Se dvěma bratry

Kapitola 3.

Domů jsem přišel jak znovuzrozený. Kolem mě poletovaly endorfiny a nemohl jsem se přestat usmívat. Co chvilku jsem si prsty přejel po rtech, které mě ještě brněly z líbání.

"Jsem doma," oznámil jsem po příchodu. Zul jsem si boty a rozepl mikinu. Ani jsem neměl šanci se podívat na schodiště, kam jsem měl v plánu jít, když z obýváku vyšel můj starší bratr. Vrásky na čele mi napověděly, že Naruto není doma a Itachi si zase dělá starosti. Nejraději by mu už volal, že má přijít domů.

"Kde jsi byl?" zeptal se ze zvědavosti. Byl překvapen, že jsem přišel tak pozdě, normálně chodím po škole rovnou domů.

"Byl jsem s kamarádkou venku," přiznal jsem se. Zatím pomlčím o tom, že jsem s ní začal chodit. Pár dnů, možná týdnů to budeme držet v tajnosti, než se lépe poznáme a trochu si na sebe zvykneme.

"Kamarádkou?" podivil se Itachi. Vykulil na mě oči a jistě nevěděl, co si má myslet.

"Kamarádkou," potvrdil jsem a pohodil rameny. Věnoval jsem mu krátký pohled s úsměvem, aby si všechno mohl domyslet. Když se ale zeptá přímo, budu zapírat.

"Počkej, počkej," zamával rukama, jako by mi mával. "Kamarádkou?" hlas mu přeskočil, jak tomu nemohl uvěřit.

"Ano, Itachi!" zdůraznil jsem a stoupal po schodech. "Byl jsem s kamarádkou v kavárně a docela jsme se zakecali. Promiň, měl jsem ti dát vědět, že přijdu později," vysvětlil jsem a zmizel v pokoji. Myšlenky na Sakuru mě asi dlouho neopustí a vůbec mi to nevadilo. Když zavřu oči, cítím se, jako by tu byla se mnou. Její doteky, její vůni, ten pisklavý hlas, když se příjemně baví… Nerad bych něco zakřikl, ale asi jsem se zamiloval. Že by to mohlo být jen chvilkové pobláznění jsem okamžitě zavrhl.

Sotva jsem se převlékl do tepláků, už mi zapípal mobil s novou zprávou. Nemusel jsem hádat od koho byla, když jsme si před několika desítkami minut vyměnili čísla a Facebooky. Mohli jsme být pořád v kontaktu.

Sotva jsem viděl její jméno, zase jsem se začal usmívat. Zkousl jsem si ret a také jí napsal zprávu. Takhle to šlo asi půl hodiny, než jsem uslyšel bouchnutí dveří. Střelil jsem pohledem po digitálních hodinách na displeji a nestačil se divit. Jak je možné, že se Naruto dostavil domů tak brzy? Moc se mi to nezamlouvalo, proto jsem se raději omluvil Sakuře, že musím jít něco vyřídit a hned se vrátím, a šel zkontrolovat, proč můj mladší bratr přišel domů ještě před osmou hodinou.

Sotva jsem otevřel dveře, uslyšel jsem Itachiho, jak ho vyslýchá. Jak vidím, on ho nedokáže ignorovat, jak jsme se domluvili. Docela mě to naštvalo, ale zároveň jsem to chápal. Itachi je prostě až moc starostlivý.

"Jenom se ptám, kde jsi byl, není na tom nic špatného."

"Musíš mě furt kontrolovat?!" osopil se na něj blonďák.

"Tohle není kontrola, jen se ptám. Zeptal jsem se i Sasukeho, kde byl, když přišel později domů. Prostě mě to jenom zajímá," pokrčil Itachi rameny. Nebyl naštvaný, vážně se ptal jen ze zvědavosti. V očích mu svitla naděje, že by se Naruto vracel domů ještě před setměním, a to pravidelně.

Moje onyxové oči se setkaly s nebesky modrými. Bylo v nich překvapení a zvědavost, jako předtím v Itachiho kukadlech.

"A tys byl kde?" zamračil se na mě a pohodil hlavou.

"To mě musíš furt kontrolovat?" vrátil jsem mu s uchechtnutím. Ta škodolibost se mi zalíbila, že ji budu asi používat častěji. Na hrubý pytel hrubá záplata, chlapče.

Naruto se narovnal a už se nadechoval, že mi něco řekne. Kromě pohoršeného výrazu a pár nesrozumitelných zvuků z něj nevyšlo vůbec nic. Pohledem pořád přeskakoval ze mě na Itachiho, jako by nevěděl, na koho má začít dřív křičet.