Ztracenci v čase - ll Avengers FF ll

Procitnutí

Tma. To je to jediné co jsem viděla. Většinou když umřete tak uvidíte snad něco jiného, nebo ne? Já třeba myslela, že uvidíte nějaké světlo na konci tunelu, do kterého když vstoupíte, tak budete před nebeskou bránou a tam se rozhodne jestli půjdete do pekla nebo do nebe, ale ono nic, jen tma. Tak jo tady mě to nebaví. Počkat co když nejsem mrtvá? Tak jo zkusíme nažhavit nějaké smysly. Hm začneme nejméně pravděpodobným čichem. Tak jo, co cítím? Počkat, nějaká krásná vůně, Stevova vůně. Tak počkat, to mi nesedí, vždyť jsme zahučeli v ledu, i před nedávnem mi byla velká zima. Dobře tak zkusíme další už lepší smysl a to sluch. Dobrá tedy, takže slyším něco, počkat to je rádio a v něm vysílají nějaký zápas. Tak jo tohle už je vážně divný. Zkusíme něco dalšího a to ten nejdůležitější smysl a to zrak. Otevřela jsem oči a co vidím? Nemocniční pokoj ze starší doby, vedle mě zrovna probírajícího se Steva. Zaposlouchala jsem se do toho zápasu. Vždyť na tom zápase jsme byli se Stevem. Do pokoje přišla mladší, kudrnatá, hnědovlasá dívka oblečena v košili s kravatou a sukní.

,,Dobré ráno" nám popřála a podívala se na hodinky ,,nebo spíš odpoledne" jako vážně? Myslí si, že jsme blbí.

,,Kde to jsme?" řekli jsme oba docela rozhořčeně, protože na tom zápasu jsme byli.

,,Jste v nemocnici v New Yorku." vážně holka, vážně? to asi ne.

,,Kde jsme doopravdy?" řekla jsem už vážně naštvaně, ale držela jsem se.

,,Nechápu jak to myslíte?" tak ta je asi vážně vypatlaná, nebo něco tají a pravděpodobně to druhé.

,,Ten zápas, byl v květnu 41" začal Steve podíval se po mě ,,byli jsme na něm." řekli jsme už nastejno.

,,Takže se ptám znovu." pokračovala jsem a zvedli jsme se ,,Kde to jsme?" zeptali jsme se znovu.

,,Kapitáni" chtěla nás začít uklidňovat, ale to fakt ne tohle nesedí.

,,Kdo jste?" vykřikli jsme, i Steve věděl, že tu něco nesedí.

V tom trhli do pokoje nějací lidé, lekli jsme se a prohodili ty lidi, tím rádoby pokojem, protože měl stěny z papíru. Začali jsme utíkat, jen jsme se ještě podívali po okolí pokoje, byly tam plátna s fotky z ulice, ze starší doby. Rozeběhli jsme se dál, jen jsem za sebou slyšela jak ještě volá ,,Kapitáni stůjte!" no tak to určitě. Vyběhli jsme na chodbu, kde bylo hodně lidí a z rozhlasu se ozývalo ,,Opakuji, Kapitán Rogers a Kapitánka Grandová utíkají pryč" hned se po nás ti lidi rozeběhli, ale my jsme se jim vyhýbali a odstrkovali je z cesty. Vyběhli jsme ven z budovy na silnici, rozhlídli jsme se a rozeběhli po ulici dál. Doběhli jsme doprostřed křižovatky několika ulic a rozhlíželi se kolem. Tak jo tohle není normální, všude je to úplně nový, hrozně obrazů a zvláštních reklam. Najednou přijelo hodně černých aut a obklíčili nás.

,,Pohov vojáci." otočili jsme se a Steve si mě vzal radši blíž k sobě. Počkat, kdo to sakra je? Měl pásku přes oko, tmavší pleť a dlouhý černý kabát. Začal se k nám přibližovat a my jsme pochopili, že nám nechce snad ublížit.

,,Omlouvám se za to hloupé divadlo tam, ale nechtěli jsme vám hned způsobit šok." začal, jo tak to se mu moc nepovedlo.

,,Jaký šok?" moc jsem to nechápala.

,,Spali jste Kapitáni, skoro 70 let." dobrá, tak to doufám nemyslí vážně. Počkat, vždyť jsme tím pádem prošvihli vlastní svatbu. Se Stevem jsme se po sobě podívali a začali se rozhlížet po okolí.

,,Je vám dobře?" zeptal se opět jednoočko, nebo pirát, jo spíš pirát, to je lepší.

,,Jo, jen jsme prošvihli vlastní svatbu." řekli jsme se Stevem nastejno, fajn, taky si to pamatuje.

--------------------------------------------------

Ahoj všichni, je zde nová, trošku opožděnější kapitola, doufám, že se líbí.

Naši hrdinové se již probrali z věčného spánku. Tato kapitola mě docela dost bavila, protože teď začínají ty již více zábavné části.

Vaše Zcyttan