Demon's bride /píše se/

#Škub

"Hatori? Neblbni, co to sakra-" Snažím se znít výhružně, ale vyjeknu, když mi jeho ruka zajede na zádech pod triko. Dlouhým pohybem mi přejede rukou až ke krku, čímž mi triko vyhrne. Cítím, jak se mi do zad opře chladný vzduch z pokoje. Dokud se Hatori nesehne a nezačne mě na zádech líbat. Stále nejsem nijak schopen se mu bránit. Je to tou energii co z něj cítím? Je zatraceně silná a mám z ní až strach.

Ale i přes tu zvláštní temnou a nepříjemnou energii, co mi znemožňuje jakýkoli pohyb, jsou jeho doteky jemné a opatrné. I přes to, že nevím, co mu přelítlo přes nos, je to pořád Hatori. S hlavou na boku se pokusím podívat na jeho tvář. Sakra, nevidím mu do očí. Potřebuju vidět ty oči. Ale co teď, pořád se nemůžu nijak hýbat. Zatracená energie!

Hatori mě najednou vezme za boky a postaví mě tak na kolena, zatímco já, jsem schopen se aspoň opřít na loktech, abych neměl obličej v polštáři a mohl dýchat. "H-Hatori ne-each." Vzdychnu, když mi rukou přejede přes dost citlivé bradavky a políbí mě na zádech těsně nad lemem kalhot. Tohle není dobrý. Musím se nějak dostat na záda, prosím.

Štěstí mě vyslyší a Hatori mě přetočí zpět na záda. Zajásám, ale to mě velmi rychle přejde, když mi roztáhne nohy a mezi ně se mi zapasuje. V tu chvíli děkuju Bohu, že ho ještě nenapadlo z nás sundat oblečení. I přes to, ale cítím jeho problém, co mi tlačí na mé choulostivé místo. Do háje Hatori. Opře se na loktech a hlavou se mi přiblíží ke krku. Sakra, minul jsem šanci.

Cítím, jak mi na krku dělá značky a já nejsem schopen ničeho jiného, než tlumených vzdychů. Musím se od něj nějak dostat, nikdy jsem se necítil takhle bezmocně. Nevím jestli je horší, že vím, že tohle není Hatori a nebo že mi jeho doteky nevadí. Prohnu se v zádech, když se mi do krku zakousne. A já myslel, že uchylku na krev tady v tomhle bytě mám jen já. Třeba jsem našel konečně něco, s čím ho můžu štvát.

Odtáhne se a já jsem konečně schopný se mu podívat do očí. Ne, opravdu to není on. Ta klasická jiskra, kterou má vždy v pohledu, v jakékoli náladě a kdykoli se na něj podívám je pryč. Je jako bez duše. Loutka, co se nechává ovládat. Zabolí mě pohled na ty oči bez emocí. "Hatori já-" Přeruší mě dravý polibek. Ani nezavírá oči. Tohle ne. Už dost.

Se vší silou, co mi zbyla, se rukou přesunu na jeho čelo a s pevným pohledem se začnu soustředit. V ruce mi postupně začne začne svítit přímá energie, co Hatorimu odebírám. Nikdy jsem to nezkoušel na další živé bytosti, ale děda mi říkal, že to je extrémně bolestivé. Taky že se po chvíli Hatoriho hlas ozve a on přeruší polibek. Křečovitě zavře oči. Ještě chvíli, vydrž prosím. Netrvá to dlouho a jeho pohled povolí. Samovolně se celý složí a mně v ruce zůstane energie, co jsem mu odebral. Takhle bude chvíli v bezvědomí, ale měl by se probrat. Hmota se mi ztratí v dlani. Teď spi, Hatori.
.
.
.
.
.
.
.
.

Hatori nakonec prospal celý další den, v horečkách a zimnici. Možná to bylo dobře, nemusel trpět tohle při vědomí. Jediné co ho mohlo trápit byly noční můry, což se často děje, když člověk moc dlouho spí a je při tom pod náporem negativní energie. Což byla v tomto případě jeho nemoc. Ale i nočních můr jsem ho mohl zbavit, přece jen, plno věcí je energie a já s ní můžu dělat co chci.

No a jedno odpoledne, se konečně ozvalo zaskřípání a prohnutí postele. Vzbudil se. Vzhledem k tomu, jak málo energie kvůli mně měl, už nedokázal udržet lidskou podobu, takže má všude nějak přeležená křídla a pírka jsou všude. "To už seš tak starej, že pelicháš?" Zasměju se a vezmu jedno větší pero do ruky.

"Popravdě se tak cítím, bolí mě záda a mám chuť nadávat na mládež." Prohrábne si vlasy s úšklebkem. Takže smysl pro humor mu opravdu nic nevezme. Tím líp, nedokázal bych si ho představit bez toho. Jsem rád že je zpátky. "Sakra, ta hlava mě zabije." Promne si spánky. Ou, málem bych zapomněl.

"Jo, promiň." Dojdu k němu a položím mu ruku na čelo. "Drž." V ruce se mi opět rozsvítí energie a hned zase mizí. Jde vidět že se mu do očí vrací ta ztracená jiskra a každou sekundou vypadá mnohem líp. "Lepší?" Oddělám ruku a usměju se na něj.

"Co to bylo?" Sáhne si nechápavě já čelo.

"Když si..." Zaseknu se. Počkat, co když si na to nepamatuje? Zcela určitě si na to nepamatuje. A já nejsem úplně člověk, co by tohle chtěl vysvětlovat. Vlastně je dobře že si na to nepamatuje, to znamená, že to nebudeme muset řešit a on si od toho nebude nic slibovat!

"Bože můj." Vyjde z něj najednou. A sakra. Ta energie se usadila. "Já jsem..." Zasekne se stejně jako já. "Tys mě nezastavil."

Nahrne se mi krev do tváří. "J-j-já..." Okamžitě odvrátím pohled. "To se ti něco muselo zdát." Snažím se to nějak zakecat, ale už je jasné, že z tohohle se nevymotám. Ale je pravda, že já se sám sebe začal ptát, jestli to opravdu bylo energií a nebo jsem prostě nechtěl, aby přestal. Neeee! To není možný, hloupost. Já takovej nejsem.

"Takano~?" Zašvitoří s úšklebkem a já už teď vím, že je zle. Šťastně vstane a než jsem schopný nějak zareagovat, vysadí si mě k sobě, já si reflexně obmotám nohy okolo jeho pasu a Hatori si mě přitáhne do obětí. "Díky že jsi mě to nenechal udělat." Řekne klidným hlasem a je hned jasné, že se usmívá.

"Ehh, jasný." Snažím se neumřít studem, zároveň z toho, že si pamatuje, co dělo a to, jaký zvuky jsem vydával, a taky z toho, že mě objímá bez trika a nejspíš ho to vůbec netankuje. "Můžeš se na mě přestat tlačit, když seš polovině nahej?" Zamumlám uraženě.

"Tys byl ten, co ho ze mě sundal, nebo ne? Si nezatěžuj." Oplatí mi uražený tón a trochu si mě od sebe odtáhne, abychom si viděli do očí.

"Heh, ne, tos byl ty. Když jsi spal, mumlal jsi něco o vedru a vůbec ti to nešlo sundat, tak sis ho roztrh."
.
.
.
"Aha."

Zasměju se. Zadívám se na temná křídla, co za sebou momentálně táhne po zemi. "Jak je vlastně možný, že se proměníš a i přes to nemáš žádný díry v oblečení od křídel?"

"Tady tě vezmu za slovo. Moje křídla, stejně jako všechno ostatní, jsou vlastně jen nadpřirozená energie. Lidé je nemůžou vidět a nebo se jich dotknout, do lidské podoby se měním pouze aby mi nezavazela křídla, všechno bych zhazoval." Usměje se. "A co se týče oblečení. Je to určitá magie, abych si nemusel pořád shánět nové oblečení, moje křídla se v podstatě nedotýkají látky a tak se nemůže stát, že ji při přeměně roztrhnu."

Pootevřu pusu. "Takže ty jsi od začátku věděl, že nejsem člověk." Pouze přikývne. Mohlo mě to napadnout, ale o démonech jsem si nikdy nic moc nezjišťoval. "Jen jsi nevěděl, co přesně jsem." To pak dává smysl, že nebyl tak překvapený, když poprvé viděl, co všechno dokážu.

Pohledem kouknu na křídla. Pevněji se ho chytnu, hlavu si položím mezi jeho krk a rameno a rukou se tak dostanu ke křídlům. Rukou opatrně přejedu po horní straně křídla. "Ou." Vydechnu. Jsou až překvapivě hladké na dotek. Skoro jako srst, než peří. Sice jsem jednotlivá pera měl v rukách, ale nikdy jsem je nezkoumal na dotek.

"Líbí se ti?"Slyším za sebou zákeřné uchechtnutí. " Víš, mohl bys mi sahat i na jiný věci, než jen na křídla." Tahle připomínka mi totálně překazí rozjímání nad hebkostí malých a nenápadných peříček, co se postupně v délce rozšiřují. Tak a dost. Bez ostychu začnu po jednom malá pírka nemilosrdně trhat.

"AAAAAAUUUUU!"

"Přestaneš mě štvát?"

"Nejsem si jistý."

*škub* "Já to můžu dělat celej den."

"AAAH, NEEEE. AU. KRUCINÁL, TO BOLÍÍÍ!"