Neznámá

Starý příběh

Dveře vyřezávané složitými vzory ale už značně zašlé se otevřeli a v nich stál shrbený starý muž. Vyšel na terasu, která pod jeho kroky hlasitě skřípala. Jen jsem tam stála ruce těsně podél těla se zrakem upřeným na záhadného stříka. V ruce držel velkou pušku připraven ji kdykoliv použít. Prohlížel si mě ostrým, všeznalým zrakem. Udělala jsem krok vpřed. Okamžitě na mě proti mně namířil hlaveň pušky. Zastavila jsem a snažila se skrýt svůj strach.

,,Kdo jsi?“ zeptal se s puškou namířenou k mojí hlavě. ,,Co tu děláš?!“ rozhořčení a vztek byli z jeho hlasu velmi dobře znát.

,,Nevím kdo jsem ani jak jsem se tu ocitla. Pronásledují mě tři chlapy a chtějí mě zabít!“ začala jsem. Znovu jsem se nadechla a chystala se promluvit ale jeho tvrdý hlas mě přerušil.

,,Nevěřím, dokaž to!“ procedil skrz zuby a nabil tu strašlivou zbraň. Uvnitř jsem byla strachy bez sebe. Strach se mi rozlézal po každé mé buňce ale navenek jsem to nedala znát. Znovu jsem promluvila. Hlas se mi přitom trochu třásl.

,,Ztratila jsem je pod kopcem v hustém lese. Pokud mě tu najdou, hrozí nebezpečí i vám!“

Tak to abys co nejrychleji odsud vypadla!“ řekl s očividným nezájmem.

,,Prosím, potřebuju pomoc!“ klekla jsem si na kolena a pohlédla na něj. Do očí se mi drali slzy a já jen jen stěží zahnala pryč, ,,Věznily mě v domě poblíž pobřeží. Utekla jsem a teď po mě jdou!“ neudržela jsem se a začla vzlykat. Ten chlap si toho nevšímal a vypálil na mě další otázku.

,,Na tomhle ostrově je krom mého jen jeden dům. Jak vypadá?“ pořád mi nevěřil.

,,Takový bílý, se štěrkovou cestou. Z venku vypadá opuštěně, všude kolem roste jen tráva a pár keřů. Kousek vedle je kamenná studna a na ní navazuje les kterým jsem se dostala až sem. Už mi věříte?“ podívala jsem se na něj s prosebným výrazem v očích.

Přemýšlel nad mými slovy. Po chvíli vyndal z pušky náboje a kývnul na mě hlavou. Hlasitě jsem si oddechla a vyběhla k němu. Prudce jsem ho chytla v objetí a neustále opakovala slovo „děkuju“. Odstrčil mě od sebe a vešel do domu. Šla jsem za ním. Prošla jsem vchodovými dveřmi a tiše je za sebou zavřela. Ocitla jsem se ve velké místnosti, co měla sloužit jako obývák s kuchyní dohromady. Přede mnou stála malá kožená pohovka, místy značně popraskaná. Před ní ležel malý dřevěný stolek a na něm bylo poházeno spousta knížek a papírů. Kousek odtud, v mohutné kamenné zdi se rozkládal ohromný krb. Vesele v něm plápolal oheň a zaléval celou místnost hřejivým teplem.

 Muž odešel na druhý konec pokoje, do malé sluncem zalité kuchyňky, kde na starém sporáku něco zamíchal v omláceném hrnci. Přišla jsem k němu a prohlídla si kuchyň zblízka. Tvořilo jí jen pár skříněk s malou pracovní linkou, původně natřených namodro. Dávno už však barva ztratila svůj tehdejší lesk a sytost. Uprostřed na dřevěné podlaze trůnil obrovský, nejspíš dubový stůl. Plocha byla lehce poškrábaná ale i tak byl nádherný. Měl složitě vyřezávané nohy a kolem něj postávali čtyři židle. Muž na stůl položil hrnec s jakousi omáčkou a dva talíře.

,,Máš hlad?“ pohlédl na mě a aniž by čekal na odpověď nandal mi dvě naběračky omáčky a k tomu mi dal plátek chleba. Hladově jsem si sedla a pustila se do jídla. Teplá omáčka dělala dobře mému žaludku.

,,Je fo výforné.“ Pronesla jsem s plnou pusou. Opět jen pokýval a pak se taky pustil do jídla.

Celé odpoledne jsme pak strávily vyprávěním. Drikor-tak znělo jeho jméno- mi povídal o historii domu v němž mě ještě před nedávnem drželi.

,,Před sto lety koupil tenhle ostrov jeden překupník a postavil na louce za pláží malý dům. Nstěhoval se tam i se svojí ženou. Ta zanedlouho otěhotněla. Pod srdcem nosila malého chlapce. Nebylo jí však souzeno chlapce vidět a pečovat o něj, krátce po porodu totiž zemřela. Muž nemohl překonat bolestnou událost a i se synem se odstěhoval pryč odsud. Ten muž byl můj bratr. Zanechal mě tady abych se o všechno postaral. Aby ses nedivila jsem o třicet let mladší než on.“ Přitom se na mě pousmál a pokračoval v příběhu, ,, Když můj bratr zemřel, už dávno jsem o něm neměl žádné zprávy. Postavil jsem si zde nový dům, protože v tamtom starém jsem zůstat nemohl. Jednoho dne sem přijel jistý chlap. I když mu už bylo přes čtyřicet, hned jsem v něm poznal svého vnuka. V očích mu ale čišela krutost, nikdy jsem se mu tey neukázal. Schovávám se před ním už dobrých deset let. Nedávno sem přijel s dvěma chlapama a jednou dívkou. Ta dívka jsi nejspíš ty!“ podíval se na mě a po tváři mu přelétl lehký úsměv.

Dívala jsem se před sebe. Takže mě opravdu unesli! Drikor se zvedl od stolu, vzal nádobí a umyl ho. Pak si šel sednout na kožený gauč a tam si něco četl. Seděla jsem v kuchyni a přemýšlela. Kdo a kde jsou máma s tátou? Odkud jsem? Hledají mě? Měla jsem spousty otázek ale odpověď žádná. „Však já to časem zjistím!“ řekla jsem si pro sebe v duchu.