Freedom [L.S.] CZ

43.

Louis's POV

Probudil jsem se, avšak mé oči zůstaly zavřené. Snažil jsem se nahmatat tělo mého přítele, ke kterému bych se mohl přitulit, ale nikoho jsem nenahmatal. Zmateně jsem otevřel oči, zjišťujíc, že jsem v pokoji sám. Kam zmizel? Třeba šel jen pro snídani nebo tak...

Zvednul jsem se a pomalu se rozešel ke dveřím. Chtěl jsem vzít za kliku, ale něco jsem uslyšel. „Uh Uh uh." Co to je?

Své ucho jsem namáčknul na dveře, abych zjistil, co to je. Slyšel jsem velmi přidušené vzdychání, avšak nebylo jen Harryho. Bylo i nějaké dívky.

Do očí se mi hned nahrnuly slzy. Jak mi to mohl udělat? Raději, než udělám ukvapený závěr opatrně pootevřu dveře a je to tak. Vidím dvě nahá těla. A to té blonďaté svině a mého přítele. Jejich kůže pleskaly o sebe. Nemůžu se na to dívat. Rychle jsem za sebou zavřel dveře a svezl se po nich.

Nejspíš jsem způsobil větší ránu, než jsem chtěl, protože vzdychy a vše ostatní utichlo. Zvedl jsem se a poodstoupil ode dveří. Hned se v nich objevil vysmátý Harry.

Hned, jak mě uviděl, usmál se ještě víc. Proč mi to dělá? Proč mě takto trápí? Proč?

„Už ses vzbudil?" Pronesl vysměvačným tónem. Nechápu, jak se mnou mluví. To mě chtěl jen kvůli jednomu?

„Snad sis nemyslel, že jsi můj jedinej, že ne." Uchechtl se, když uviděl můj obličej plný bolesti.

„Ty sis to vážně myslel? Seš snad padlej na hlavu? Kdo by s tebou byl dobrovolně?" Z očí se mi spustily slzy. Jeho slova tak moc bolí. Tak moc...

„Louis." Uslyšel jsem odněkud. Nevím odkud. Byl to velmi slabý mě povědomý hlásek. Patřil mému milujícímu přítele. Vždyť to je blbost. Stojí přede mnou a v plné své kráse.

„Si myslíš, že tě miluju?" Pronášel posměvačně. Tento tón jeho hlasu je tak hrozný.

„Lásko." Znovu ten hlas. Co to má být? Vždyť je přede mnou.

„Nesnáším tě. Akorát tě využívám, copak to nevidíš?" Neustával ubíjející hlas člověka přede mnou.

„Louis, no tak." Ucítil jsem tlak na svých ramenech. Najednou se vše zamlžilo. Prudce jsem otevřel oči, zjišťujíc, že to byla jen noční můra.

Harry's POV

Z hlubokého spánku mě probudilo škubání v mém náručí. Louis s sebou celý mlel a z očí mu tekly slzy. Co s ním je?

Snažil jsem se ho probudit. Což se mi také povedlo, sice až na několikátý pokus, ale přeci jen. Vypadá hrozně zmateně.

„Lou, jsi v pořádku?" Optal jsem se šeptem. Nechtěl jsem ho vylekat. Vypadá fakt hrozně. Řekl bych, že je až na pokraji psychického zhroucení.

„Jo. Jo. Myslím, že jo. Promiň, že jsem tě vzbudil." Vydechl plačtivě. Okamžitě jsem si ho přitáhl do láskyplného objetí. Zachumlal se do mé náruče a tiše plakal. Je mi ho líto. Asi se mu něco zdálo. Něco špatného.

„Pojď spinkat." Zašeptal jsem a políbil ho na jeho od slz mokré rty. Povzbudivě jsem se usmál a s ním v náručí si zase lehnul. Celého jsem ho objal, přičemž si položil svoji hlavu na mou odhalenou hruď.

Po chvilce usnul, avšak já nemohl. Tak moc mě vyděsil. Nevím, co se stalo. Ale určitě to byla pořádná noční můra, když se rozbrečel. Po zhruba půl hodinovém přemýšlení jsem usnul také.

____

Když jsem se probudil, to malé stvoření v mém objetí mi slintalo na hruď. Málem jsem vybuchl smíchy, ale roztekl zároveň nad jeho rozkošností. To ani není možný toto.

Opatrně jsem vstal, načež se přitulil k peřině, kterou silně stiskl v domnění, že jsem to já. Teprve jsem se vzbudil a už musím zažívat tohle. Ne, že by mi to vadilo, ale mám pocit že se každou chvilkou rozteču.

Rozhodl jsem se udělat snídani v podobě lívanců. Mám je rád, vlastně, abych byl přesnější, přímo je miluju.

Když byly hotové dozdobil jsem je veselými obličeji šlehačkou a borůvkami. Doufám, že mu udělá tato snídaně radost, jelikož já jsem z ní unešen a to jsem ji ještě nechutnal.

„Broučku. Vstávej." Nahnul jsem se k Louimu, abych mu mohl šeptat slovíčka lásky. Něco si zamrmlal pod nos, ale dále ležel a odpočíval.

Jeho vzbudit je občas fakt oříšek. „Lou. Připravil jsem ti snídani." Ještě než otevřel své modré studánky, své koutky pozvedl do malinkého roztomilého úsměvu.

Olízl si rty a studoval, co jsem připravil. Hned, jak viděl mé chabé pokusy o obličeje, usmál se ještě víc. „Děkuju." Políbil mě a ukradl talířek, na kterém byli všechny lívance.

„Hej." Ublíženě jsem se na něj podíval. Jen se zasmál a začal se cpát tou dobrotou.

Najednou na vidličku napíchl kousek lívance a přiblížil ji mému obličeji. Neváhal jsem ani vteřinu a čapl vidličku mezi zuby, abych také ochutnal tu pochoutku, kterou jsem vlastnoručně připravil. A vážně byla to lahoda.

Když jsme dosnídali, dál jsme se váleli v posteli. Ani jednomu se nechtělo nic moc dělat. Sem tam jsem mu vložil polibek do vlasů. On občas polaskal mou stále odhalenou hruď. Zkrátka vysněné ráno s vaším vysněným. Mým vysněným určitě.

Je vše, co bych si jen mohl přát. Nikdy jsem nepoznal nikoho, tak dokonalého jako je on.

„Tak moc tě miluju." Pošeptal jsem.

„Já tebe taky moc miluju." Zašeptal na zpět a přitiskl se svými rty na ty mé.

Můj vytoužený život...

_______________

Čauky. Doufám, že mě neukamenujete, ale tak skončilo to dobře, no ne?

Jinak se už vážně blížíme ke konci. Přestává mě napadat jak pokračovat. Takže se během tak tří kapitol připravte na epilog.

Každopádně nezoufejte. (Tohle zní jako z nějaký laciný reklamy.) Jestli se vám líbí můj styl psaní, určitě si počkejte na další příběh. Už ho mám promyšlený.

23.3.2021

With love, Nikki xxx