Demon's bride /píše se/

Nevysvětlitelně vyskleno

Znuděně si poklepávám nohou a zírám z okna. Dva holubi přistáli na jedné střeše. Vypadá to, jako by si povídali. Jeden nakonec odletěl na komín a byli odloučeni. Zajímalo by mě co se stalo. Druhý, co zůstal na kraji střechy nakonec doletí na komín a přisedne si. První však hned odletí pryč.Buď to byla hádka přátel a nebo manželů, kdo ví.

"Kam koukáš?" Jeho hlas mě vyleká, takže vypísknu, jak malá holka. Vypadá snad víc překvapeně než já v tu chvíli. Ou, asi bych mu mohl odpovědět. No jo, ale co? Nemůžu prostě vytáhnout, že jsem zíral na dva holuby a celkem mě zajímal příběh jejich akcí. Dělal by si ze mě prdel minimálně další týden. To ne, to se nestane.

"Ehh, to víš, procházela tam dvojička holek z naší školy." Prohodím naoko lhostejně a začnu rukou šmátrat po učebnicích v tašce. Opravdu nesnáším toho malýho zrzavýho parchanta, co řekl učiteli, že když se já a Hatori známe, máme sedět spolu. Nechápu proč na to vlastně ten učitel přistoupil, nemělo by to být naopak? Pravda že neuděláme bordel, Hatori je celkem slušný na to, jaký idiot do je.

"Ty máš zálusk na holky? Přísahal bych že před týdnem sis prohlížel na nějaké sociální síti kluky v plavkách." Zamyslí se a chytne si bradu. Jde vidět že pár lidí z lavic okolo se na mě po očku podívalo. Okamžitě jsem zrudnul jako rajče a začala se ve mně vařit voda.

"Hatoriii," přecedím mezi zuby, "na slovíčko." Naštvaně ho vezmu za rukáv a jako sopka před výbuchem ho sebou odtáhnu na chodbu. "Děláš si prdel? Co to sakra jako bylo?!" Šeptám naštvaně, aby mě nikdo moc neslyšel a zkřížím ruce na hrudi. Rozhlédnu se kolik lidí je na chodbě, abych věděl o čem všem můžu mluvit a u toho si pomalu ale jistě rozmýšlel svoji pomstu ve tvaru slov.

"Teď nechápu co myslíš." Opravdu vypadá jako malé zmatené dítě. Je přilepený zády na stěnu a zírá na mě, jako by totálně netušil co udělal. Však já ti dám, ze mě hlupáka dělat nebudeš.

"Jak jako nechápeš?! Vážně jsi musel vytahovat zrovna tuhle věc před celou třídou, která by mohla jít na mistrovství světa v rychlém rozvolávání zpráv? A mnohem důležitější věc," vyčistím si krk, tím že trochu zakašlu, "odkdy máš povolení se mi dívat přes rameno na telefon?!" Čapnu ho u toho za červenou kravatu, abych si ho stáhnul na svoji výšku a s iritovaným úsměvem se mu zadívám do očí.

"Copak? Má snad moje malá nevěsta strach, že by si ji namlouval nějaký bezcenný člověk tady z okolí? Neboj se, to bych nedovolil." Zákeřně se na mě ušklíbne a přehodí role, na čež jsem já nalepený na stěnu a on mi drží obě ruce. Tak fajn, tohle je mnohem horší než nějaký jeho kecy. Jestli tohle někdo sakra uvidí!

První pohotová myšlenka co mě v tu chvíli napadne je okamžitě pobrána jako jediná záchrana a já akci provedu. Podívám se dolů, abych se trefil a pak se vší rychlostí a silou přistane moje koleno v jeho rozkroku. A náš milý malý démon se se skučením složil na kolena s rukama na jeho bolavém místě. "Fíha, efektivnější než bych čekal." Překvapeně na něj koukám.

"Tos čekal že se jako nehnu nebo co?!" S krkolomným obličejem na mě nasraně vzhlédne. Popravdě, tenhle pohled bych si rád zopakoval. Vypadá oproti mně tak bezmocně. Takhle moc se mi líbí.

"Ne," šťastně se usměju, "jen jsem nevěděl jestli mám takovou sílu na švih, aby ti to vůbec ublížilo." Jako princeznička okolo něj projdu a ve dveřích od třídy se na něj naposledy vítězně ušklíbnu. Vyhrál jsem. Opět.

***

Odpoledne jsme konečně dorazili domů a já znaveně hodil tašku do rohu. Opravdu jsem to dneska přehnal. Dva opravné testy, kroužek a ještě výkres na plusovou jedničku. Jsem rád že žiju upřímně. Kreslit holuby by mi šlo líp než tu blbou sochu v rohu místnosti.