Neznámá

Útěk

Nemohla jsem usnout. Nakonec jsem vstala a jentak bez úmyslu přecházela po pokoji. Krátce jsem se koukal na poničené cihly. Třeba jsou natolik uvolněné, že je dokážu vyndat, abych se pak mohla prorvat otvorem uvnitř na druhou stranu.

Došla jsem k cihlové zdi a začala rukama ometat špatně udělanou maltu. Cihli však stále pevně drželi na svých místech. Porozhlédla jsem se kolem dokola a do očí mi padl železný stolek. Došla jsem k němu a zvedla ho. Byl celkem dost těžký.  Po zemi jsem ho dotáhla k poničeným cihlám. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla stolek nad hlavu. S co největší silou jsem jím praštila proti zdi a uskočila na stranu. Stolek s hlasitým žuchnutím dopadnul kousek ode mě. Znovu jsem jej zvedla a namířila s ním proti zdi. Stolek znovu s řachotem dopadl na zem. Jedna cihla byla lehce naprasklá ale pořád držela s ostatníma.

Tenhle pokus jsem zkoušela stále dokola snad stokrát! Cihly vůbec nechtěly od sebe. Unaveně jsem si sedla a opřela si hlavu o poničený stolek. Z čela mi rašily kapičky potu. Hřbetem ruky jsem je otřela. Teď to nemůžeš vzdát! Musíš se odsud dostat co nejřív! Mluvil na mě tenký hlásek v mé duši.

Znovu jsem se zvedla a roztřesenými prsty vzala nohy stolečku. S menšími obtížemi jsem ho zvedla a mrskla s ním o zeď. Ozvala se ohromná rána a cihly konečně trochu povolily. To mě přesvědčilo pokračovat. Znovu a znovu jsem vrhala stolek proti zdi se stále větším odhodláním, dokud se v něm neukázala malá skulina. Odhodila jsem stolek za sebe a rozeběhla se k ní. Rozzuřeně jsem začala vytahovat okolní cihly. Teď už to nebyl takový problém.

Po značné námaze jsem vytáhla poslední cihlu a odhodila ji k ostatním do kouta. S úsměvem na rtech a lehkým povzdechnutím jsem se sklonila k vytvořené skulině. Byla asi padesát centimetrů široká. Záhy mi však úsměv z tváře zmizel. Hned za cihlovou částí zdi kterou jsem s námahou vyrvávala byla další, tentokrát betonová. A tu jsem rozhodně železným stolečkem zničit nemohla.

Zařvala jsem a s pláčem se sesunula k zemi. Celá práce přišla vniveč! Všechno to úsilí bylo nanic! Hlavu jsem si položila mezi kolena. Chtělo se mi brečet ale slzy se nedostavily. Zvedla jsem zrudlé ale suché oči z podlahy. Pláčem bych stejně nic nevyřešila. Podívala jsem se z okna. Slunce pomalu zapadalo za obzor. Vstala jsem a malým kamínkem zaškrtla políčko s názvem Pondělí. Do úniku mi zbývali už jen tři dny.

Pod dveřma mi přistál chleba s kusem sýra a hrnek vody. Snědla jsem to během chvilky. Z té námahy jsem byla opravdu hodně unavená. Zalezla jse do postele a přikryla se děravou dekou. Poprvé od mého pobytu tady jsem usnula skoro okamžitě.

Když jsem se probudila, bylo už slunce na nejvyšším bodě. Pomalu jsem se zvedla. Všechny části mého těla mě šíleně boleli a dávali mi to jasně najevo. Podívala jsem se na rozbitou zeď a protočila přitom oči. Mohlo mě napadnout, že se odsud nedostanu tak snadno.

Zvedla jsem se pomocí rukou z postele. Dlaně jsem měla lehce sedřené a špinavé. Otřela jsem si je do šedého trika s dlouhým rukávem co jsem na sobě měla už od prvního probuzení v téhle díře. Stejně jako džínově modré kalhoty bylo již značně propocené. V místnosti začínalo být vedro, jelikož se tu za můj pobyt absolutně nevětralo.

Oči  se mi zatoulali na malou okenici. Sklo v ní vypadalo staře, jakoby se mělo každou chvíli rozpadnout. Utrhla jsem kus rukávu a omotala si jím pěst pravé ruky. Zhluboka jsem se nadechla a párkrát si poskočila na místě. To víte, jsem odjakživa stoprocentní srab! Rozeběhla jsem se k oknu a napřáhla pěst před sebe. Ozval se tříštivý zvuk a kolem se rozlétlo spousty střepů. Sklonila jsem hlavu, abych si chránila oči před sprškou skla. Když veškerý zvuk ustal, pohlédla jsem z okna před sebe. Bylo chladivé odpoledne. Ve vzduchu byla cítit slaná voda a jemný vítr mi čechral mé tmavě hnědé vlasy. Zavřela jsem oči a představovala si, jak běhám po písčité pláži. Chodidla se mi zabořují do jemného písku a příjemně mi ochlazují chodidla. Na moment jsem té iluzi uvěřila. Ale jak říkám, jen na moment.

Otevřela jsem víčka a zpod řas mi vykoukli zvědavé zelené oči. Otočila jsem k tomu co dříve bylo okno zády a pohledem sjížděla tmavé ebenové dveře. Na rozdíl od zbytku zdejšího vybavení vypadaly docela moderně. Stoupla jsem si k nim a dotkla se jich konečky svých prstů. Působily nedobytně, násilím bych se přes ně nedostala. Co budu dělat?? Já se odsud dostat musím! A to co nejdřív!! Snažila jsem se přemýšlet ale hlava mě neposlouchala.

Pod nohy mi dopadla malá plastová miska s ovesnými vločkami. Zhnuseně jsem se na ně podívala. Měla jsem však příšerný hlad a tak jsem se přemohla a nasoukala tu vločkovou kaši do sebe. Podle mého očekávání byla opravdu nechutná. Rozvařené kousky vloček nebyly ani trochu ochucené. Spolkla jsem poslední sousto a žaludek se mi přitom mírně zatočil. Tohle už vážně nikdy jíst nehodlám!

V ruce jsem ucítila palčivou bolest. Podívala jsem se na levou dlaňa uviděla malou krvácející ranku. Hlava se mi zatočila- krev jsem neměla zrovna v lásce. Očistila jsem si ránu a obvázala jí kusem deky. Můj pohled padl k rozmlácenému oknu v němž se kinklal velký střep skla. Opatrně jsem ho vzala do ruky. Byl celkem dost ostrý. Chvíli jsem přemítala a přendával střep z levé do pravé ruky. Ode dveří se ozval nějaký zvuk. Opřela jsem se o zeď a za zády střep schovala. Chvíli se nic nedělo a pak se otevřely dveře. V nich stál muž vysoké postavy s holou hlavou na níž bylo tetování kříže v plamenech. Zkřivil tvář v děsivý úšklebek a ještě děsivěji se zasmál. Došel až ke mně a neohrabanou rukou mě chytil za levou paži. Střep jsem naštěstí měla v té pravé. Společně se mnou vyšel z pokoje a zamířil na pravý konec chodby. Celou dobusi něco pobrukoval. Musela jsem každou chvíli popoběhnout, jelikož šel na můj vkus velmi rychle. Na konci chodby stáli neudržované schody. Vydali jsme se po nich dolů. Sešli jsme do místnosti z níž vycházeli troje zašlé dveře. Vydali jsme se těmi prostředními. Došli jsme do malé koupelny s modrými, místy rozbitými kachličkami. V rohu stála odřená vana a naproti ní ušpiněný ale nejspíš funkční záchod. Strčil mě dovnitř takovou silou až jsem se zapotácela.

,,Pořádně se umej ať nám neděláš ostudu až příde návštěva!“ řekl ještě s hřmotným smíchem než za mnou zamkl a odešel.

V rohu ležela hromádka čistého oblečení a mýdlo. Svlékla jsem se a vanu napustila až po okraj horkou vodou. Jen jsem tam tak ležela a užívala si jak ze mě voda smývá všechnu špínu a pot. Když začala voda pomalu chladnout, vylezla jsem ven a zabalila se do tmavého ručníku. Rychle jsem se utřela a převlíkla do čistého oblečení.

Rozhlédla jsem se kolem. V místnosti nebylo žádné okno a jediným zdrojem světla byla malá blikající žárovka. Začínala mi být zima. Vzala jsem do ruky střep a stoupla si z boku ke dveřím. Lehce jsem na ně zaťukala a čekala co se bude dít. Po chvilce se ozvali kroky. Muž otevřel se skřípáním dveře a vešel dovnitř. Na nic jsem nečekala a střep mu zarazila mezi lopatky co nejhloub. Zařval a chytil se za krvácející místo. Hbitě jsem ho obešla a utíkala pryč. Dostala jsem se do místnosti se třemi dveřmi. Otevřela jsem dveře nalevo a utíkala co nejrychleji.. Na konci chodby jsem prudce zatočila za roh a narazila do tmavé skříně. Byla to slepá ulička!

Za sebou jsem uslyšela sípavé kroky, které se rychle přibližovali. Popadla jsem těžkou dřevěnou židli a schovala se za roh. Snažila jsem se být co nejpotišeji ale byla jsem moc vystrašená. Za ohybem zdi se objevila nejdřív jeho hlava a pak celé tělo. Napřáhla jsem se a co nejsilněji ho praštila do břicha. Bolestivě se sklonil a zaskučel. Rychlým pohybem jsem ho oběhla a mířila zpátky ke dveřím. V nich se objevil druhý muž.

Byl celkově lehce pohublý ale v očích měl strašlivý pohled. S řevem vyrazil proti mně s rukama roztaženýma daleko od sebe. Jen jsem tam stála a sledovala jeho přibližující se postavu. Když byl dostatečně blízko, nastavila jsem nohu o kterou zakopl a svalil se k zemi.  Rychle jsem vyběhla pryč a běžela rovnou do těch posledních dveří. Bežela jsem jak nejrychleji to šlo na druhý konec chodby kde stáli velké vchodové dveře. Vší silou jsem do nich strčila a oni se otevřeli. Vyběhla jsem na příjezdovou cestu. Už jsem se chtěla rozeběhnout k blízkému lesíku, jenže jsem v dálce zahlédla přibližující se auto. Rychle jsem se schovala za blízký keř a čekala pomalu na zázrak.

Tady další kapitola. Pokud líbila můžete dát vote a pokud ne napiště mi co se vám nelíbí. Snad to není tak hrozné :DD