Freedom [L.S.] CZ

37.

Louis's POV

Moje ráno začalo ranní hygienou. Když jsem vlezl do koupelny, sáhl jsem po oné železné věci, která mi umožňovala alespoň částečné uvolnění od psychické bolesti. Ozdobil jsem s ní mé zápěstí, ze kterého se okamžitě spustila červená tekutina. Cítím se tak hrozně. Je to, jako byste vzali srdce, rozškubali ho na milion kousíčku, zašilo ho pětileté dítě a vrátili zpátky do těla. Přesně tak se cítím. Jak mi to mohl udělat? Nasliboval toho tolik...

*Flashback*

„Nikdy neodejdu rozumíš?"

_____

„Tak moc tě miluju."

_____

„Jsi pro mě jediný."

_____

„Jsem tady s tebou a navždy budu."

*Konec Flashbacku*

Tolik sladkých řečiček, které s největší pravděpodobností nebyly pravda. Proč jsem mu na to skočil? Proč jsem byl tak slepý? Tak naivní. Tak hloupý. Jsem fakt idiot.

Moje zápěstí sčítalo několik ran od žiletky. Chvíli jsem krev nechal krví, bloudící ve svých myšlenkách.

Zápěstí jsem pouze omyl, zavázal obvazem a rukáv od mikiny přetáhl přes obvaz, aby nikdo nic nepoznal. To by ještě scházelo.

Vydal jsme se do školy, jako každé normální ráno. Před školou na mě již čekal můj irský přítel. Samozřejmě veselý a plný energie. Fakt ho nechápu. Jak může být tak dobře naladěn? Jak to dělá?

V mém životě se stalo už dost špatných věcích a přijde mi, že to jediné dobré je Niall. Harry mě také opustil nebo přesněji zradil. Tak jako každý...

Nahodil jsem svůj, doufám, že přesvědčivý, falešný úsměv, vydávajíc se vstříc utrpení jménem škola.

Niall se mě opravdu držel jako klíště, každopádně na záchody mě nenásledoval, vždy čekal před dveřmi na chodbě. I tak mě sledoval na každém rohu. Nemohu mu to mít za zlé, ale začíná mě to štvát.

Došel jsem si na záchod, přičemž Niall čekal na chodbě. Z kabinek vylezli kluci, kteří tu mě narazili i minule. Ach jo. Může být můj život ještě horší? Vlastně jo, může. Ještě můžu ztratit Nialla. To by byl můj konec.

„Ale, ale... Tomlinson. Copak tvůj pejsek s tebou nechodí i na záchod?" Šťouchnul do mě vysoký černovlásek. Nemám šanci, ani proti němu, natož proti všem pěti, kteří jsou v místnosti.

„Nechodíte spolu čůrat? Jaká to škoda." Zase mě šťouchnul.

„Vím že jsi buzerant, ale že si se dostal na úroveň nových spolužáků, to jsem nevěděl. Vypadá jako malej skřet. Představte si to, malej blondatej skřet chodí s hnusnou nulou jako je Tomlinson. Chudák kluk. Ze začátku vypadal celkem fajn, ale jakmile se začal bavit s tebou, klesl fakt hluboko. Asi si to ani neuvědomil. Ví vůbec, co jsi zač?" Nechutně se smál. S ním i jeho vycvičená partička.

Do oči se mi nahrnuly slzy. Nechci brečet. Kurva. Stop.

Jako vycvičené opičky se na jeho povel postavili kolem mě. Jeden kluk mi podkopnul kolena a já nimi dopadl na tvrdou kachličkovou zem.

„Jenom tady překážíš. Ses k ničemu, slyšíš? K ničemu. Nikdo tě nemá rád. Fakt nechápu, proč se s tebou ten blonďák baví. S takovou nulou by se mohla bavit jen další nula. Ses fakt ubohej. Vsadím se, že se za tebe rodiče styděj. Pokud teda vůbec nějaký máš." Všichni okolo se smáli. Brečel jsem, vzlykal a otřásal se, protože jsem se bál, co se stane. Je to pravda. Vše, co říkal je pravda. Taky nevím, co na mě vidí. Proč se se mnou baví? Otce nemám a matka se chová, jako bych byl cizí. Jsem k ničemu. Celá moje existence je k ničemu.

Niall's POV

Čekal jsem na chodbě. Přijde mi, že už je tam nějak dlouho. Radši ho půjdu zkontrolovat. Došel jsem ke dveřím, otevírajíc je. Zděsil jsem se nad pohledem Louiho schoulené ho v klubíčko, do kterého kopala nějaká partička. To je ten černovlásek. To je on. Hajzl jeden.

Vypěnil jsem a vrhl se na něj. Dal jsem mu jednu pěstí, ovšem tím to skončilo. Jeho poskoci mě chytli a drželi dál. Snažil jsem se vyprostit, avšak marně.

Do Louiho začali zase kopat. Připadal jsem si tak bezmocně. Moje pokusy se vysmeknout byly neúspěšně, ale nevzdával jsem to. Vidět takhle skvělého člověka, ke kterému se chovají, jako k odpadu, fakt bolí. Je to hnus. Proč to dělají? Určitě ho ani neznají.

„Takže přeci jen se šel podívat, jestli ses dobře vyčůral. Seš taky přiteplenej nebo co?" Stočil konverzaci ke mně.

„A proč bych měl? Vypadám tak snad?!" Vyštěkl jsem po něm.

„Víš, že docela jo." Uchechtl se. Mám takovou chuť z něho vymlátit duši. Abyste věděli, nejsem násilnickej typ. Ale teď ve mě vzbudil tolik zlosti, že mu mám chuť pořádně poškodit tu jeho hnusnou fasádu.

„Pánové stačí, myslím, že má dost. Teď je řada na tomhle." Ukázal mi ten jeho nechutnej úsměv. Chce se mi zvracet. Louiho tělo bezvládně leželo na zemi, přičemž se ostatní přiblížili ke mně. Začali do mě kopat. Přeci něco vydržím, ne?

Zazvonilo. Okamžitě mě pustili a odešli ze záchodů. Musím říct, že mají páru. Moje břicho bylo v jednom ohni, ale to mi bylo jedno. Zvednul jsem se a došel k Louimu.

„Louisi, jsi v pořádku?" Nevypadá dobře. Doufám, že mi to šmejdi nic neudělali.

„Jo." Zaskuhral. Není. Vím to. Ani tak nevypadá. Ale musíme se vrátit do hodiny. Nebo aspoň opustit budovu.

„Pojď. Dovedu tě domů." Nakonec jsem se rozhodl pro tuto variantu, jelikož jeho stav není odpovídající k tomu, aby někde ještě čtyři hodiny seděl.

Zvedl jsem ho a jeho ruku dal kolem mého krku. Pomalu, jak nám to náš stav dovolil, jsme došli k němu domů. Celou cestu na nás kolemjdoucí házeli vyděšené pohledy. Taky, aby ne, když viděli dva kluky, z čehož jeden podepírá druhého a kulhavou, pomalou chůzí jdou neznámo kam.

Louiho jsem opatrně položil do postele. Ošetřil mu rány a uložil ho. Musí se z toho vypsat. Byl hrozně vyčerpaný, tudíž usnul hned, jak jsem ho stihl přikrýt.

Upřímně ta cesta, která, jen tak mimochodem, trvala skoro půl hodiny, mi dala zabrat. Ne, že by byl Louis nějak těžký, to vůbec, ale tahat se s ním přes kilometr není úplně jednoduché. Asi se ptáte, proč jsme nejeli autobusem? Nejdřívější jel za hodinu. Nehodlal jsem s ním sedět hodinu na zastávce. Fakt ne.

Došel jsem sám domu. Ošetřil svoje rány, přičemž se moje máma hned začala ptát, co jsem dělal. Radši jsem ji neříkal to o Louim, prostě jsem řekl, že jsem se popral.

Vyjela na mě, co dělám, protože tohle u mě není normální. Ale když jde o kamarády, dokázal bych nasadit dokonce i svůj život.

Doufám, že bude v pořádku. Možná bych měl kontaktovat toho Harryho. Vždyť je to jeho přítel. Měl by to vědět. Nejspíš. Ale, jak se mu ozvat?

_______________

Čauky. Vím, že včera nevyšla kapitola. Dost přemýšlím, kam jít dál. Takže vydávání je hodně individuální. Za to se omlouvám.

Snažím se teď věnovat svým koníčkům. Jo, asi blba výmluva, když je lockdown, ale je to tak.

Doufám, že se vám příběh líbí. Je to můj první. Tuším, že jsem to už psala někdy dřív. Každopádně na to berte ohledy.

Taky děkuju za všechny přečtení, hlasy a komentáře. Moc to pro mě znamená. Vždycky se nad těmi komenty zasměju. Zlepšuje mi den, když vidím, jak ten příběh prožíváte. Je to skvělý.

9.3.2021

With love, Nikki xxx