Demon's bride /píše se/

I démoni chytí rýmu

"Tři, dva, jednaaa, start!" Zmáčkne stopky a já započnu měnění. Opakuje se stejný proces jako pokaždé. Netrvalo to dlouho, co se Hatori ze všeho probral a my začali plánovat, jak zlepšit moji kondici a obzvlášť přeměnu. Musel jsem si zvyknout na bolest a natrénovat čas. Jako malý jsem byl schopný se přeměnit z člověka na vlka během tří sekund. Což byl můj cíl teď.

Cvakne stopky a já se, už jako vlk otřepu. "Pět vteřin, padesát setin." Ohlásí Hatori a stopky švihne na gauč za něj. "Lepšíš se." Usměje se na mě povzbudivě. Psychicky bych tohle bez něj nikdy nedal. No a fyzicky? "Co bolest?" Dojde ke mně a sedne si.

"Snesitelná." Lehnu si vyčerpaně na bok. Přeměnil jsem se třikrát v intervalu deseti minut a už jsem unavený. Mám až podezřele moc velkou spotřebu energie. To to vážně bývalo takhle těžké i když jsem byl malý? Hádám že jsem zkrotl.

"Co je pro tebe snesitelná, co?" Zasměje se a pohladí mě po hlavě. "Teď doopravdy, jak jsi na tom?" Jsem vždycky tak rád, že se o mě stará, má strach a zajímá ho moje kondice, pocity, bolest... Vpodstatě všechno. Na to, jak mi na začátku lezl na nervy, bez něj bych ten velký posun z minuty na 5 sekund nikdy nedostal.

"Málo energie, mám hlad a bolí mě hlava." Řeknu popravdě a nechám se hladit. Chce se mi spát.

"Jídlo a pití s práškem na hlavu ti můžu obstarat hned, ale co s tou energií? Chceš se napít?" Nakloní hlavu na stranu v otázce. Pouze protočím očima a zvednu se. Pomalu doťapu do pokoje, kde se během pár sekund zase přeměním zpátky a hned na sebe hodím nějaké oblečení.

Hned co se vrátím zpátky do obýváku, Hatori už má v ruce sklenici s vodou a prášek. Vřele se usměju a věci si převezmu. "Díky Hatori." Zapiju prášek a hodím do sebe i zbytek obsahu skleničky. V tu chvíli se mi ale začne motat hlava. Netrvá to dlouho a já nejsem schopný stát na vlastních nohou.

Hatori mě samozřejmě stihne chytit. "Vou, co se děje?" Vyjeveně se na mě podívá a když nejsem ani schopen otevřít oči, sáhne mi na čelo a zděsí se. "Ty hoříš." Vezme mě do náruče a jako peříčko mě odnese do pokoje, kde mě položí na postel.

"To není nemoc. Jen mám nedostatek.... Energie." Mumlám, stále neschopen naprosto ničeho. Celkem se divím jestli mi rozuměl. "Chce se mi strašně spát." Zahuhlám, než se moje vědomí naprosto ztratí a já jediný co vnímám, je temno. Nesnáším, když spím a nic se mi nezdá. Míval jsem sny. Ale čím starší jsem, tím míň je to časté. Chybí mi to.

.
.
.
.
.
.

"Ahoj, Šípková Růženko." Usmívá se na mě hnědovlásek, hned poté, co jen ztěží otevřu oči. Sedí u mě na posteli. "Jak jsi na tom?" Jedním pohybem ruky mi oddělá vlasy z čela a položí mi na něj dlaň. "Horečku už nejspíš nemáš."

"Cítím se jako před umřením, stačí?" Zvednu na něj obočí a pokusím se sednout. Třeští mi hlava a cítím, že v těle nemám ani trochu síly. "Jak dlouho jsem spal?" Promnu si oči. Rád bych vstal, ale jaksi vím už předem, že to není úplně dobrej nápad. Bylo by to pro něj akorát víc práce. Už takhle se o mě musel starat dost.

"V podstatě den." Zamyslí se. "Co chuť?" Koukne na mě a rukou mi drží rameno, abych náhodou nevstal. Jak kdyby mi četl myšlenky. Musím se nad tím pousmát.

"Jídlo ne." Hlesnu a zvednu hlavu, tak abych se mu mohl přímo podívat do očí. Dám mu ruku z mého ramene pryč a postavím se. Vida, to vypadá nadějně. Při prvním kroku, se ale málem převrátím, načež moje tělo zareaguje rychlým trhnutím dozadu a já spadnu přímo na Hatoriho.

Rozesměje se. "Jsi v pohodě?" Koukne na mě, když se přetočím na břicho a kompletně tak ležím na něm. Příjemně hřeje, je to uklidňující. Hlava mi samovolně spadne na jeho hruď, ani se tomu nesnažím bránit. "Dobrý?" Slyším od něj, s ustaraným pohledem.

"Neboj, ještě neumírám." Chraplavým hlasem se uchechtnu. "Jen je mi tady dobře." Zamumlám polohlasem a zavřu oči. Chvíli od něj nic neslyším, ani necítím nějaký pohyb a tak se začínám bát, jestli mu to nevadí. Ale pak mi na hlavě přistane jeho ruka a ta mě začne hladit. Nejspíš bych od něj nic jiného nečekal. A dokážu si dost dobře představit, že je teď štěstím bez sebe. A i kdybych mohl, nevím jestli by se mi chtělo od něj utíkat.

Bůh ví, jak dlouho jsme tam takhle leželi. Ale ten, kdo usnul, jsem překvapivě nebyl já. Když jsem na něm takhle ležel, nachytal jsem dost energie, takže se mi hned udělalo líp. Zvednu hlavu a bradou se mu opřu o hruď. Pravidelně si oddychuje, jako malé dítě. Až teď si všimnu kruhů pod očima co má. Ten debil kvůli mě nespal?!

Povzdychnu si. "Ty nejsi normální." Kouknu na jeho ruku, vedle těla. Opatrně si ji vezmu do své a propletu si s ním prsty. Otevřu dokořán oči. Má strašně jemnou a na dotek příjemnou kůži, to bych do démona neřekl. Po očku zkontroluju, že opravdu spí a pro jistotu mu lusknu před obličejem. Žádná reakce. Opatrně si jeho ruku přiložím na tvář. Jak může mít tenhle parchant takovou-!

"Nesnáším tě, víš to?" Zamumlám s pohledem na něj. Můj nehorázný šok, však přichází, když ten parchant přede mnou otevře oči a s úšklebkem se na mě koukne. On byl vzhůru!! Ono by to možná šlo i zakecat, kdybych neměl jeho ruku stále na své tváři.

"A víš že já tě miluju?" Oplatí mi s úsměvem a já jeho ruku okamžitě hodím kamsi do pryč. Tak jo, už je mi líp, můžu utíkat. Zvednu se a plánuju rychlokrokem odjet kamsi do kuchyně. Hatori mě ale vezme za zápěstí a stáhne zpátky k němu. Přetočí se se mnou na bok a rukou mě obejme kolem pasu. Samozřejmě se snažím utéct pryč, dokud mi u ucha nezazní jeho hlas. "Zůstaň, prosím."

Kolikrát už jsem ho o něco prosil já. A vlastně všechno co kdy dělal, dělal pro mě. Ano, dokáže být dost velká osina v zadku, ale horší něž já není. Plno lidí by ode mě už dávno odešlo. Zajímalo by mě, proč se mnou vlastně zůstává. A odpověď "protože jsi moje nevěsta" fakt neberu. S výdechem sebou přestanu házet a beze slov čekám, až usne. A netrvá to ani tak dlouho, než začne pravidelně oddychovat.

"Spi." Hlesnu výhružně a opatrně jeho ruku ze sebe sundám. "Vrátím se." Šestnu ještě, kdyby měl náhodou tendenci se vzbudit a jít mě hledat. Sorry Hatori, ale potřebuju sprchu a smrdí mi z pusy. Zalezu si do sprchy a v koupelně se snažím nebýt nějak extra dlouhou dobu. Nevím ani proč jsem měl strach, že by vstal, nebo cokoli. Prostě jsem ho tam nemohl nechat.

Už čistý, umytý a v nespoceném tričku a kraťasech se vrátím zpátky k posteli, kde leží pořád na stejném místě. Teď budu mít pořád strach, že ten blbej Lucifer nespí. Zamračím se na něj. Ruka, kterou měl okolo mě, mu teď visí volně z postele. Vypadá celkem věrohodně. To mám fakt tak panickou hrůzu z toho, že na mě zas bafne? Co to se mnou sakra je?!

"Budeš na mě čumět dlouho?" Promluví na mě, načež já uskočím asi půl metru od postele. Pootevře oči a usměje se na mě. "Pojď sem." Natáhne ke mně unaveně ruku. Teď vypadá víc bez energie, než já na začátku tohohle. To chytil rýmu? Můžou vůbec démoni chytit rýmu?

"A ty proč jako nespíš? Teď z tebe budu mít strach ty vole. Neděs mě takhle." Zahartusím na něj.

"Nemůžu bez tebe spát." Hlesne a víčka mu klesnou.

Překvapeně na něj kouknu, když si ruku stáhne zpět k sobě. "Tys chytil rýmu?" Přijdu k němu a dám mu ruku na čelo. No to je skvělý, nejdřív já tady odpadnu z nedostatku nadpřirozené energie a teď si tady pán chytí rýmičku. Vezme mi ruku, co ležela na jeho čele a políbí její hřbet. Do tváří se mi hned nahrne červeň. "H-Hatori?"

Jedním tahem ruky si mě stáhne k sobě a než stihnu mrknout, ležím pod ním na zádech a on se sklání nade mnou. Ruce má položené vedle mojí hlavy a na tváři má nečitelný výraz. "Hatori? C-co se děje? Jsi v poho-" Přeruší mě jeho ruka, co mě jedním pohybem přehodí na břicho. "Hatori?!" Vyjeknu. Lehce vzdychnu, když mě políbí vzadu na krku. V tu chvíli jsem jako neschopný se nějak hýbat. V hlavě se mi stále honí, co se mu stalo a co se to teď děje. Ale hlavně nechápu, proč nejsem schopen se mu nějak bránit.