Freedom [L.S.] CZ

16.

„Potom přišel čas na focení podepisování se fanouškům. Když došel ke mě, zadrhl se mi dech. Jeho bezchybné rty se zkřivili do velikého upřímného úsměvu. Málem si mi podlomila kolena. Byli jsme tak zahledění do svých očí, že jsme ani jeden nevnímal okolí. Dokud nás nevyrušil sekuriťák, který každému hlídal čas. Řekl jsem, ať ještě chvilku vydrží. Obejmul jsme ho, optal se, jak se jmenuje, ale pak už musel opravdu jít. Celou show jsem ho hledal v publiku, a když jsem ho konečně našel spokojeně jsem se usmál. Po show jsem ho chtěl poznat. Přišel mi moc sympatický, nikoho krásnějšího jsem nikdy neviděl. Prostě jsem si ho zavolal do backstage, tam si pokecali a domluvili se jít ven. A od té doby jsme spolu chodili každý den ven. Před třemi dny se to zvrtlo. Řekl jsem něco, co jsem asi neměl a on mě vyhodil z jeho domu. Celé tři dny jsem se mu snažil ozvat, ale nikdy neodpověděl. Měl jsem o něj strach, proto jsem se rozhodl za ním jet. Jeho máma mě normálně pustila dovnitř a já se vydal za ním nahoru. Tam jsem ho našel takto. Nevím, co se stalo, nechtěl mi to říct. Ale byl vyděšený a celý potlučený." Vydechl jsem smutně.

„Máš ho rád, viď?" Usmála se na mě sestřička.

Kývl jsem v souhlasu a zase si složil hlavu do dlaní. Bolí mě vědět, že mu někdo fyzicky ublížil. Kdybych mu neřekl o tom článku, možná by se to ani nestalo.

„Bude v pořádku, uvidíš." Povzbudivě se na mě usmála a pohladila po zádech.

S omluvením, že už musí jít odešla za recepci. Jen jsem tam seděl a prázdně koukal do zdi. Netrpělivě jsem čekal, až se otevřou ty dveře, ze kterých vyjede Louis na lehátku společně s lékaři.

Asi po hodině se otevřely dveře, rychle jsem se zvedl a běžel za doktory.

„Prosím vás, jak mu je? Je to zlý? Už víte, co se mu stalo?" Chrlil jsem na doktora jednu otázku za druhou.

„Pane uklidněte se, smím se zeptat v jakém vztahu jste s pacientem." Tak profesionální.

„Jsem Harry Styles."

„Dobrá, jméno jsem nepotřeboval vědět."

„Já... nevím." Povzdechl jsme si, přičemž se mi v očích začaly lesknout slzy.

„Jak, jako nevíte?" Nechápavě se na mě podíval.

„No... je to trošku složitější." Podrbal jsem se na zátylku.

„Takže nejste rodinný příslušník nebo manžel?"

„Ne." Odpověděl jsem stručně a sklopil pohled na svoje boty, protože jsem věděl, že mi nic říct nemůže. Moje boty byly momentálně nejzajímavější věc.

„Tak to se omlouvám, ale nic vám říct nemohu." Kývl jsem a doktor se vypařil.

Opět jsem si sedl na židličku a čekal, jestli mě k němu potom pustí.

Asi jsem musel usnout, protože mě probudila sestřička, že bych měl jít domů.

Odmítal jsem se odtud hnout. Musím počkat. Musím mít jistotu, že bude Louis v pořádku.

Po asi dalších třech hodinách ke mně přišel ten doktor, se kterým jsem se bavil, když někam vezli Louiho.

„Jestli chcete, můžete jít za ním, ale je v umělém spánku. Dám vám deset minut." I hned jsem přikývl a nedočkavě následoval doktora. Vešel dovnitř a já po vyzvání přišel za ním.

Spadl mi pohled na drobounké tělíčko ve velké nemocniční posteli. Kolem něj byly přístroje a v těle zapíchané různé hadičky.

Přišel jsem k posteli přisunul si k ní židli a posadil se na ní. Doktor odešel a já chytl Louiho za ruku. Byla studená a jeho pokožka nezdravě bílá. Na monitoru za ním se mu začal zvyšovat tep a já se bál, abych mu nějak neublížil, naštěstí se o několik sekund vrátil zase zpátky.

Bylo mi ho neskutečně líto. Vypadal tak bezmocně. Kdyby tu nebyl ten monitor, který jasně říkal, že žije, myslel bych si, že je mrtev.

Ozvalo se zaklepání na dveře, načež se v nich objevila hlava doktora, že mi vypršel čas.

Se slzami v očích jsem vrátil židli na předchozí místo a opustil místnost. Odešel jsem. Stejně by mi nic neřekli. Jen, když jsem se ptal, kdy se vzbudí, tak mi odpověděli, že ho budou budit zítra.

Nic jiného mi neřekli.

Dojel jsem si nakoupit, jak bylo původně v plánu a dojel na hotel. Za chvíli budu muset odjet na jiný hotel v Londýně, protože mám další show a to na úplně druhé straně Londýna. Nejradši bych tu zůstal. Chci být s Louim. Vlastně pořád nevím, jak na tom jsem. Sice mi dnes nic neřekl, ale to bylo spíš způsobeno tím, že na tom nebyl úplně dobře a byl rád, že mu někdo byl ochoten pomoc.

Snědl jsem si večeři. Bylo už k večeru. Na tomto hotelu byl výhodou krásný výhled na noční Londýn. Byla tu velká okna sahající od země až po strop. Bylo to magické. Rozsvítil jsem si lampu nad křeslem, vzal si do ruku kytaru a začal hrát tóny jedné mé písně. Pobrukoval jsem si u toho. Vše to mělo něco do sebe. Ten výhled byl uklidňující i inspirující. Tento hotel se mi moc líbí.



Píseň byla zase o Louim. O ničem ani nikom jiném jsem v poslední době nedokázak psát. Ale, když se na to tak podívám z jiného úhlu pohledu, tak ty písničky vůbec nezní zle. Jsem zvědavý, co mi na to řekne Jack. Vlastně mě to nezajímá. Chci je vydat.

Popadl jsem do ruky tužku, otevřel si deník a začal zapisovat text k nové písničce. Začal jsem popisovat vše, co právě teď cítím. Všechny mé pocity jsem začal zběsile tužkou psát na papír.

Vznikla z toho zlomená smutná první sloka písničky. Přečetl jsem si to po sobě a rozbrečel se nad představou, že se mu něco stane. Něco víc, než teď. Co když mi umře? Slzy mi začaly stékat po tvářích. Do prdele Stylesi prober se. Co to s tebou ten kluk udělal.

Odebral jsem se do sprchy. Nechal po sobě téct horké kapičky vody.

Když už jsem byl v posteli, zavřel jsem oči. Objevil se mi ten jeho krásný andělský úsměv. Oči modré jako ta nejčistší studánka. Smích, jakoby se smáli andělé. Miluju jeho smích...

_______________

Ahoj. Doufám, že se vám kapitola líbí. No stejně to píšu spíš pro sebe, protože to skoro nikdo nečte, ale to nevadí. No to je jedno, ale chtěla bych poděkovat Only-Angel. A Zmijozelka244Děkuju moc za každý komentář a celkově, že to čtete.

Samozřejmě děkuji i ostatním. Moc si toho vážím.

Jinak Zayn vydal asi před měsícem album, jaká je vaše oblíbená písnička? (Nobody's listening). Moje asi Vibez.

12.2.2021

With love, Nikki xxx