Neznámá

Šepot

Ten samý režim se opakoval den co den. Jídlo kolikrát značně nechutné mi nosily třikrát denně. Do západu slunka jsem koukala z okna a snažila se najít něco, co by mi prozradilo kde se zhruba nacházím. Jenže bílé pláže a tmavě modré moře se nacházeli skoro všude. Bezmocně jsem se sesunula k zemi a oddala se žalostnému pláči. Byla jsem v koncích.

Na chodbě zazněli něčí kroky. Přiblížila jsem se ke dveřím a položila ucho na studené dřevo-teď totiž ještě zdaleka nebyl čas jídla! Jakoby z druhé strany chodby se přiřítily další kroky. Napjatě jsem poslouchala. Zastavily se kousek ode mě a vzrušeně si spolu povídali. Nejspíš netušily že je někdo poslouchá.

,,Alfonsi musíme to skončit už se to nedá vydržet! Ta holka pomalu přichází k sobě a my nepotřebujeme problémy!“ hovořil naštvaně něčí hlas.

,,Denisi teď to nemůžeme vzdát! Co chceš udělat s tou holkou? Jentak jí pustit?? Vsadím se, že by jí někde poznali!“

,,Tu holku hodíme do studny tam jí pozná maximálně tak žabí princ!“ při těch slovech mi spadla čelist. Chtěli mě utopit!

,,To není tak jednoduchý! Šéf nám dal pokyny a těmi se musíme řídit!“

,,Šéf se tu neukázal dobrej měsíc! Docházejí potraviny! Tý holce stejně už pomalu nevím co dát do huby!“ zaburácel vztekle Denis.

,,Dej mi týden já ho sem nějak dostanu ať si s ní udělá, co chce!“

,,To už jsi říkal několikrát! Jestli ho tu ve čtvrtek –což je za tři dny- neuvidím v pátek okusí naše vězeňkyně teplotu zdejší studny!“ s těmito slovy odešel.

Alfonso si ještě něco odfrknul a pak se taky vydal pryč.

Moje zorničky těkavě pobíhaly ze strany na stranu. Za čtyři dny nejspíš umřu!! Musela jsem něco vymyslet a to rychle! Rozhlédla jsem se po místnosti, jestli nenajdu něco čím bch si pomohla k útěku. Jenže kromě zamřížovaného okna, nočního stolku a postele tu bylo holé nic! Povzdychla jsem si a sedla si na matraci. Kdo jsem? Co tu dělám? Proč mě tu takhle drží?? Myšlenky mi zmateně pobíhali hlavou. Opřela jsem si hlavu o zeď a z očí mi vytryskli slzy. Zase! Znovu! Od té doby co jsem se tu  poprvé probudila už poněkolikáté brečím. Byla jsem absolutně nevyrovnaná. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě objal a řekl:,, To je dobrý, neboj se! Všechno bude v pořádku!“

Zvedla jsem se a kamenem co doteď ležel na zemi jsem do omítky před sebou vyrila malou tabulku. Znázorňovala dny od pondělí do pátku. Ke čtvrtku jsem přimalovala velký otazník. V ten den se mělo rozhodnout o mém pro ně bezvýznamném životě.

Sedla jsem si na zem a suše zírala na tabulku. Snažila jsem se vymyslet nějaký plán útěku ale můj mozek jakoby odpojily od elektřiny. Plácla jsem se rukou do čela a doufala, že to můj mozek nějakým zázrakem nastartuje. Jenže se nestalo nic. Vůbec nic! Stále jsem stejným tupým výrazem koukala na zeď přede mnou a doufala přitom, že mi dá nějakou radu.

Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se na nohy. Z té podlahy se mi udělala husí kůže a byla mi už pěkná zima. Otočila jsem se zády k tabulce a namířila si to do postele. Musíš něco vymyslet! Prostě musíš!!

Tak tady druhá kapitolka :) koment i vote potěší:)