Demon's bride /píše se/

Hatori na druhou

Odtáhneme se od sebe a já okamžitě zrudnu. Proč mám pořád nehoráznou potřebu ho náhodně líbat? Takhle si bude myslet, že mu nějak odsouhlasuju ten jeho sňatek, což se nestalo a nestane.

"Co byl vlastně zač?" Hatori naštěstí nijak nejeví zájem a otočí se na místo, kde zrzek skončil. Pro moje překvapení, tam není nic víc, než flek od krve, co nejspíš vykašlal. Zmizel beze stopy.

"Do háje. Měl jsem na něj dost otázek." Přiběhnu k místu, kde měl ležet. "Sice nevím co se stalo, ale před tímhle to byl spolužák."

"Můžeme teď už jít zpátky?" Optá se mě Hatori za mnou. Jeho hlas, ač se to asi snažil zakrýt, zní dost nervózně. Otočím se na něj a až teď se mi spojí to, že pořád prší. Mohlo by to být...

"Ty se bojíš bouřky!" Vykřiknu nadšeně, ukážu na něj prstem a pak se vítězně protočím, jak baletka. Konečně! Konečně ho můžu s něčím otravovat. Ale koho by napadlo, že tak mocnou bytost bude děsit zrovna deštík. "Teda Hatori, to bych do tebe neřek." Ušklíbnu se na něj. Bože tohle mi dělá takovou radost.

"Každej se něčeho bojí." Řekne otráveně a poskočí, když se za ním ozve hrom. Začnu se mu nehorázně nahlas smát, načež se jemu pokaždé naježí pírka, když se ozve nějaký zvuk z bouřky a uskočí jak kočka, když se mu v zorném poli mihne blesk.

"Dobře, nebudu tě trápit." I když bych rád. Ale pro tentokrát to přežiju. Vezmu ho za ruku a vedu zpátky k nám domů. Je to dost velký kus cesty, bylo by to jednodušší, kdyby tam prostě zaletěl, ale když se mu klepají kolena, jen když jdeme, Bůh ví, jestli by se mnou nespad do nějakýho komína.

Když se konečně dostavíme do bytu, kde je momentálně taková tma, že málem zakopnu o boty, co jsou všude rozházené. To je asi ještě od toho, jak jsem tady šachoval, abych se odsud co nejrychleji dostal. Hlavně že mám štěstí a umím držet rovnováhu. Hned na tuhle myšlenku ale uklouznu na hadru a kdyby nebylo Hatoriho, už bych ležel na zemi.

"Jak vidím, zájem o sdílení tělesného tepla máme oba." Jako vždy, mi neujde jeho narážka, kterou utrousí, když se na něj kvůli pádu nalepím. Pouze nad tím protočím očima a postavím se na vlastní nohy, abych mohl jít do koupelny ze sebe svléknout to mokré oblečení. Aspoň že mívám vždy náhradní kraťasy a triko v šuplíku pro akutní použití. Naučil jsem se, že moje šikovnost na sebe všechno vylívat a Hatori v blízkosti není dobrá kombinace.

Vylezu z koupelny a s ručníkem na hlavě tam pustím Hatoriho. Když si pořádně vysuším vlasy, ručník hodím po Hatorim, který udělá stejný proces a pak dá osušku na topení. Všimnu si, že je pořád nervózní ze zvuků co se linou všude kolem. Není už tak vyděšený, jako venku, ale pořád se kouká po pokoji, kdyby se náhodou něco stalo. Je to roztomilé.

Zachichotám se. "Pojď sem." Vezmu ho za ruku a táhnu do obýváku, kde ho posadím na gauč. Ve složkách najdu nějaký náhodný film a pustím ho, abychom měli zvukovou kulisu a on si přestal všímat bouřky. Dám hlasitost tak, aby jsme se navzájem slyšeli, ale i tak, aby to překřičelo zvuky, vezmu peřinu, sednu si mu na klín a oba nás přikryju. "Lepší?" Usměju se na něj.

Hatori mě chvíli překvapeně sleduje a nakonec mi úsměv oplatí. "Jo, to celkem efektivně funguje." Ruce si obmotá okolo mě a hlavu si opře o má záda. Hřeje. Celkem mě překvapuje, že ať zmokne, jak chce, nebo je v místnosti jakákoli zima, nikdy mu neklesne tělesná teplota. Maximálně se zvýší, když chytne horečku a je nadrženej jak králík. Na tváři se mi objeví otrávený výraz, když si vzpomenu na tu událost. Ještě jsme o tom ani nemluvili a nejsem si jistý, jestli vůbec chci. Vlastně by bylo nejlepší na to zapomenout.

"Nepřemýšlej o mně za mými zády." Šeptne mi u ucha a já se na něj překvapeně otočím. On umí číst myšlenky? A tohle se dozvídám teď? Už jsem přemýšlel nad tolika věcma co by neměl vědět! "Ne, neumím číst myšlenky." Zasměje se. Asi to poznal z mého výrazu. Vždycky jsem byl ten nejlépe čitelný člověk. Nedokážu svoje nálady nějak skrývat, to mi prostě nikdy nešlo.

"Tak co to bylo?" Pořád na něj koukám. U tohohle chci vysvětlení! Děsí mě, jak vždycky něco řekne a já nad tím přemýšlím celý zbytek dne. Jsem kvůli němu zbytečně nervózní.

"Mám takový šestý smysl, vždycky jsem poznal, když se o mně někdo bavil za mými zády a když se soustředím, dokážu to vycítit i bez toho, abych to slyšel." Usměje se na mě, čímž mě trochu zklidní.

Obkročmo si na něj sednu, abych k němu byl čelem. "A jak to cítíš?"

"Škube mi oko a najednou cítím iritaci." Podívá se na mě s poker facem a já se ho trochu leknu. Upřímně, když jsme se hádali na té ulici, byl jsem tak naštvaný, že jsem ani nevnímal, jak děsivě vypadal. Ale jeho pohledy mají opravdu šílenou moc. Kdykoli se na něj podívám, vzbuzuje ve mě určitý pocit. Nebyl den, kdy by jeho pohled nepřivolával něco víc. A to se o to ani nesnaží.

"Myslel jsi ty slova vážně?" Ani nemusím více vysvětlovat, hned mu v očích blikne pochopení a chytí se situace.

"A zabraly? Věříš mi už, že to myslím vážně?" Zase ten očekávající hluboký pohled. Já vím, že nemá v úmyslu mě nijak zastrašovat, ale sakra, takhle by donutil každýho říct co chce.

Povzdychnu si. "Druhou hádku o tom vést nechci, na to nemám energii, takže ano, věřím tomu." Kouknu jinam. Je mi u něj dobře a to mě nutí, abych se od něj odloučil. Mám strach z toho, co se mnou dělá. Nelíbí se mi to, jak mě mění a ani jak se mu začínám otevírat. Z toho nikdy nevzniklo nic dobrého.

"Mám otázku." Vzhlédnu zpět k němu a opět vidím jeho úsměv. "Když se můžeš přeměnit do jakékoli živé bytosti, můžeš vypadat i jako já?" Jeho otázka mě celkem zarazí. Zvednu se, odejdu do pokoje, kde se převleču do Hatoriho oblečení, které je mi samozřejmě velké a vrátím se do obýváku, kde na mě Hatori pořád čeká a s otázkou v očích na mě kouká. Stoupnu si před gauč, zavřu oči a po pár sekundách se ze mě stane hnědovlasý démon se vším všudy.

Hatori se zvedne. "No tak to ne." Začne se smát a dojde ke mně. "Tohle je úchylný." Nemůže se přestat chechtat jako idiot, když mi začne sahat na rohy a křídla. Celou dobu, co mě osahává, aby zjistil, jestli nejsem jenom hologram, se tvářím jako před umřením. "Promiň." Přestane hned jak si toho všimne. "Jen tomu nemůžu uvěřit. Tohle je fakt tak hrozně divný. Ale zároveň tak strašně neuvěřitelný."

"Jo, je to nechutný, uznávám." Zasměju se s ním a sám začnu zkoumat křídla. Jsou stejně hebká jako jeho. Líbí se mi, že jsem i na stejné výšce, jako on. Pro jednou být vysoký není vůbec špatné.

"Jen jedna věc..." Přijde ke mně a já nechápu, proč ten divný pohled, dokud mi rukou nechytne rozkrok. "Jo, tohle ti zůstalo tvoje." Hned ode mě ustoupí, páč ví co přijde. Chvíli tam jen tak stojím, v totálním šoku, dokud nepřijde vybuchnutí sopky. Zatnu pěsti. "Ou shit." Vydechne Hatori a začne přede mnou utíkat, když čapnu knížku, co byla vedle na polici a oženu se s ní po něm.

"Přestaň utíkat!" Křičím snad na celý byt a házím po něm všechno co je možné a nemusí se to rozbít, když to spadne na zem. Takže po bytě lítají knížky, polštáře, příbory, židle, plyšáci z mýho pokoje, učebnice i sešity s Hatoriho křikem v pozadí, dokud on sám nezakopne a já o něj nehodím hubu. Unaveně se změním zpátky, takže oblečení na mně opět visí. "Tak a můžu uklízet znova."

"Za to ale nemůžu já." Dodá Hatori pode mnou potichu, za což schytá pohlavek.

"Budeš to uklízet především ty!"