Freedom [L.S.] CZ

23.

Neměl jsem sílu se mu podívat do očí asi bych se musel rozbrečet.

Harry's POV

Chvíli jsem se uklidňoval, abych se tam vážně nerozbrečel. Takhle básnička mě úplně dodělala, ještě, jak to celé působilo. Bylo to depresivní. Tu báseň jsem našel hned z kraje, takže doufám, že už je v pořádku. A jestli ne, hodlám ho dostat do pořádku. Pomůžu mu, jestli bude třeba.

Listoval jsem dal. Byly tam dokonce i písničky.

„Hraješ na něco?" Optal jsem se. Mohli bychom spolu něco nahrát nebo si jen tak zazpívat. Třeba ty jeho písničky jsou dobrý? Texty má zajímavý a melodie by se mohla přinejhorším dodělat.

„No jo na piano a kytaru." Prohodil jen tak.

„Fakt a proč jsi to neřekl."

„Neptal ses." Pokrčil rameny. My se tu celé dny bavili o končících a jeho nenapadne se zmínit o tom, že hraje na kytaru a piano?

„No dobře, třeba bychom si mohli někdy zahrát spolu, co říkáš?"

„Ne." Řekl okamžitě. Zaraženě jsem se na něj podíval. Myslel jsem, že bude chtít.

„Proč ne? Mně to přijde jako dobrej nápad?"

„Neumím to." Povzdechl jsem si. Vážně?

„Lou, podívej. Ty básničky jsou fakt dobrý a ty texty zní zajímavě, myslím, že se nemáš čeho bát. Já se ti smát rozhodně nebudu." Pronesl jsem vážně. Nevím, proč by se měl bát.

"Když já nevím, Hazz. Ty jsi zpěvák, dokonce světový a já jsem jen kluk z Londýna, co si chtěl splnit sen."

„A jaký je tvůj sen?" Ignoroval jsem jeho poznámku, že jsem něco víc než on.

„Vždycky jsem chtěl být zpěvákem. Když jsem ale přišel s nápadem, že chci jít na konzervatoř, rodiče to bez váhání zatrhli a poslali mě na ekonomickou školu." Povzdechl si.

„Chceš být na té ekonomce?" Optal jsem se.

„Ne, chci být na konzervatoři, jenže mě se na nic nikdo neptal." Chudák. Někdy fakt nechápu, proč mají tohle rodiče zapotřebí. Chtějí snad zničit dítěti život tím, že budou někde úplně jinde než kde chtějí být. Vždyť je to akorát ztráta času.

„Lou." Vydechl jsem a objal ho. On mi hned dál ruce kolem pasu a přitáhl si mě blíže. Vdechoval jsem jeho krásnou vůni. I když je v nemocnici vypadá a voní absolutně dokonale. Nikdy jsem si nemyslel, že někdo takový existuje.

Odtáhl jsem se, když na nás někdo zaklepal a vstoupil.

„Omlouvám se, jestli ruším, ale musím vás poprosit, abyste odešel. Už je pozdě a za chvíli budou sestry obcházet pokoje, jestli je vše v pořádku." Opustila pokoj.

„No nic zítra se zase stavím a dovezu tě ke mně, ano? Sice je to jen na hotel, ale je to tam pěkné, celkem jsem si to tam zabydlel." Přikývl v souhlasu.

„Tak se měj." Přitáhl jsme si ho do polibku. Dlouhého procítěného polibku.

„Ahoj." Šeptl, když jsem se odtáhl.

Opustil jsem nemocnici. Venku už byla hrobová tma. Řidiči už volat nebudu, je pozdě. Navíc večerní procházka nikdy neuškodí.

Proto jsem se vydal nočními ulicemi na hotel. Není to zas tak daleko, abych si musel volat taxíka nebo jet autobusem.

Text té básně mi utkvěl v paměti.

'Po nohy ponořený v slasti nejistot.'

Vážně si přijde tak nejistý?

'Noříš se víc a víc, klesáš hloubš a hloubš.'

Asi byl hodně na dně. Člověk s vyrovnanou psychikou by to nenapsal. Evidentně mu bylo fakt mizerně.

'Ve své vlastní hlavě, v jezeře ze slabin.'

Moc nevím, co tím chce říct.

'Vymyslíš, co není a čekáš na závěr.'

Jestli tohle není o sebevraždě, tak mě nic jiného nenapadá. Doufám, že je na tom teď dobře. Nebo alespoň lépe. Vypadá, že má velmi nízké sebevědomí a nevěří si. Pořád si myslí, že jsem něco víc. Fakt by mě zajímalo, kde na to přišel. Jsem jen obyčejný kluk z Holmes Chapel, který měl štěstí, když si ho někdo náhodou všiml.

Po asi půl hodině jsem došel na hotel. Odemkl dveře a když jsem uviděl ten nádherný výhled, musel jsem se posadit do křesla. Měl jsme hroznou chuť si něco napsat nebo zahrát, proto jsem otevřel svůj deník a začal vrývat písmenka do čistého papíru. Z písmenek se stala slova, ze slov věty a z vět odstavce písně.

Bylo už nad ránem, kdy jsem se rozhodl jít lehnout.

Přemýšlím, jak mu zvýšit sebevědomí, jak ho ujistit v tom, že nejsem něco víc než on. Jak ho přesvědčit, že mi na něm záleží, a že ho nedám. Nikomu ho nedám. Znamená pro mě tolik, co ještě nikdo před ním. Chci ho ochraňovat, rozmazlovat, hýčkat, mazlit, vyznávat mu lásku, která mu byla odepřena. Zjevně ji nikdy moc nedostával. Od jeho otce asi vůbec a jeho máma sice vypadá, ale asi se o ní nemůže opřít. Chci aby věděl, jaké je to být milován. Jaké to je, když by pro vás druhý člověk nasadil i život. Jaké to je, když vás někdo bezmezně miluje. Chci mu poskytnout vše, co mohu nabídnout. Vše do posledního milimetrů mě samého.

__________

Ahoj. K této kapitole asi nic nemám. Každopádně se nám tu pomalu začínájí otevírat dvířka k Louiho minulosti.

Doufám, že vám nevadí, když v mluvě nebo v jejich myšlenkách občas používám hovorovou češtinu. Přijde mi to takové lepší, vzhledem k tomu, že snad nikdo nemluví spisovně. Ale kdyby vám to vadilo, klidně řekněte (napište😅).

18.2.2021

With love, Nikki xxx