Demon's bride /píše se/

Výpadek

Ležím si na zádech, na gauči, zatímco Hatori všude okolo sbírá věci, co jsem po něm házel. Nakonec jsem ho ani ne moc pracně donutil, aby to udělal, jako trest, za to co proved. Stálo ho to pár pírek, nic víc. Slyším, jak za mnou mrčí. "Co si ztěžuješ, je to tvoje chyba." Řeknu stále uražený tónem.

"Já už radši nic neříkám." Zasměje se. Uklidil to celkem rychle. Hodí koště kamsi do háje a hopsne ke mně na gauč, kde si sedne a moje nohy si položí do klína. "Kolik vlastně je?" Optá se se zavřenýma očima. Bouřka už ustala.

"Okolo desáté?" Nakrčím nos a zamyslím se. Musím vypadat jako malé dítě, ale nedokážu si pomoct. "Kdo ví." Hatori se protáhne, načež se jeho levé křídlo přiblíží ke mně. Něžně přejedu po horní straně křídla, až dolů k nejspodnějším perům. Vidím ho každý den a stejně pořád žasnu nad tím, jak krásnou bytost mám před zrakem.

"Zase nečestné myšlenky?" S úsměvem se po čtyřech dostane nade mě.

"Ale kuš." Zasměju se a dám mu jemný pohlavek. "Jen jsem přemýšlel, jaký mám štěstí." Kouknu mu zpříma do očí a rukou, kterou jsem měl doteď v jeho vlasech, přesunu na tvář.

Několikrát zamrká. "Nemáš horečku? Myslím že nevěřím, že tohle vyšlo z tvojí pusy." Usmívá se na mě. Vypadá najednou tak šťastně. Je to opravdu mnou? Přijde mi že se o sobě dozvídáme informace pouze při hádkách a ve složitých situacích. Ale u nás by to asi jinak nešlo. Nedokážu si představit nás si jen tak sednout a povídat si o minulosti. I když...

"Řekl jsi, že nemáš rodinu, za kterou bys mě vzal." Začnu polohlasem a na chvíli uhnu pohledem. "Co se stalo?" Hatori si na mě lehne a hlavu si položí na moji hruď a já ho začnu hladit ve vlasech. I ty má jemné jako bavlnku. Seriózně mě zajímá, jak to, že se za ním ve škole nehrnou zástupy holek. Vždyť vypadá jako takovej ten klasickej "bad boy" se srdcem gentlemana a mluvou jak s vystudovanou vysokou.

"Náš národ úplně neřeší rodinu jako lidé. Tam kam jsem se narodil už dávno nepatřím, přestali se o mě starat hned jak jsem byl schopen se o sebe jakžtakž sám postarat. Ne moc zajímavej příběh." Zívne. "Co ty?"

Než jsem schopen odpovědět, přeruší mě vlastní zívnutí. "Asi bychom měli jít spát." Uchechtnu se.

"Rozkaz." S úsměvem se ze mě zvedne, vezme si mě do náruče a odnese do postele. Už mě chce nechat tam a jít spát na gauč, ale já si ho stáhnu k sobě. Při té změti všeho, co jsem na něj iritovaně řval, mezitím co lítal nábytek po bytě, jsem zmínil nejspíš i to, že už se mnou nebude spát v jedné posteli. Nejspíš už jsem si na to zvykl. "Nikam." Přitulím se k němu. Teplo.

"Nějak jsi nám vyměkl. Ještě před týdnem by ses ke mně takhle dobrovolně netulil ani náhodou." Hodí přes nás peřinu a přemění se do lidské formy, aby mu v noci nezavazely křídla.

"Ještě si ztěžuj." Zakončím to zívnutím a netrvá to dlouho, než mi začnou padat víčka. Poslední co slyším je, jak Hatori brouká neznámou melodii a ta mě provede až do říše snů. Musím uznat i sám sobě, že usínat takhle, je to nejlepší, co jsem kdy zažil. Vědět, že tam někdo je, nemám náhle z ničeho strach, vím že tu je někdo kdo mě chrání a celou noc ho u sebe cítím, je to uvolňující. Pro jednou mám čisto v hlavě. A po dlouhém době... Se mi zdá i sen.
.
.
.
.
.
.

Otevřu oči a do nosu mě praští vůně jídla. Řekl bych maso. Slyším, jak něco smaží. Sednu si a cítím hned několik míst, co jsem si zcela jistě přeležel. Sakra, kolik je? Nemohl jsem spát tak dlouho, šli jsme spát v celkem normální hodinu. Došourám se do kuchyně, celý polámaný a stále ještě v polospánku. Promnu si oči a zadívám se na Hatoriho, který si mě očividně ještě nevšiml, ale jak tak na to koukám, má dost práce s jídlem. Proč ale dělá na snídani sakra maso? "Kolik proboha je?"