Neznámá

Zajatec

Probudila jsem se do chladného rána. Otevřela jsem oči a chtěla se posadit. Nešlo to. Ležela jsem svázaná silnými provazy ke kořenu mladého smrku. Ruce jsem měla svázané za zády a nohy pevně svázané k sobě byli přivázané k nízké větvi stromu.

Trhla jsem rukama, ale provazy byli až moc pevné. Zadřeli se mi do kůže a sedřeli ji. Znovu jsem sebou sekla, jedinou odpovědí mi však bylo pouze křupnutí v pravém zápěstí. Sykla jsem a znovu sebou trhla, tentokrát silněji než předtím.

Až teď jsem si všimla že tu nejsem sama. Vedle mě ležel-stejně jako já- svázaný Nordit. Všechny končetiny měl uvázané k sobě a svázali mu taky čumák z něhož tekla krev jak se provaz zařízl do kůže. Jen tam tak ležel a čekal co se bude dít. Pár metrů přede mnou si na zemi hověl velký černý dobrman. Jeho úkolem bylo nás hlídat.

Trhla jsem provazy a snažila se jakkoli z nich vymanit. Pes se na mě podíval bezcitnýma očima a hluboce zavrčel. Okamžitě jsem ztuchla v pohybu a jen sledovala jeho reakci. Ten mě ještě chvíli pozoroval a si začal lízat packu. Znovu a znovu jsem trhala rukama ale nepomáhalo to. Pes si mě každou chvíli prohlížel a někdy zlověstně zavrčel.  

Bylo mi vedro. Kapičky potu mi stékali po obličeji. Chtěla jsem si sundat teplou mikinu ale se zavázanýma rukama to nebylo možné. Naštěstí se po nebi honily četné mraky, které nepříjemné slunce na chvíli vyšachovali. Přemýšlela jsem nad plánem úniku z něhož mě vyrušil známý hrubý hlas.

,,Tak se zase setkáváme, slečinko.“ Řekl se smíchem tlusťoch, do něhož jsem nedávno zapíchla střep. ,,Mé jméno je Alfons a můj úkol je dostat tě odsud… …odsud z tohohle světa.“ Význam těch slov jsem nechápala. Podívala jsem se na něj s nechápavým výrazem v obličeji. Všimnul si mého pohledu a co nejdůležitěji a zároveň posměšně dodal. ,,Prostě tě zabít. Setnout hlavu, probodnout srdce… jednoduše tě zbavit tvýho proradnýho života „hrdinko“.“ Odplivnul si a výsměšně se zasmál.

Odvrátila jsem hlavu stranou a dál ho nevnímala. Nakonec se otočil a odešel. Až když byl nadobro pryč, vrátila jsem hlavu do původní polohy a přemýšlela nad jeho slovy.

Takže se smrti nejspíš nakonec nevyhnu. Tak jsem se snažila zachránit si život! Kvůli mně zemřel nevinný člověk a jeho věrný čtyřnohý kamarád k tomu nemá daleko! A to všechno je moje chyba! MOJE! Chtěla jsem brečet a do něčeho mlátit, vybít si svůj vztek ale ruce jsem měla svázané a stejně by to ničemu nepomohlo. Pomalu jsem začala věřit že se odsud dostanu jen zázrakem..

Pomalu nastal večer. Slunce vystřídali tmavé mraky a matné hvězdy se pomalu rozsvěcovali jako lampičky. Nebe temně zmodralo a jediným osvětlením byla malá pochodeň kterou asi před hodinou položil Alfonso vedle hlídacího dobrmana. I když pes hlídal celý den, únava na něm nebyla vůbec znát. Zkoumavýma očima si mě prohlížel a zrak neodtrhl ani tehdy, když před ním přistála jeho večeře. Ten pohled mě znervozňoval. Dokud ten pitomej čokl neusne, nemám jedinou naději se odsud dostat!

Přede mnou se objevila hubená postava Denise alias hubeňourka. Hodil směrem ke mně kus chleba. Došel ke mně a nožem mi rozřízl pouta na rukou. Jakoby čekal co hodlám udělat, vytáhl z opasku pistoli, namířil ji na mě a mezi zuby procedil: ,,Ani to nezkoušej ty proradná čubko!“

Promnula jsem si bolavá zápěstí. Místy byla zaschlá krev, jak o sebe provazy dřeli. Vzala jsem si chléb a zakousla se do něj. Byl tvrdý jak kámen ale nic jiného k jídlu tu nebylo. Když jsem dojedla dal mi napít trochu smrduté vody a pak mi ruce znovu svázal za zády, silněji než předtím. Pak spokojeně odešel k ostatním. Ti se váleli u malého ohýnku pár desítek metrů ode mě a vesele popíjeli víno. Vzrušeně mezi sebou něco pokřikovali, ale já si toho nevšímala.

Dřela jsem svázané ruce o drsný povrch kořene, k němuž jsem byla přivázaná.kdykoliv se na mě ten zrádný čokl podíval, ztuhla jsem v pohybu a čekala až sklopí zrak jinam.

K ránu byli provazy již značně roztřepené, ale stále drželi pevně při sobě. Ruce jsem měla celé zkrvavené a neustále mi jimi projížděla křeč. Pevně jsem scvakla zuby a dál dřela provazy o drsný povrch. Konečně trochu povolily a křeč lehce ustoupila. S mnohem větším zápalem jsem dřela provazy které vlákno po vláknu praskali, dokud se nepřetrhlo to poslední a mé ruce byli konečně volné. Byli studené jak led a cit v nich byl minimální. Nechala jsem je ležet za zády a jemně svírala a rozevírala prokřehlé prsty. Přitom jsem po očku sledovala psa, na kterého konečně padala únava. Už jsem se chtěla zvednout a rozvázat si ztuhlé nohy, když se tam objevil…

Tak tady je další část. moc se omlouvám ale jsem v devítce, mám horu učení.. mám rozepsanou další část kterou hodlám přidat zítra)) pro čtenáře mé druhé knížky, část přidám dnes nebo zítra. omlouvám se za dlouhé čekání :(

vote a comment potěší :33

Tuto část chci věnovat @eldest16