Demon's bride /píše se/

Nikdy neodcházej

"Mám na vás pár otázek!" Vykřiknu po nich. "Takže zaprvé. Kdo vám o mně řek?" Odpovědí mi je výstřel, kterému se už vyhnu. Začínají se mi vracet rychlé reflexy. Bože tohle mi chybělo. Rána na mém rameni už se kompletně zahojila. To není špatný čas, vypadá to, že už se mi organismus začíná přizpůsobovat.

"Tak jo, něco zkusíme." Podívám se na svou ruku a začnu se silně soustředit. Z ruky se mi samovolně začne trhat kůže i maso a ty se ve vzduchu mění na kuličku jakési bílé hmoty. To je ta energie. Kosti se mi začnou samovolně prodlužovat a na konci se z nich formovat drápy. Bílý kus energie se mi přilepí na kost a začne se formovat do velké tlapy podobné vlčí.

Tak jo, tohle stojí příšerný energie, času a námahy, než bych se přeměnil celý, nejspíš by mě trefili a to by mi moc nepomohlo v procesu. Potřebuju víc. Takže nejdříve, oběť. Chvíli si hraju s drápy na jedné proměněné ruce, abych vůbec dokázal s novou částí mě zacházet. Kdybych aspoň přes ty léta trénoval. Takhle je to mnohem složitější a otravnější.

S co největší rychlostí se rozeběhnu proti nim a po cestě se vyhýbám výstřelům. Tělo zdá se pracuje dobře, poslouchá mě, zatím. Tak se podívejme. Odrazím se od země a přistanu nohama na stěně, od které se plnou silou odkopnu a dopadnu přímo na jednoho z těch týpků. Rukou chytnu tomu, co ještě stojí zbraň a hodím ji kamsi do neznáma, zatímco se zakousnu člověku pode mnou do krku. Nejsou sice lidé, ale krev mají podobnou. Každopádně síla ze strachu a plno jiných emocí, co z něj cítím, plus ta krev, mi dodá skoro okamžitě dostatek energie, abych se mohl proměnit celý, bez zbytečného čekání.

Z celého mého těla se najednou uvolní otřesné množství bílé energie a pod ní se mi začnou kosti zvětšovat, lámat, přeměňovat a stavět novou formu života. Vše je doprovázeno mým křikem, protože to je poprvé za hodně dlouhou dobu a já úplně zapomněl, jaká bolest to je. Nepřestávám se však soustředit na přeměnu. Bílá energie se v malých shlucích přesune na kosti a začne tvořit tkáně, které se k sobě nakonec všechny spojí a vytvoří celkovou a hotovou bytost. Za necelou minutu se z člověka stal šedý vlk.

Pustím krk té bytosti pode mnou, která buď nebude žít už moc dlouho a nebo už je dávno mrtvá. Modrýma očima se přesunu na živoucího týpka vedle. Ve tváři se mu zmítá zděšení a celý se klepe jako malé stěně, bojící se o svůj život. Pomalým a ladným krokem se dostanu až k němu, zakousnu se mu do lýtka a shodím ho tak na zem. Tahle krev je odporná, nevím co je tohle zač, ale je to nechutná bytost.

"Zeptám se ještě jednou. Kdo vám o mně řekl?" Ozve se můj hlas, ačkoli Vlk ani nemusí pohnout pusou. Je to všechno jen energie. Kolikrát fascinuju sám sebe. Chybělo mi mít takovouhle nádhernou kontrolu nad vlastními tělem, konečně se nemuset skrývat. Toužil jsem po tom tak dlouho. Třeba mám konečně šanci.

"J-j-jedna paní, objednala si nás j-jako nájemné vrahy, n-nedala nám vpodstatě žádné informace, jen kde vás najít."

Tlapu mu položím na krk a zatlačím, tak, aby mohl dýchat, ale aby nezkoušel hlouposti. Zavrčím mu do tváře. "Kdo to byl!" Zahartusím hlubokým hlasem. Líbí se mi jak i vlastní tón hlasu můžu ovládat. Kdyby tahle kupka uplakaného ničeho jen věděla, jak moc si tohle užívám.

"J-j-já o-o-opravdu nevím, p-přísahám!" Rukama si přikryje obličej a já cítím, jak z něj leze negativní energie. Je podělanej až za ušima, kdyby věděl víc, poznal bych to. Tak fajn.

"Teď poslouchej, jestli se o mně, nebo o tom kšeftu, cos tu měl, jenom nenápadně zmíníš, najdu tě a jsi jen potrava čekající na sežrání, jasný?" Pustím mu krk a s jeho velmi vyděšeným pokýváním, mizí kulhavým během pryč odsud. Tohle bylo až zbytečně moc vysilující.