Demon's bride /píše se/

Tradiční hra na babu

I když jsem se tomu snažil bránit. Po dalším týdnu ve škole se ve třídě samozřejmě začalo mluvit o vztahu mezi mnou a Hatorim. Čemuž ON opravdu nepomohl. Naopak, všem, kdo se na to začal ptát úplně na pohodu vysvětlil, že mě strašně miluje a že budu jeho budoucí nevěsta.

A z nějakého prostého důvodu, jsem se tomu přestal bránit a ani samotné slovo "nevěsta" mi přestalo tak lézt krkem. Ne že bych přistoupil na sňatek, to ani náhodou, jen mě už unavovalo mu dávat pohlavky pokaždé, když se o tom zmínil. Odpadla by mi ruka.

Ale náš vztah se ani po tom ubrečeném divadýlku nijak moc nezměnil. Popravdě, jediné co se změnilo, je to, že teď spolu vycházíme spíš jako nejlepší přátelé. Kolikrát nám to i někdo ze školy řekl. Je pravda, že jsme až neuvěřitelně sehraní kolikrát. Jednou mi spadla tužka a když jsem se po ní natáhnul, shodil jsem sklenici s pitím. Hatori chytil sklenici těsně před tím než dopadla na zem a já stihl tužku. Vím, že je to špatný příklad, ale chápeme se.

Vydechnu. "Nebaví mě život." Zamručím a hodím sešit z matematiky kamsi do místnosti. Přetočím se na záda a kouknu do lustru.

"Chceš si ho okořenit?" Hodí po mně solničku, kterou naštěstí chytím. Zpražím ho pohledem, ale to už je jeho zadek dávno zpátky v kuchyni. "Přestaň se válet a pojď mi pomoct." Ozve se od něj ještě a to už mě donutí vstát.

Dojdu k němu a solničku po něm hodím nazpět. Škoda že není nešikovnej, to bych se mu aspoň mohl sem tam smát. Ale ten člověk je prakticky dokonalej! Umí vařit líp jak týpci v restauracích, ve škole zatím nedostal prakticky horší známku než 3 a co se týče tělocviku je nejlepší ze třídy úplně ve všem. Učitel ho nejednou nutil skoro násilím se zapsat na nějaké soutěže. Vždy odmítl.

"Budeš se na mě mračit dlouho?" Cvrnkne mě do čela, čímž se probudím z transu. Je vůbec sakra něco co tenhle týpek neumí?!

"Hej, co je tvoje Achillova pata?" Prohodím do nicoty a sednu si, tak abych na něj viděl. No jo, takhle ale nevidím na jídlo, jsem nedomyslel. Hodí po mně jen nechápavý pohled a pokračuje v práci. "Myslím tím, jestli ti vůbec něco nejde. Za tu dobu co tady existuješ jsem si všiml, že ti jde vpodstatě úplně všechno."

"Jo, jasně."

"Říkej!"

"Nee, ještě bys byl schopen to použít proti mně, nejsem blázen." Zasměje se mi a něco začne smažit. Vypadá to, že takhle to z něj nedostanu. Kdybych se mohl měnit, taky bych mu ukázal, kolik toho umím. Ale takhle... Jsem jen člověk co neumí nic. Jsem nevrlý, skoro pořád mám špatnou náladu, zakopávám v jednom kuse a kdykoli mi někdo dá nějaký úkol, pokazím to a přidám největší katastrofu do pozadí.

"Chceš mi pomoct?" Podá mi ruku, abych se zvedl. "Když tak na tebe koukám, třeba by ti pomohlo být užitečný. A ač mi ani v nejmenším nevadí svému snoubenci vařit, ještě radši bych byl, kdybychom připravovaly jídlo spolu." Vřele se na mě usměje a mě to donutí se zvednout.

"Ještě to skončí na zemi." Nakrčím nos, když mi dá do ruky nůž a přikáže nakrájet zeleninu. Je tu milion konců, jak bych tohle mohl pokazit. Useknutí ruky mojí, či jeho. Rozsypání, odhození, spálení, ztracení.

"Klid." Hlesne mi u ucha, když vidí, jak se na to dívám. Stoupne si za mě a vezme si moje ruce do svých. "Podívej." Začne společně se mnou krájet. "Nic na tom není, to zvládneš, neboj se." Políbí mě zezadu do vlasů a obejde mě k panvičce. "Hlavně dávej pozor, aby sis něco neusekl, mě můžeš vpodstatě zranit jak chceš, nic co pochází ze země mě nemůže zabít, ale tobě prsty nedorostou, když si je náhodou usekneš." Jen kdybys věděl Hatori.