrzlý na kost.

Ptal jsem se, hledal je. Koho z personálu jsem potkal, toho jsem se zeptal. Neustále jsem se rozhlížel a měl chuť projít všechny pokoje.

Světlé nemocniční zdi mě obklopovaly ze všech stran, nevěděl jsem, kudy kam. Bloudil jsem. Možná ne dlouho, ale mně to připadalo jako pět bolestných hodin.

Konečně jsem ho našel. Můj starší bratr seděl na lavičce před pokojem, hlavu v dlaních, vlasy si nechal výjimečně rozpuštěné.

"Itachi…" upozornil jsem ho na svou přítomnost.

Bratr se na mě ani nepodíval, pouze pravým ukazovákem naznačil směr, kudy se mám vydat. Ruku pak vrátil na své původní místo.

Vypadal jako z nějaké hororové hry. Ukáže mi cestu a já si v klidu dokončím další úroveň potřebnou na získání nových schopností.

Jenomže tohle není hra. Za dveřmi, kam jsem se právě hodlal vydat, ležel Naruto. A podle Itachiho zhroucení na tom nebude nejlépe.

Vzal jsem za kliku, stlačil ji a dveře otevřel.

Spadla mi čelist. Prudce jsem zalapal po dechu. Měl jsem strach. Strach o svého mladšího adoptivního bratra. Toho delikventa, co se domů vrací až kolem rána, a k tomu ještě nasáklej jak houba.

Rád bych se teď na něj zlobil, nadával mu, vzdal to s ním, jenomže tentokrát to nebyla jeho chyba, že skončil napíchnutý na přístroje.

"Dej mi klíče," požádal jsem Itachiho naléhavě a natáhl k němu ruku. Oči se mi nedokázaly odtrhnout od blondýna v kómatu.

"K čemu?"

Skoro jsem ho přeslechl.

"Mám v autě něco důležitého," řekl jsem vážně a dveře od pokoje zase zavřel. Moje mysl byla zatemněná alkoholem, vztekem a touhou po pomstě. Neuvědomoval jsem si, co dělám.

Můj plán jen kvetl, když jsem dostal vyžádané klíče. Ale místo toho, abych auto jen na chvíli otevřel, sebral danou věc a zase se vrátil, jak Itachi očekával, jsem si sedl na místo řidiče a nastartoval.

To zkurvený kasino mělo odjakživa špatnou pověst. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se tam Naruto vydá. Mám ale pocit, že tam úplně dobrovolně nešel, museli ho přemlouvat.

Nebo si to jen namlouvám, protože chci Naruta bránit, ale ve skutečnosti to je úplně jinak.

Přijel jsem domů. Neobtěžoval jsem se zout, vešel jsem v zablácených botách rovnou do kuchyně, odkud jsem z první přihrádky vytáhl nůž na steaky.

Prohlížel jsem si to ostří. Tímto se snadno zabije člověk. Čepel ostrá jako břitva se ve světle blesků leskla jako slída.

Ne. Nemůžu vzít nůž. Nemůžu být zas tak nezodpovědný. Sice jsem nasranej a mám chuť je zabít, ale nožem ne. To nemůžu.

Opřel jsem se o linku, nůž jsem už v ruce neměl. Z hluboka jsem dýchal. Nepřemýšlel jsem. I když jsem se snažil uklidnit, vztek mě ovládal víc a víc.

Otočil jsem se na patě a vyběhl do svého starého pokoje. Tam jsem sebral baseballovou pálku a bez dalšího zdržování nasedl zpátky do auta.

Kašlal jsem na stěrače, kašlal jsem na rychlost, kašlal jsem i na bezpečnostní pásy. Tak se třeba zabiju nebo ohrozím ostatní řidiče, mně je to fuk. Musím se dostat do kasina. Musím si to s nimi vyřídit.