Demon's bride /píše se/

Manželská hádka

Hatori mě pustí na zem, když mu konečně přestanu škubat peří. "To bylo zlý." Zakňučí raněně. V rukou si drží jedno křídlo a kouká na mě štěněčím pohledem.

"Nedělej, jako by sis to nezasloužil." Zkřížím ruce na hrudi a kouknu z okna. V tu chvíli mi do hlavy vleze myšlenka na to, jak mi už kolikrát říkal, že mě miluje. Nikdy jsem ty slova nebral vážně. Většinu času stejně žvaní hlouposti. Ale je pravda, že když je vážný a mluví seriózně, nikdy nezněl nepřesvědčivě. Ale stále tomu nerozumím.

"Hej Hatori?" Hlesnu a otočím hlavu zpět k němu. Už na mě kouká normálně, z mého pohledu nejspíš poznal, že mám seriózní věc na probrání. "Lhal jsi mi někdy?" Načnu to celkem zhurta. Obvykle jsem schopen si promýšlet co řeknu dopředu, ale u tohohle témata jsem z nějakého důvodu nervózní.

"Neměl jsem důvod." Vřele se na mě usměje.

"A co ty kecy jako " Miluju tě"?" Naznačím uvozovky. Dobrá nálada mi klesla snad až na dno. Mám vztek. Netuším proč, ale mám otřesnou chuť do něčeho praštit. A je jasné, že Hatori to už zaznamenal. "Tos přece nemohl nikdy myslet vážně." Koukám na zem. Nejsem schopen se mu podívat do očí.

"Takano, ale já-"

"Ne! Neříkej to!" Zastavím ho a zvednu pohled. Cítím, jak se mi celé tělo klepe. Mám moc emocí najednou a jsem zmatený, vzhledem k tomu, že nevím, co to vyvolává. Cítím se, jako bych měl každou chvíli vybouchnout. "Tak vážná slova nemůžeš říkat jen tak. To nejde." Hlas mi klesne na hlasitosti. Hatori udělá jeden krok, ale já ho zase zastavím. "Říkáš mi to už od prvního dne, co jsme se poznali. Nemůžeš tohle ke mně cítit. Neznáš mě."

"Takano." Vysloví moje jméno, jako zatím nikdy. Tichým a klidným hlasem, co mě vždy dokáže utišit, ať se děje cokoli, ať je jakákoli situace. Doteď jsem nepochopil, jak může nade mnou mít takovou moc. Ale já ji odmítám. Když ke mně přistoupí a pokusí se mě dotknout, ruce mu agresivně odstrčím.

"Nesahej na mě!" Vykřiknu a odběhnu od něj. S myšlenkou na to, že odsud chci zmizet, si rychle obuju boty a vyběhnu ven ze dveří. Nohy mě nesou ještě dost dlouhou dobu, než zakopnu kvůli rozbité cestě a nespadnu na zem. Jsem v části města, kudy nikdo nechodí a jsou tu jej staré domy. Ani se nesnažím nijak vstát. Přetočím se na záda a zadívám se na oblohu. Zavřu oči. Konečně jsem schopen vydechnout a uklidnit se. Nesnáším ho.

Nevím, jak dlouho jsem tam mohl ležet, jen sám se svými myšlenkami. Probere mě až náhlý pohyb okolo mě. Jako mihnutí silné energie. Otevři mu oči a vyšvihnu se do sedu. Co to sakra bylo. Už tu přítomnost necítím, ztratilo se to tak rychle... Ale přísahal bych, že jsem to cítil.

"Tak to kvůli tobě je takový shon? Celkem ubohý." Ozve se za mnou neznámý hlas. A energie se opět nastartuje. Prudce se otočím, až se mi skoro zamotá hlava. Přímo přede mnou, stojí zrzek z mojí třídy. Ten kdo nahlásil učiteli, abychom s Hatorim seděli spolu. Teď ale vypadá jinak. Pamatuju si ho, jako malého šprta s tak přerostlými vlasy, že mu kolikrát nebylo vidět do obličeje. Teď už si vzpomínám. Poslední týdny byl nepřítomný.

"Pohrajeme si, co říkáš?" Z kapsy vytáhne dýku a nevídanou rychlostí přiskočí ke mně. Díky Bohu stihnu zareagovat a uhnout dřív, než se hrot dotkne mého obličeje. Hrát? Takhle to spíš vypadá, že mě chce zabít. Zvednu se na nohy a rozhlédnu se. Nikde zase zmizel. Ani energii necítím. Je tohle vůbec možný? Často dokážu energii vycítit i na půl kilometru. Není možné, aby mizel a objevoval se.

"Nevypadáš vůbec tak, jak jsem si tě představoval." Slyším za sebou, ale když se otočím, opět nikde. Hraje si se mnou. "Čekal jsem děsuplnou stvůru, nebo aspoň toho vlka, jakého jsi předvedl tomu týpkovi, co tě měl zabít." Pořád mizí a objevuje se. Nejsem schopen stíhat. Jak mám proti tomuhle sakra bojovat, když ho ani nevidím?! Kdyby chtěl, už jsem dávno mrtvý.