Zůstanu silná

Prolog

První rána. A hned za ní druhá. Mé tělo se zhroutilo na zem. Byla jsem v šoku a nemohla popadnout dech. První kop. A hned za ním druhý. Bolestí jsem vyjekla. Jenže můj výkřik nikdo neslyšel, ani on ne, protože nechtěl. Jen ho to povzbudilo k třetímu kopnutí a dalším nadávkám. Začala jsem cítit, jak mi po tvářích stékaly slzy. Prosila jsem ho, aby toho nechal, aby se na to vykašlal, ale on mě nevnímal. Nikdy to pořádně nedělal, ale tehdy to bylo jiné. Daleko horší. Můj mozek na mě křičel, abych se bránila, ale přitom nevysílal žádné signály do rukou nebo nohou. Byla jsem tak v šoku, že jsem nemohla uvěřit tomu, co se to dělo. On následně odešel a nechal mě na studené podlaze ležet ubrečenou, otřesenou, zmatenou. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se popadnout dech a nějak racionálně myslet. Co jsem udělala špatně? Co ho tak rozčílilo?

Po chvíli znovu přišel. Klekl si ke mně a chtěl, abych se na něj podívala. Já nechtěla, říkala mu, aby odešel. On ale zůstal.

„Lásko, promiň mi to," šeptal a já z jeho dechu cítila alkohol. „Nechápu, co se to se mnou stalo, strašně tě miluju, víš to?"

Já ale mlčela, i když mi v hlavě znělo: Co jsi mi to udělal? Nesahej na mě!

On to ale pochopil špatně, vzal mě do náruče a začal taky brečet. A tak jsme na té podlaze seděli schoulení k sobě a brečeli jsme oba. Nevím, proč brečel on. Na rozdíl ode mě. Já tušila, proč brečím. Ale ten večer jsem to pohřbila hodně hluboko. Co nejhlouběji to šlo, protože jsem věděla, proč to dělám. Ale teď se za to nenávidím. Tak moc, že se na sebe nedokážu podívat do zrcadla. Protože od toho večera jsem se změnila, už jsem to nebyla já. Protože od toho večera jsem se změnila, už jsem prostě nebyla.