Demon's bride /píše se/

dojemné chvíle

Celý týden se přelil celkem rychle. Dokonce sklo jsem zařídil a už je hezky, krásně, čisté, nové a nevysklené zpátky v rámu. Jakožto démon, byl Hatori do dvou dní i bez jizev jako nový, akorát si z nějakého důvodu pořád nechával na hlavě ten obvaz, co jsem mu dal, aby mu netekla krev.

My o vlku a vlk jde pro jídlo do kuchyně. Ležím na gauči na zádech a tak ho stihnu chytit za zápěstí, než mi uteče. Otočí se na mě s nechápavým výrazem. Uznávám, je roztomilý takhle zavázaný, dokonce mám chuť ho z toho okna vyhodit znova.

"Nechceš to sundat? Vždyť to musí být nepříjemný, pojď sem." Sednu si a natáhnu se po jeho obvazu, ale on hlavou uhne a chytí mě za obě ruce. Bez dalších slov se otočí a jde opět svým směrem. Ok, to bylo divný. Takhle potichu ještě nikdy nebyl. Pravda že za celý dnešní den je nějakej vadnej. Skoro nepromluvil a co je ještě zvláštnější, ani neměl sexistický narážky, nebo věty ohledně "nevěsty".

S podezřením se zvednu z gauče, s odhodláním zjistit, co se děje. Zrovna z ledničky vyndával jogurt a v puse měl lžičku, když jsem mu dveře od ledničky zavřel přes nosem a za triko si ho stáhnul na svoji výšku. Chvíli na něj koukám a nakonec mu z pusy vyndám lžičku. Tak jo, teď nebo nikdy. Pomalu se přiblížím k jeho rtům a zastavím se až když nás dělí jen milimetry. Nic. Žádná reakce.

"Tak jo, co se děje." Odtáhnu se a pustím ho. Lžičku si však stále nechávám v ruce, kterou svěsím podél těla.

"Co by se mělo dít?" Nechápavě nakloní hlavu na stranu a myslím že kdyby měl uši, teď je má zklopený.

"Chováš se divně. Žádný perverzní narážky, žádný kecy o svatbě, dokonce tady chodíš v lidský podobě, i když nemusíš. Tak co se děje?" Lhal bych, kdybych řekl, že v tu chvíli mi bylo i líto, že přede mnou něco skrývá. Ale tahle myšlenka mi z hlavy hned vyleze. Neznámé se tak dlouho, nepotřebuju o něm vědět všechno. Ale i tak, zajímá mě, co se mu denně motá hlavou. Nikdy přímo nedokážu vyčíst, co se mu v těch rudých očích děje.

"Nech to být." Usměje se na mě, ukradne si zpátky lžičku a volnou rukou mě pohladí po hlavě. Tohle je nový. Je až moc hodný a klidný na to, jak normálně vyvádí kvůli úplně všemu. I když, jsme si v tomhle dost podobný. Taky mě hned všechno vytočí, nejspíš proto si tak jdeme po krku.

Ještě chvíli tam jen tak stojím, s pohledem, jak si sedá i se svým vysněným jogurtem na gauč a chystá se dívat na nějaký film. Je tak klidný. Úsměv co mi daroval, před chvílí mu pořád zůstává na tvářích, ale nejsem si jistý, jestli se teď usmívá čistě. Tomu úsměvu bych uvěřil, ale ty oči... Nejsou šťastné.

Bezmyšlenkovitě dojdu za ním a zasednu ho, abych měl dobrý výhled na jeho tvář. Úsměv zmizí a nahradí ho překvapený výraz. Ne. Ty oči nesedí. Je těžké často vyčíst, co mu je, ale tentokrát to vidím víc než jasně. Tentokrát nemůže zakrýt fakt, že není s něčím spokojený.

"Mluv se mnou," hlesnu smutně z jeho pohledu, "prosím." Nikdy bych nevěřil že budu sympatizovat s někým, jako je on. Zjevil se tady z ničeho nic. Není to ani 2 měsíce, co tu se mnou bydlí. Ale i tak každý den sdílíme určité věci a já i když bych to nahlas nepřiznal, jsem si zvykli na to, že tu se mnou je. A i když nejsem lidskou bytostí, i já mám city a i já dokážu uznat, když někdo potřebuje druhou osobu. Často jsem se takto cítil taky. Pro mně nikdo nepřišel. To nemusí být stejné u něj.

Pro moje překvapení se démon před mým zrakem začne smát, div neupustí svůj jogurt, který pak položí vedle na stůl. Usměje se na mě. "Nečekal jsem tak něžná slova od člověka co vypadá spíš jako vrah, než obyčejný kluk na střední." Vrah? Takhle mě seriózně vidí?

Zpražím ho pohledem. "Dělej, vyklop to. Co je s tím pohledem?" Pomalu začínám zapomínat,  že na něm vlastně sedím.

Povzdechne si. "Jen mě někdy přepadne myšlenka na to, jak směšně musím vypadat. Velká křídla, malé rohy." Přivře oči a koukne jinam. Přísahal bych Bohu, že teď na chvíli vypadal, že se stydí.

"Já myslel že to je normální."

"Ne nemyslel a ty to dobře víš!" Zahartusí s trochu rudými tvářemi, nad čímž se musím zasmát. Opravdu je takhle roztomilý. Přerostlý mládě, se silou medvěda a kterou očividně neumí ovládat. "Je jen pár démonů co má i křídla, ale je světoznámý, že rohy z nás dělají nás. Podle nich se má poznat naše síla. No a koukni na mě." V jeho očích se opět zaleskne ta nejistota, co jsem tam viděl.

Tak jo a dost. Tohle by stačilo. "Hatori, já se dívám." Začnu polohlasem s pohledem do jeho očí, co stále uhýbaly pohledem ode mě kamsi do rohu pokoje. "A za celý svůj život jsem zjistil, že to, co si povídají ostatní, je to nejmenší na čem záleží." Vezmu si jeho obličej do dlaní, aby se na mě podíval.

"Vždyť jsou směšný. Bylo by nejlepší, kdybych je prostě neměl." Ruce mi oddělá a snaží se mě z něj dostat celkově, ale já se tak snadno nevzdávám. Ruku mu položím na hruď a zatlačím tak, aby si lehnul. Tak se k němu i dostanu blíž díky gravitaci a zpražím ho pohledem. Kdybych byl hnusný, začnu mu říkat, že teď ze sebe dělá chudinku a ať se vzchopí, ale z nějakého důvodu mě to táhlo spíš k tomu, abych ho jen uklidnil.

"Jsou krásný," vyjde ze mě, "stejně jako všechno ostatní na tobě." To, co jsem řekl, mi dojde až po té, co vidím překvapený obličej Hatoriho pode mnou. Takhle zařazeného jsem ho za celou dobu co tady se mnou bydlí ještě neviděl. Stejně jako on mě neviděl takhle moc zrudnout. Nevím jestli se mi to vůbec někdy víc povedlo.

"Takano?" Slyším od něj konečně. "To bylo to nejkrásnější co mi kdo řekl." Až teď mi dojde, jak strašně špatnou věc jsem udělal.

Okamžitě se zvednu s rukou přes pusu a rychlým krokem mířím do koupelny. "Tohle se nestalo jasný?! Nic jsem neřek! Nic!" Začnu panikařit a hlas se mi na konci zlomí studem. Hatori se mi pouze začne smát, když za sebou prásknu dveřmi. Složím se jako hadrová panenka na zem. Tak a je po mně, tohle je moje aktuální smrt.   Takano víš co jsi teď proved? Tohle teď bude vytahovat do konce mých dní! A věčnost je moc!

***

"Takano?" Ozve se ode dveří. "Vylezeš?" Zaklepe na dveře. Ani jsem se nehnul z místa a pořád jsem se úplně nezbavil horkých tváří. "Už to byly tři hodiny, přestaň blbnout a pojď se najíst." Dokážu si dost živě představit jeho úsměv. Ten prohnaný úsměv. A můžu za to já. Teď si bude myslet že ho mám rád a dělat si Bůh ví jaký naděje o té jeho svatbě. Ksakru!

I přes tyto myšlenky mi to nedá a otevřu dveře. Území tu není. Jako zloděj se rozhlížím, kde by tak mohl být. Cesta je jednoduchá, přímo můj pokoj a tam zůstanu celý víkend, tečka. I kdyby měl ty blbý dveře vypáčit, nevylezu. Tak jo, to dám. Po špičkách se vydám k mému pokoji. Svítí se v kuchyni. Nejspíš dělá večeři, to je moje šance. Rozeběhnu se nemotorně ke dveřím a jen co zavřu dveře, zamknu.

"Skončils?" Ozve se přímo za mnou a já s jeknutím nadskočím. Otočím se na něj. Je tu přítmí a tak mu tak moc nevidím do obličeje, ale rozhodně vím, že se usmívá. Najednou jsem z neznámého důvodu dostal strach. Bůh ví, co se mu teď honí hlavou. Já už další okno nedám! Cítím, jak se ke mně pomalu blíží. Je skoro u mě.

K mému překvapení, si kolem mě jen opatrně obmotá ruce a hlavu mi složí do místa mezi krkem a ramenem. "Děkuju." Hlesne mi do ramene a mně klesnou ruce. Ten hlas... On... Pláče?